Nevěsta na pronájem – Svatba se ruší! – oznámila u večeře rodičům Polina a šokovala je novinkou. Maminka se málem udusila úlekem, když to slyšela od své dcery. – Polinko! Zbláznila ses? Šaty jsou koupené, prstýnky objednané, hostina zamluvena… Tvůj Tomáš na tu svatbu čeká jako na smilování! Polčo, řekni, že si děláš srandu, – začala být maminka neklidná. – Ne, mami, tohle není žádný vtip. S Oliverem odjíždíme brzy do Londýna. Myslím to vážně, – zakončila Polina debatu. – Ale Londýn! Tam je všechno cizí a neznámé. Jiní lidé, jiná země. Ztratíš se tam! Prober se, holka moje! Ten Oliver ti zamotal hlavu, určitě je to nějaký podvodník! Klidně může být ženatý a plný dětí. Je to skoro důchodce! Tvůj Tomáš tě tolik miluje! Je pro nás s tátou jak náš vlastní. Nelámej srdce. Za všechno se v životě platí, – přemlouvala rozrušená maminka. – Ničeho se nebojím, mami. Zvládnu to, – Polina byla neústupná. …O pár týdnů později Polina a Oliver odjeli do Anglie. Polina odjakživa toužila poznat, jak žijí lidé v jiných zemích. Uměla perfektně francouzsky, anglicky ovládala na jedničku, začala se učit španělsky. Nikdo přece neví, kam ho osud zavede. Po vysoké škole pracovala v pražské cestovní agentuře jako překladatelka. Právě tam se poznala s Oliverem, kterého provázela na různých společenských akcích. Oliver si jí hned všiml. Polina byla milá, usměvavá a pohledná – a hlavně byla mladá! Polině bylo třiadvacet, Oliverovi šestačtyřicet. Nejdřív brala jeho zájem s nadhledem, ale nečekala, že jí už po týdnu seznámení nabídne svatbu. O své plánované svatbě s Tomášem, která měla být za pár dní, Oliverovi nic neřekla. Byla zmatená. Co teď? Šance provdat se za cizince se člověku nenaskytne každý den! Lásku k Oliverovi necítila, ale ten život v cizině ji lákal – nová radost, dobrodružství! Byla si jistá, že Oliverovi to stačit bude. Tomáš sice přijde zkrátka, ale čas vše vyléčí – on je ještě mladý, najde si jinou. Tak Polina argumentovala sama sobě, zatímco balila kufry na cestu do neznáma. Po telefonu oznámila odmítnutému ženichovi vše podstatné. Tomáš, zmatený rychlými změnami, jí i tak popřál štěstí. Pak zmizel do dlouhého, bolestného alkoholového opojení. …Polina s Oliverem přistáli v Londýně. Byla štěstím bez sebe, že se její sen splnil! Oliver ji vzal do svého velkého domu, kde je přivítala jeho rodina – dva dospělí synové, Kryštof a Evžen. (Nakonec se Polina provdala za Evžena a byla s ním nesmírně šťastná.) Krátce nato z pokoje vyšla… bývalá manželka Olivera, Lenka. Elegantní dáma. Byla rozhořčená. – To ses zbláznil, Oli? Kdo je ta holka? Odkud jsi ji dotáhl? Chce tady bydlet s námi? – vykřikovala Lenka. – Ano, bude tu bydlet. Rád bych připomněl, že tenhle dům je můj. Polina bude brzy moje žena. Neubližuj jí, Lenko, – prosil Oliver. Polinu ta atmosféra vyděsila i znejistěla. Ukázalo se, že přestože je rodina rozvedená, žijí všichni pohromadě v domě. Bylo jasné, že Lenka řídí celou domácnost. Ale v Polinině srdci už mezitím našel místo Evžen – nebyl to žádný Tomáš se svými výčitkami a omluvami, tady to byla pravá láska. Evženovi bylo dvacet čtyři, a byl po vzhledu krásný po matce. Hned si všiml půvabné cizinky, kterou mu otec přivezl bůhvíodkud. Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra. Oliver Polině řekl, že svatbu musí odložit, bez vysvětlení. Polina souhlasila – domů se vrátit nehodlala. Dostala vlastní pokoj, s Oliverem žili v přátelském vztahu, Lenka ji zcela ignorovala. …Utekly tři měsíce a Polina se s Evženem více sblížila. Ten jí otevřel oči: Oliver prý svou bývalou ženu Lenku miluje, a ona jeho taky, jenže po velké hádce se rozvedli. Čas plynul, ale smíření nepřicházelo, a tak Oliver zvolil lest – chtěl Lenku vyprovokovat žárlivostí. Na to potřeboval „nevěstu na pronájem“ – Polinu. Jakmile Lenka poleví, Polinu s dárky pošlou domů. Polina se po pravdě zasmála: – Takže jsem doopravdy jen nevěsta na pronájem! Kdysi jsem já sama utekla před vlastním ženichem… Evžene, co mám dělat? – Polinko, já bez tebe nemůžu žít! – přiznal city Evžen. – Ani já bez tebe… Už jsem myslela, že to nikdy neřekneš. – Jak bych ti mohl vyznat lásku, když jsi byla nevěsta mého otce? Nevím, co naši vymýšlí, ale když mi Kryštof vše řekl, byl jsem neskutečně šťastný. Žena, do které jsem se zamiloval, je najednou volná! – A vzala by sis mého otce? – zeptal se Evžen. – Víš co, Venco (tak Polina začala Evžena přezdívat), když jsem tě poprvé potkala, všechny plány šly stranou! Tatínka tvého bych odmítla, – usmála se Polina. Objali se. Polina Oliverovi s Lenkou odpustila – co by člověk neudělal pro štěstí druhých… Vždyť z každé špatné situace může něco dobrého vzejít a Polina našla svou lásku právě v Anglii. Brzy se s Evženem vzali. Ten se bál, že mu Polina uteče zpět do Česka, a tak rodina rychle rostla – nejprve syn, za dva roky dcera. Evžen Polinu zahrnoval láskou a rodinné štěstí jen kvetlo. Nakonec se i Oliver s Lenkou udobřili. …Jednou přišel Polině od maminky dopis. Prosila ji, ať přiletí domů. Polina se urychleně vydala do Čech, děti nechala v péči babičky Lenky. Doma ji přivítala uplakaná maminka: – Polinko, Tomáš tvůj zemřel! I s manželkou – nabourali na motorce. Dcera zůstala sama, jsou jí jen tři roky. Pojmenovali ji po tobě, Polina… Co s ní teď bude? – Maminko, my si s Evženem tu malou adoptujeme, to je přeci opravdový dárek od Tomáše… A teď mě prosím nakrm – jsem z cesty unavená, mám chuť na kyselé jablko nebo okurku. Těhotné ženy musí jíst za dva! – mrkla Polina.

NEVĚSTA NA PRONÁJEM

Svatba je zrušená! oznámila u večeře rodičům Bohumila.

Maminka se málem udusila, když tu zprávu z nenadání slyšela.

Bohunko! Jsi normální? Šaty už máš koupené, prstýnky taky, restaurace zamluvená Tvůj Mirek se na tu svatbu těší jako malý kluk Bohunko, tohle je snad vtip, viď? začala mít starost maminka.

Ne, mami, není to vtip. S Leopoldem brzy odjíždím do Londýna. Je to vážné, udělala tečku Bohumila.

Londýn? Tam vůbec nikoho neznáš! Jiní lidé, cizí země. Ztratíš se tam za pár korun! Uvědom se, děvče moje! Ten Leopold ti úplně zamotal hlavu! Vsadím boty, že má doma ženu a kupu dětí! Je přece skoro v důchodu! Tvůj Mirek tě opravdu miluje! Je nám s tatínkem jako syn! Neublížuj lásce, za vše jednou poneseme následky přesvědčovala ji ustaraná maminka.

Neboj se, zvládnu to, stála si Bohumila za svým.

O pár týdnů později odjela Bohumila s Leopoldem do Anglie.

Bohumila už odmalička snila o tom, že pozná život v jiné zemi. Načisto se naučila francouzsky, anglicky uměla výborně, pustila se i do španělštiny. Nikdy člověk neví, kam ho osud zavane Po vysoké pracovala v cestovní agentuře jako tlumočnice. Právě tam se seznámila s Leopoldem. Dostala za úkol doprovázet zahraničního hosta na různých akcích. Leopold si ji okamžitě všiml.

Bohumila byla otevřená, milá a pohledná. A navíc byla mladá! Bylo jí dvacet tři, Leopoldovi šestačtyřicet. Nejprve jeho zájem brala s rezervou. Ani jí nenapadlo, že jí Leopold za týden známosti nabídne manželství! O Mirka a chystanou svatbu Leopoldovi nic neřekla.

Bohumila byla v rozpacích. Co teď? Vdát se za cizince to se každé dívce nepoštěstí! Nemůže si takovou příležitost nechat utéct! Láska to není, ale život bude plný zážitků, novinek a dobrodružství! Bude Leopoldovi vděčná. Snad mu to bude stačit, když bude mít po boku mladou ženu. A Mirek? Ano, utrpí, ale čas všechno zahojí. Je mladý, najde štěstí jinde.

Tak si Bohumila v hlavě rovnala myšlenky a chystala se na cestu neznámým směrem.

Po telefonu sdělila nevěstěnému Mirkovi vše. Ten, nechápající nic z nového vývoje, jí i tak popřál štěstí a ponořil se do dlouhého a těžkého alkoholového období.

Leopold s Bohumilou přistáli v Londýně.

Bohumila je nadšená! Nemůže uvěřit vlastním očím! Mohou se sny plnit? Má chuť obejmout celý svět. Jak jen si tohle štěstí udržet?

Leopold přivede Bohumilu do velkého domu. Čeká tam jeho rodina. Dva dospělí synové Jakub a Viktor. (Později si Bohumila vezme Viktora za muže a bude v manželství velmi šťastná.) A pak se z pokoje objeví Leopoldova bývalá žena, Klára. Velmi pohledná a upravená dáma.

Klára je rozčílená.

Ty ses zbláznil, Leo? (Tak mu doma říkala.) Kdo je tahle holka? Odkud jsi ji přitáhl? Myslíš, že tady s námi bude bydlet? zvyšuje hlas Klára.

Ano, Bohumila tady bude bydlet. Připomínám, že tenhle dům je můj. Brzy se vezmeme. Neubližuj jí, Kláro, říká Leopold trochu prosebně.

Bohumila je nesvá a v rozpacích z celé situace. Ukazuje se, že ačkoli je rodina rozvedená, všichni v domě stále žijí společně. Klára má doma nad vším velkou moc. Ale v hlavě a srdci Bohumily už je místo pro Viktora. To není Mirek a jeho promarněné sliby. Tohle je něco jiného. Láska všehomíra. Čistá a věčná.

Mladšímu synovi Leopoldovi je dvacet čtyři. Viktor je pohledný po mamince. Ihned si všimne neznámé krásky, kterou mu otec přivezl odněkud z Čech. Mezi nimi proběhne jakési napětí, které nejde popsat slovy. Jejich duše touží po hlubokém citu.

Leopold řekne Bohumile, že se svatbou bude potřeba počkat. Důvod neřekne.

Bohumila bez odporu souhlasí. Nemá v úmyslu vrátit se domů.

Dostane útulný pokojíček (na tak velkém domě to není problém). S Leopoldem má vyloženě přátelský, nevinný vztah. Klára ji zcela ignoruje.

Uplynou tři měsíce. Bohumila se s Viktorem více sblíží. Až od něj pochopí rodinnou situaci.

Prý Leopold stále miluje bývalou ženu Kláru, a ona jeho. Jenže po velké hádce přišel rozvod. Časem se neudobřili. Leopold proto vymyslel plán, jak bývalou ženu vyprovokovat najít mladou nevěstu a předstírat, že se bude ženit. Pro tuto roli se Bohumila dokonale hodila.

Až se rodiče usmíří, Bohumilu s nádhernými dárky vypraví zpátky do Čech a koupí jí letenku.

Když Bohumila Viktorovo přiznání vyslechne, hlasitě se rozesměje.

Dobře mi tak, stala jsem se nevěstou na pronájem! Sama jsem kdysi od ženicha utekla. Viktore, co mám dělat?

Bohu, bez tebe to nedám! odhodlá se Viktor.

Já taky ne. Konečně jsi to řekl! Už jsem si myslela, že se nikdy neodhodláš, uleví se Bohumile.

Jak bych ti mohl vyznat lásku, když jsi měla být nevěstou mého otce? Neměl jsem tušení o jejich hrách. Hned, jak mi to Jakub pověděl, byl jsem šťastný protože dívka, do které jsem se zamiloval, je najednou volná!

A ty, Bohumilo, vzala by sis mého otce? zajímá se Viktor.

Ach, Viktorku můj! (Tak si jej svým způsobem pojmenovala.) Jakmile jsem tě spatřila, všechny mé plány šly stranou! Tvému otci bych řekla ne, usměje se Bohumila.

Mladí se obejmou jako nejbližší.

Bohumila odpustí Leopoldovi i Kláře. Co by člověk pro lásku neudělal Na cestě se dá klopýtnout Kde se dva milují, čas od času se pohádají, ale milují se dál. A přece, ze všech těch pletich vyplynula jedna dobrá věc Bohumila potkala Viktora! Bůh jí druhou polovičku připravil na druhém konci Evropy!

Za štěstím běžíme, a ono leží přímo u nohou. Viktor a Bohumila se brzy vezmou.

Viktor se bál, že Bohumila uteče zpátky domů, a tak s dětmi neotáleli. Narodil se jim syn, za dva roky dcera.

Viktor Bohumilu zahrnuje něhou. Celá rodina je šťastná. Doma vládne láska.

Mimochodem, Leopold s Klárou už dávno pochopili své chyby a mají harmonický vztah. I k vnoučatům přistupují s láskou a trpělivostí. Na smíření už nepotřebují drastické triky. Rádi se starají o vnoučata.

Jednou dostane Bohumila z Prahy dopis od maminky. Naléhavě žádá, aby přijela na návštěvu.

Bohumila se začne chystat na dlouhou cestu. Děti nechá doma s babičkou Klárou jsou ještě malé na takové cesty.

Bohumila spěchá za maminkou, cítí, že se něco stalo.

Maminka ji v slzách vítá a hned mezi dveřmi spustí:

Ach, Bohumilko! Mirek tvůj bývalý je mrtvý! A i s ženou na onen svět odešel! Nabourali se na motorce. Osiřela jim holčička.

Tři roky má ta malá. Je to tragédie!

Víš, Bohunko, Mirek tě nikdy nepřestal milovat. Po tvém odjezdu si brzy našel jinou, aby nemusel trpět. Přivezl si z venkova nějakou chudinku. Byla zvláštní, smutná, ale poslouchala ho a asi ho i měla ráda. Hned s ní měl dítě. Dcerku. Je moc milá! Dal jí jméno Bohumila. Chytrá je, na koho to fakt nechápu. Teď pro ni zůstává jen dětský domov nebo ústav. Kam jinam? Nejhorší je, že Mirek den před smrtí za mnou přišel, že prý chce dát malé Bohunce dárek, aby na něj nikdy nezapomněla! Smrt už mu ale stála za zády. Nikdo to netušil. Mirek nám občas pomáhal doma, ale pořád byl v lihu Ty sis mezitím žila v Anglii…

Nedokázal dát ten dárek utírá si slzy maminka.

Bohumila vše vyslechne tiše. Po chvilce povídá pevným hlasem:

Dal to, mami. Já s Viktorem si tu malou Bohunku vezmeme k sobě. Takový dárek od Mirka…

Viktor mě podpoří. Jsem si tím jistá. Za všechno v životě se platí, mami. To víš sama…

A teď mě prosím nakrm. Byla to dlouhá cesta a mám hlad jako vlk. Dala bych si nějaké kyselé jablko nebo okurčičku. Budoucí maminka má přece jíst za dva! šibalsky zamrká Bohumila na maminkuMaminka radostně vykulila oči a zahihňala se skrz slzy:
Ty mi snad chceš říct, že budu zase babičkou?
Bohumila se usmála, oči jí zářily.
Ano, mami. Čekáme třetí dítě. Život mi přivál Mirka, Viktora, nové štěstí i určité smíření. Je čas to vrátit A malá Bohunka bude patřit k nám.
Maminka jí poprvé po dlouhé době vzala do objetí, pevně, s nadějí. Mezi nimi v té chvíli konečně neviselo ticho minulosti, ale jen radostné ticho předzvěsti.

O několik týdnů později se rozruch kolem adopce proměnil v tiché vítězství. Bohumila přivezla Bohunku do Anglie. Viktor objal děvčátko, jako by k němu patřilo odjakživa, a jejich vlastní děti ji hned přijaly mezi sebe.
Večer, když Bohumila uložila všechny do postelí, sedla si na zápraží. U nohou jí ležela malá Bohunka, spící a důvěřivá. Vedle ní Viktor držel její ruku. Hvězdy zářily nad domem, kde kdysi cizinci naplnili pokoje tísní, a kde teď pulzovala opravdová rodina.

Všechno jsme si navzájem dlužili, zašeptala Bohumila.
A všechno jsme si navzájem dali, dodal Viktor.

Tenhle dům, ta rodina, už nepotřeboval žádné pronajaté nevěsty.
Láska, která se sem vplížila nenápadně a nečekaně, dnes naplnila každou místnost.
Všechno bylo na svém místě.

A když se druhý den ráno rozběhly děti po trávníku české, anglické, vlastní i přijaté Bohumila věděla jistě:
Tady je doma.
A láska ta vždy najde cestu, třeba i oklikou přes celý svět.

Rate article
DoN
Nevěsta na pronájem – Svatba se ruší! – oznámila u večeře rodičům Polina a šokovala je novinkou. Maminka se málem udusila úlekem, když to slyšela od své dcery. – Polinko! Zbláznila ses? Šaty jsou koupené, prstýnky objednané, hostina zamluvena… Tvůj Tomáš na tu svatbu čeká jako na smilování! Polčo, řekni, že si děláš srandu, – začala být maminka neklidná. – Ne, mami, tohle není žádný vtip. S Oliverem odjíždíme brzy do Londýna. Myslím to vážně, – zakončila Polina debatu. – Ale Londýn! Tam je všechno cizí a neznámé. Jiní lidé, jiná země. Ztratíš se tam! Prober se, holka moje! Ten Oliver ti zamotal hlavu, určitě je to nějaký podvodník! Klidně může být ženatý a plný dětí. Je to skoro důchodce! Tvůj Tomáš tě tolik miluje! Je pro nás s tátou jak náš vlastní. Nelámej srdce. Za všechno se v životě platí, – přemlouvala rozrušená maminka. – Ničeho se nebojím, mami. Zvládnu to, – Polina byla neústupná. …O pár týdnů později Polina a Oliver odjeli do Anglie. Polina odjakživa toužila poznat, jak žijí lidé v jiných zemích. Uměla perfektně francouzsky, anglicky ovládala na jedničku, začala se učit španělsky. Nikdo přece neví, kam ho osud zavede. Po vysoké škole pracovala v pražské cestovní agentuře jako překladatelka. Právě tam se poznala s Oliverem, kterého provázela na různých společenských akcích. Oliver si jí hned všiml. Polina byla milá, usměvavá a pohledná – a hlavně byla mladá! Polině bylo třiadvacet, Oliverovi šestačtyřicet. Nejdřív brala jeho zájem s nadhledem, ale nečekala, že jí už po týdnu seznámení nabídne svatbu. O své plánované svatbě s Tomášem, která měla být za pár dní, Oliverovi nic neřekla. Byla zmatená. Co teď? Šance provdat se za cizince se člověku nenaskytne každý den! Lásku k Oliverovi necítila, ale ten život v cizině ji lákal – nová radost, dobrodružství! Byla si jistá, že Oliverovi to stačit bude. Tomáš sice přijde zkrátka, ale čas vše vyléčí – on je ještě mladý, najde si jinou. Tak Polina argumentovala sama sobě, zatímco balila kufry na cestu do neznáma. Po telefonu oznámila odmítnutému ženichovi vše podstatné. Tomáš, zmatený rychlými změnami, jí i tak popřál štěstí. Pak zmizel do dlouhého, bolestného alkoholového opojení. …Polina s Oliverem přistáli v Londýně. Byla štěstím bez sebe, že se její sen splnil! Oliver ji vzal do svého velkého domu, kde je přivítala jeho rodina – dva dospělí synové, Kryštof a Evžen. (Nakonec se Polina provdala za Evžena a byla s ním nesmírně šťastná.) Krátce nato z pokoje vyšla… bývalá manželka Olivera, Lenka. Elegantní dáma. Byla rozhořčená. – To ses zbláznil, Oli? Kdo je ta holka? Odkud jsi ji dotáhl? Chce tady bydlet s námi? – vykřikovala Lenka. – Ano, bude tu bydlet. Rád bych připomněl, že tenhle dům je můj. Polina bude brzy moje žena. Neubližuj jí, Lenko, – prosil Oliver. Polinu ta atmosféra vyděsila i znejistěla. Ukázalo se, že přestože je rodina rozvedená, žijí všichni pohromadě v domě. Bylo jasné, že Lenka řídí celou domácnost. Ale v Polinině srdci už mezitím našel místo Evžen – nebyl to žádný Tomáš se svými výčitkami a omluvami, tady to byla pravá láska. Evženovi bylo dvacet čtyři, a byl po vzhledu krásný po matce. Hned si všiml půvabné cizinky, kterou mu otec přivezl bůhvíodkud. Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra. Oliver Polině řekl, že svatbu musí odložit, bez vysvětlení. Polina souhlasila – domů se vrátit nehodlala. Dostala vlastní pokoj, s Oliverem žili v přátelském vztahu, Lenka ji zcela ignorovala. …Utekly tři měsíce a Polina se s Evženem více sblížila. Ten jí otevřel oči: Oliver prý svou bývalou ženu Lenku miluje, a ona jeho taky, jenže po velké hádce se rozvedli. Čas plynul, ale smíření nepřicházelo, a tak Oliver zvolil lest – chtěl Lenku vyprovokovat žárlivostí. Na to potřeboval „nevěstu na pronájem“ – Polinu. Jakmile Lenka poleví, Polinu s dárky pošlou domů. Polina se po pravdě zasmála: – Takže jsem doopravdy jen nevěsta na pronájem! Kdysi jsem já sama utekla před vlastním ženichem… Evžene, co mám dělat? – Polinko, já bez tebe nemůžu žít! – přiznal city Evžen. – Ani já bez tebe… Už jsem myslela, že to nikdy neřekneš. – Jak bych ti mohl vyznat lásku, když jsi byla nevěsta mého otce? Nevím, co naši vymýšlí, ale když mi Kryštof vše řekl, byl jsem neskutečně šťastný. Žena, do které jsem se zamiloval, je najednou volná! – A vzala by sis mého otce? – zeptal se Evžen. – Víš co, Venco (tak Polina začala Evžena přezdívat), když jsem tě poprvé potkala, všechny plány šly stranou! Tatínka tvého bych odmítla, – usmála se Polina. Objali se. Polina Oliverovi s Lenkou odpustila – co by člověk neudělal pro štěstí druhých… Vždyť z každé špatné situace může něco dobrého vzejít a Polina našla svou lásku právě v Anglii. Brzy se s Evženem vzali. Ten se bál, že mu Polina uteče zpět do Česka, a tak rodina rychle rostla – nejprve syn, za dva roky dcera. Evžen Polinu zahrnoval láskou a rodinné štěstí jen kvetlo. Nakonec se i Oliver s Lenkou udobřili. …Jednou přišel Polině od maminky dopis. Prosila ji, ať přiletí domů. Polina se urychleně vydala do Čech, děti nechala v péči babičky Lenky. Doma ji přivítala uplakaná maminka: – Polinko, Tomáš tvůj zemřel! I s manželkou – nabourali na motorce. Dcera zůstala sama, jsou jí jen tři roky. Pojmenovali ji po tobě, Polina… Co s ní teď bude? – Maminko, my si s Evženem tu malou adoptujeme, to je přeci opravdový dárek od Tomáše… A teď mě prosím nakrm – jsem z cesty unavená, mám chuť na kyselé jablko nebo okurku. Těhotné ženy musí jíst za dva! – mrkla Polina.