Moji přátelé si kupovali byty v Praze, utráceli koruny za rekonstrukce, zatímco má žena stihla rozfofrovat všechny naše úspory ve snaze navýšit náš společný majetek.
Všichni kolem měli krásné ženy, jen já skončil s hloupou ženou.
Chlubila se každému, že po svatbě bez potíží pořídíme vlastní byt, vždyť hosté přinesli peníze a rodina pomůže. Jenže ve skutečnosti její rodiče pravili, že když si ve dvaceti vzala bezcenného realitního makléře bez škol, musí si v otázce bydlení poradit sama. Doslova se smáli naší situaci a já musel odvést svou ženu zpět k mým rodičům domů. Rodinné radovánky!
Můj bratr už tam bydlel se svou těhotnou přítelkyní, pořádně jsme se tam tísnili. Rodiče naznačovali, že by bylo pěkné, kdybychom se přestěhovali – třeba aspoň do podnájmu. Já se ale rozhodl šetřit, abychom si jednou mohli vzít hypotéku a koupit vlastní dům. Moje žena o všem věděla, kladla si za cíl, že už chce konečně bydlet ve svém a co nakonec udělala? Vzala naše držené úspory a koupila akcie.
Proč? Aby naše úspory zázračně rozmnožila.
Když jsem to pověděl mamince, málem omdlela. Mně samotnému pukalo srdce; hodnota akcií stále padala a prodat je se ukázalo jako běh na dlouhou trať. Takže buď proděláme, nebo budeme doufat a riskovat, jestli někdy vůbec stoupnou. A tak teď všichni naši kamarádi mají rodiny a byty, my máme jen ty ubohé akcie.
Moje žena pláče, litující, že se nechala napálit. Ještě ke všemu těm lidem, co jí radili, jak investovat, platila za kurzy. A mně hlavou běží jen rozvod. Láska, kterou k ní cítím, není silná natolik, abych přetrval všechny tyhle průšvihy přemýšlím jen o letech šetření, o korunách, co jsou teď k ničemu.
Když tak přemýšlím, naše manželství bylo špatné už od počátku a tahle situace mi jen potvrzuje, že mě provází věčná smůla prostě proto, že jsem se oženil s hloupou holkou.
