„Mami, to jsme my, tvoje děti… Mami…“ Podívala se na ně. Anna a Robert prožili celý život v chudobě. Žena už dávno ztratila naději na šťastný a spokojený život. Kdysi byla mladá, zamilovaná a snila o zářné budoucnosti pro ně dva. Ale život se neubíral podle jejich představ. Robert tvrdě pracoval, vydělával málo. Navíc otěhotněla. Narodili se jim tři synové, jeden za druhým. Anna si už dlouho nenašla práci. Jen manželův plat nestačil. Děti rostly, potřebovaly oblečení a boty. Celá výplata šla na jídlo. K tomu nájem a další výdaje. Dvanáct let života v takových podmínkách se na jejich rodině podepsalo. Robert začal pít. Výplatu sice nosil celou domů, ale téměř každý den se vracel opilý. Anna kvůli takovému životu začala ztrácet víru v manžela. Jednoho dne přišel Robert domů nalitý. V ruce držel napůl vypitou lahev vodky. Anna to už nevydržela, vyrvala mu láhev z ruky a vypila ji. Odtud začala pít i ona. Po čase se začala cítit lépe. Všechny starosti jako by zmizely. Postupně se i bavila. Od té doby skoro každý den čekala, až jí manžel donese něco na pití. A tak začali pít spolu. Anna zapomněla na své děti. Lidé na vesnici se divili, jak může vodka člověka změnit. Později začali chlapci v obci žebrat o jídlo. Jednoho dne to sousedka nevydržela a řekla: „Anno, raději je dej do děcáku, než aby ti tu umírali hlady. Jak dlouho ještě budete pít a nemyslet na svoje děti?“ Anna si ta slova dobře pamatovala. Neustále ji pronásledovala. Možná by bylo opravdu lepší, kdyby jí děti neběhaly pod nohama. Po nějaké době Anna a Robert definitivně své děti opustili. A tak kluci skončili v dětském domově. Plakali, čekali maminku a tatínka, ale nikdo pro ně nepřišel. Anna a Robert si na své syny už ani nevzpomněli. Tak uplynulo několik let. Jeden po druhém opouštěli dětský domov. Dostali malý jednopokojový byt, ale aspoň měli kde bydlet. Všichni si našli práci. Pořád si pomáhali navzájem. O rodičích nikdy nemluvili, ale i tak je chtěli vidět a zeptat se, proč jim to udělali. Jednoho dne se domluvili, že vyrazí autem do domu, kde rodiče žili. Po cestě potkali maminku, která se sotva vlečla domů. Prošla kolem nich, aniž by se na své syny podívala. „Mami, to jsme my, tvoje děti… Mami…“ Podívala se na ně prázdnýma očima. A pak je poznala. Začala plakat a prosila o odpuštění. Ale jak by jí mohli odpustit? Synové stáli a nevěděli, co říct. Nakonec si řekli, že ať byla jakákoliv, byla to jejich máma. A odpustili jí.

Mami, to jsme my, tvé děti… Mami… Podívala se na ně.

Jana a David prožili celý svůj život v chudobě. Jana už dávno ztratila naději na lepší a šťastnější budoucnost. Kdysi byla mladá, plná lásky, a snila o šťastném životě pro oba. Jenže život se vydal úplně jinou cestou, než jakou si představovala. David dřel od rána do večera a vydělal jen pár korun. Do toho Jana otěhotněla. Narodili se jim tři synové, jeden za druhým. Jana už dlouho nikde nepracovala. A výplata jejího muže nikdy na nic nestačila. Děti rostly, potřebovaly nové boty a oblečení.

Celá výplata padla na jídlo. K tomu poplatky za elektřinu, vodu a další nutnosti. Dvanáct let takového života zanechalo na rodině těžké stopy. David začal pít. Sice nosil domů všechny peníze, ale domů se vracel den co den opilý. Jana ze života takhle už téměř ztrácela víru v lepší časy. Jednou se David vrátil domů s nedopitou lahví rumu. Jana už to nevydržela, vytrhla mu ji z rukou a dopila ji. Odtud začala pít i ona.

Za čas se jí trochu ulevilo. Všechny problémy jako by najednou zmizely. Dokonce začala být chvílemi veselejší. Od té doby čekala téměř každý den na to, až jí muž donese pití. A tak začali popíjet spolu.

Jana na své děti úplně zapomněla. Lidé v jejich vesnici si povídali, jak alkohol dokáže člověka změnit. Později chodili chlapci po vesnici a prosili sousedy alespoň o krajíc chleba. Jednoho dne už to sousedka nevydržela a řekla:

Jano, radši je dej do dětského domova, než abys je nechala hlady umřít. Jak můžeš pít a nemyslet na děti?

Jana na ta slova nikdy nezapomněla. Často ji pronásledovala. Asi by bylo opravdu jednodušší, kdyby jí děti nepřekážely pod nohama. Po nějaké době se s Davidem rozhodli dětí vzdát. Tak se chlapci ocitli v dětském domově. Plakali a pořád doufali, že si pro ně rodiče přijdou ale nikdo pro ně nepřišel. Jana a David už na syny ani nevzpomněli.

Tak minulo několik let. Jeden po druhém chlapci dospěli a opustili domov. Každý dostal malý byt garsonku. Ale měli kde bydlet. Všichni si našli práci. Pořád si navzájem pomáhali. O rodičích nemluvili, ale pořád si přáli zeptat se jich, proč jim to udělali.

Jednoho dne se rozhodli, že zajedou autem do vesnice, kde rodiče žijí. Cestou domů potkali svou matku sotva se vleče domů. Prošla kolem nich, aniž by se na ně podívala.

Mami, to jsme my, tvé děti… Mami…

Podívala se na ně skelnýma očima. A pak je poznala.

Rozplakala se a začala prosit o odpuštění. Ale jak by jí mohli odpustit? Synové stáli před ní a nevěděli, co říct. Nakonec si řekli, že ať už byla jakákoli, byla to jejich matka. A odpustili jí.