Je mi padesát a před rokem mě opustila manželka i s dětmi. Odešla, když jsem nebyl doma, a když jsem se večer vrátil, dům byl úplně prázdný.
Před pár týdny mi přišel soudní dopis žádost o výživné. Od té doby mi automaticky strhávají peníze ze mzdy. Nemám na výběr. Nemohu smlouvat. Nemohu se opozdit. Peníze odcházejí rovnou z účtu.
Na nic si nechci hrát. Podváděl jsem ji. Několikrát. Nikdy jsem to úplně netajil, ale ani jsem se nepřiznal naplno. Klára často říkala, že přehání nebo že si věci jen domýšlí.
Měl jsem špatnou povahu. Křičel jsem. Vybuchoval kvůli maličkostem. Doma platilo, co jsem řekl já a kdy jsem to řekl. Když mi něco nevyhovovalo, všichni to poznali po mém tónu. Občas jsem házel věcmi. Nikdy jsem je neuhodil, ale často jsem je děsil.
Moje děti se mě bály. Došlo mi to pozdě. Když jsem večer přišel, zmlkly. Když jsem zvýšil hlas, schovaly se do pokojů. Klára chodila po špičkách, vážila každé slovo a vyhýbala se hádkám. Myslel jsem, že je to úcta. Dnes vím, že to byl strach.
Tehdy mi to bylo jedno. Měl jsem pocit, že já vydělávám, já rozhoduji, já určuji pravidla.
Když se rozhodla odejít, cítil jsem zradu. Myslel jsem, že vzdoruje. A pak jsem udělal další chybu. Rozhodl jsem se jí nedávat peníze. Ne proto, že bych je neměl, ale jako trest.
Myslel jsem, že se vrátí. Že ji to přestane bavit. Že pochopí, že beze mě to nezvládne. Řekl jsem jí, že pokud chce peníze, ať se vrátí domů. Že nebudu živit nikoho, kdo se mnou nežije.
Jenže ona se nevrátila. Šla rovnou za právníkem. Podala žádost na soud a doložila všechno příjmy, výdaje, důkazy. Rychleji, než jsem čekal, soudce rozhodl o automatických srážkách.
Od té doby vidím výplatní pásku vždycky kratší. Nemůžu nic schovat ani obejít. Peníze zmizí, než je vůbec dostanu do ruky.
Dnes nemám manželku. Nemám děti doma. Vidím je málo a vždycky jsou odtažité. Nic mi neříkají. Nejsem vítaný.
S penězi je to horší než kdy dřív. Platím nájem, alimenty, dluhy a skoro nic mi nezbývá. Někdy mě to rozčílí. Jindy se za sebe stydím.
Moje sestra Jana mi řekla, že jsem si za to mohl sám.
Je mi 50 let a před rokem odešla manželka z domova i s dětmi. Opustila mě, když jsem nebyl doma, a když jsem se vrátil, nebyl už nikdo. Před několika týdny mi přišlo oznámení: žádost o alimenty. Od té doby mi automaticky strhávají peníze ze mzdy. Nemám na výběr. Nemohu vyjednávat. Nemohu se opozdit. Peníze prostě odcházejí rovnou. Nebudu si hrát na svatouška. Byl jsem nevěrný. Opakovaně. Nikdy jsem to úplně netajil, ale ani nikdy přímo nepřiznal. Říkala, že přehání, že vidí věci, které nejsou. Měl jsem i špatnou povahu. Křičel jsem. Snadno jsem vybuchoval. Doma se dělalo, co jsem řekl a kdy jsem to řekl. Pokud se mi něco nelíbilo, bylo to hned slyšet v mém hlase. Někdy jsem házel věcmi. Nikdy jsem je neuhodil, ale mnohokrát jsem je vystrašil. Mé děti se mě bály. Došlo mi to pozdě. Když jsem přišel z práce, okamžitě ztichly. Když jsem zvýšil hlas, zavřely se do pokoje. Manželka chodila opatrně, vážila každé slovo, vyhýbala se hádkám. Myslel jsem si, že to je respekt. Dnes už vím, že to byl strach. Tehdy mi to bylo jedno. Cítil jsem se jako ten, kdo nosí peníze, kdo rozhoduje a určuje pravidla. Když se rozhodla odejít, cítil jsem se zrazený. Myslel jsem, že se mi vzpírá. A tehdy jsem udělal další chybu. Rozhodl jsem se jí nedat peníze. Ne proto, že bych je neměl, ale jako trest. Myslel jsem, že se tak vrátí. Že ji to unaví. Že pochopí, že beze mě nemůže být. Řekl jsem jí, že jestli chce peníze, ať se vrátí domů. Že nebudu živit nikoho, kdo žije mimo mě. Jenže ona se nevrátila. Šla rovnou k advokátovi. Podala žádost o výživné a doložila všechno – příjmy, výdaje, důkazy. Mnohem rychleji, než jsem čekal, soudce nařídil automatické srážky ze mzdy. Od té doby mám výplatu „osekanou“. Nemůžu nic zatajit. Nemůžu se vyhnout. Peníze zmizí, než je vůbec uvidím. Dnes nemám manželku. Nemám děti doma. Vídam je zřídka a vždy odtažité. Nic mi neříkají. Nejsem vítán. Finančně jsem na tom hůř než kdy dřív. Platím nájem, alimenty, dluhy – a skoro nic mi nezbyde. Někdy mě to rozčiluje. Jindy se stydím. Moje sestra mi řekla, že jsem si to způsobil sám.
