Já jsem svého muže nikdy nemilovala.
A kolik jste spolu vydrželi?
No, počítej Vdali jsme se v jedna sedmdesátém.
A jak to, nikdy nemilovala?
Na lavičce vedle hrobu seděly dvě skoro neznámé ženy. Každá sem přišla poklidit jiný hrob, a pak se daly do řeči.
Manžel? přistoupila druhá a kývla hlavou k fotografii na pomníku.
Manžel. Už je to rok… Pořád si nezvykám, je mi po něm smutno, už nemám sílu. Pořád sem chodím Milovala jsem ho moc, žena utáhla okraje černého šátku.
Chvíli jen tak mlčely, a potom druhá tiše řekla:
Já manžela svého nikdy nemilovala.
Druhá žena se na ni zvědavě otočila:
A jak dlouho jste spolu byli?
No Vdala jsem se v jedna sedmdesátém.
A to jste ho tolik let nemilovala?
Já si ho vzala z trucu. Líbíval se mi jiný kluk, jenže on si našel kamarádku, tak jsem si řekla: Vdám se dřív než oni. No a Jirkatakový ňouma. Pořád se za mnou otáčel, líbila jsem se mu Tak jsem do toho šla.
A co pak?
Málem jsem ze své svatby utekla. Celá vesnice slavila, já plakala… Říkala jsem si, že skončilo mládí. Když jsem se podívala na ženicha chtělo se mi vyjít. Mrňous, s kouty, uši jak dveře, sako na něm viselo jako na kravě kabát. Smál se, šťastný, kukadla na mě Fuj, říkala jsem si. Sama jsem si to zavinila.
A pak?
Začali jsme bydlet u jeho rodičů. Oni byli jak on foukali na mě. Já byla statná, měla jsem švestkové oči, cop, prsa v šatech táhla švy Každý viděl, že nejsme pro sebe.
Ráno vstanu boty umyté, Jirkova matka mu to nařídila. A já frflala, poroučela tam, i na tchyni jsem křičela Protože jsem litovala sebe Láska žádná, no a komu by se taková snacha líbila?
Pak Jirka povídá: Pojď na stavbu přehrady do severních Čech, vyděláme si a odstěhujeme se od rodičů. Mně bylo jedno kam, hlavně pryč.
Rok sedmdesátá léta všude se sháněli mladí na stavby. Jirka to vyběhal, taky jsem to nějak zvládla. Nejprve jsme jeli do Plzně, pak až na stavbu Orlíku.
Ženy v jednom vagóně, chlapy v druhém. Jirka zůstal bez jídla, já měla tašku, ale průchod mezi vagóny nebyl.
Bylo mi fuk, hned jsem se skamarádila, sranda, holky daly na stůl, co měly. Od matky jsem mu všechny koláče rozdala holkám. On pak na nádraží přiběhl, ptal se na jídlo a bylo mi trapně. Říkám, že už jsme všechno snědly. On na to, že je rád prý jim tam dávají taky, a že je spokojený. A odběhl Přitom vím, že lže, nebyl žádný společenský typ, stydlivý, chleba by cizím nevzal. Uklidňoval mě. A já na něj za pár minut zapomněla.
Pak nás ubytovali v baráku pětatřicet ženských v jedné cimře, chlapi zvlášť. Prý jen dočasně. Bylo mi to jedno. Jirka chodil pod oknem, čekal, jestli vykouknu, ale já se o něj nezajímala.
Chtěla jsem se rozvést. Ani po dvou letech žádné děti, žádná láska. Sem tam jsem s ním jednou, dvakrát přespala ze soucitu
Jednou se objevil Gríša tmavovlasý, vysoký, čupřina jak vlnka. Dělala jsem na stavbě u betonu, dost jsme makali, ale žilo se nám tam veselo. České pivo, citrusy, salámy, co doma nikdy nebyly; koncerty, tancovačky v klubu.
Holky mě seznámily s Gríšou, samy ho chtěly, ale on si vybral mě.
Byla jsem v tom až po uši. Vášeň!
Jirka prosil, domlouval, že kam prý chodím Nic nepomohlo. Řekla jsem mu tehdy, že se rozvedu.
Zrovna nám přidělili pokoj v baráku, i když jen s tenkou přepážkou. Stejně jsem nešla…
Jirka stejně čekal někde poblíž. Šla jsem s Gríšou, Jirka chodil za námi. Ale já měla v hlavě úplně jiného.
Žena v černém šátku poslouchala zaujatě…
A jak to snášel?
Snášel… protože mě miloval. Jenže pak si Gríša začal s Katkou, účetní, a mě odkopl. Když jsem řekla, že čekám dítě, začal mě ještě běžně očerňovat jako prý jsem se sama pověsila na jeho krk, že Jirka je slaboch.
Jirkovi to řekli no, hodní lidé. On už byl na dně, všechnu lásku do mě dal. Šel se poprat s Gríšou. Bylo to za nádražím, já o tom nevěděla. Pak přišli, že Jiru vezli do nemocnice.
Běžela jsem tam a nadávala cestou řidiči Sašovi co to je za blbost, vždyť Gríša je obr! Saša mlčel, bylo vidět, že mě soudí.
V nemocnici jsem se rozbrečela. Ležel tam, tvář nateklá, modrá jak borůvka, noha v sádře
Proč? Proč ses rval, ptám se.
A on
Kvůli tobě…!
Bylo mi líto i sebe. Tehdy těhotné posílali domů, děti na stavbě nechtěli. Znamenalo to jet do vesnice a vysvětlovat, že dítě není Jirkovo Jasně mi bylo, za co mě budou mít A popravdě, nebyla jsem si jistá, kdo je otcem, s Jirkou jsem taky spala
Chodila jsem za ním s balíčky, ale ne z lásky, z povinnosti.
Vzpomínám, když se postavil na berle, přišla jsem a stáli jsme u okna. On v nemocničním pyžamu jak dědeček, samý žal. Dívá se z okna a povídá:
Nerozváděj se. Odjedeme, bude to naše dítě a nikoho jiného.
Já místo díků: Na co ti to je?
Miluju tě, povídá.
Já na to: Jak chceš.
Otočila jsem se a šla po chodbě pryč, v břiše mi poletovali motýli, aspoň že nemusím zpátky na venkov, bylo lepší zůstat spolu s dítětem.
Přestěhovali jsme se pak do východních Čech. Jirka byl tichý, ale v práci ho ocenili. Vyučil se na strojaře a rovnou ho udělali brigádníkem u bagrů, jezdil po stavbách, domů přivážel dárky všechno pro mě.
Mám těhotnou ženu, chvástal se v práci. Já jen uhýbala očima. Dostali jsme pokoj a mě dali na evidenci.
V porodnici mi bylo jasné je to Gríšovo, černovlasý. Jirka se choval jak vlastní, usmíval se, když mě vezl s malým z porodnice měl slzy na krajíčku.
Mates byl těžký od narození… Aby ne hřích. Pořád nemocný. Jirka taky běhal kolem, spal na půl oka. Ale ani slovo, ani výčitka.
A za rok se narodila Máša, Jirkova. Dali jsme jí jméno jeho mámy. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsem jeho rodičům zhořkla život, ale táta už umřel. Aspoň něco.
K Jirkovi jsem tehdy necítila nic ani lásku, ani nenávist. Když byly děti malé, člověk je rád, že někdo pomůže. On pral, uklízel, nechal mě vyspat.
Jednou chtěl prát prádlo, skoro jsem mu musela vyrvat lavor co by řekli chlapi vedoucí, a per ženský spoďáry! On na to:
Voda je ledová. Lepší budu nemocný já, než ty! Ať si říkají, co chtějí!
Lavor jsem mu s obtížemi vzala, dokonce jsem se zlobila chová se jak ženská.
Jeho láska mě s časem iritovala pořád víc.
Mates byl už ve třinácti vedený u policejní prevence kradl v obchodech. Já se seznámila s jejich vedoucím, byl fajn, svobodný, líbil se mi a s Matesem si rozuměl. Táty, Jirku, Mates neposlouchal, odháněl ho. Jirka byl měkkýš, neuměl potrestat, já naopak vzala občas na řemen co jiného s klukem, který krade? Ale Jirka mi ho vytrhl.
Jirku poslali do školy do Prahy už jsme žili v Brně, dostali jsme dobrý byt.
Řekl mi: Když řekneš nejezdi, tak nepojedu. Tušil, že to mezi námi není dobré.
Odpověděla jsem: Jezdi.
Odjel s hořkostí. Ten policajt, ten mi říkal: Rozveď se s ním, nemáš ho ráda. A já
Žena se odmlčela a setřela listí ze stolku.
Tak co ty? zeptala se druhá už na ty, příběh je sblížil.
První podívala na druhou, mezi obočím vrásku bylo znát, že vzpomínky jsou těžké.
Pořád jsem přemýšlela Jirka mi pak napsal dopis, schovávám ho dodnes. Nikdo o tom neví. Psal, že už ví, že jsem ho nikdy nemilovala, jen jsem to vydržela. Psal, že když mu dám vědět, že ho už nepotřebuji, už se nevrátí. Ale že bude půl platu posílat na děti, všechno mi nechá. Přál mi štěstí. Byly to milé řádky, žádná zášť. Všechna bolest u něj mně zůstalo žij a směj se.
Listí z břízy zasypalo stolek, byl teplý podzimní den a žena v černém šátku utírala slzy.
Proč pláčete? zeptala se vypravěčka.
No… To je život, povídá druhá, když si člověk vzpomene, tlačí se slzy do očí. Povídej dál… Odejít jsi od něj chtěla?
Nespala jsem v noci. Mates zlobil, já byla sama zmatená. Kroutila jsem v ruce ten dopis. V práci jsme měly mistryni, kamarádka starší, řekla mi: Lído, jsi hloupá! Takového chlapa si musíš hýčkat.
Jedno ráno jsem vstala a říkám si: Co to vlastně dělám? Pro mě žije skoro celý život… A já…
Vzpomínala jsem… Býval pořád u mě, pomáhal. Když jsem byla v nemocnici na gyndě, operace se vůbec nepovedla, myslela jsem, že je konec. Doktoři to vypadalo, že už to vzdávají. Přeložili mě na pokoj žlutý, smutný. Jirka tam seděl, tichý jak pěna, ale najednou rozjel všechno, nehnul se ode mě, stále držel mou ruku, sehnal ošetřovatelku, léky.
Kdyby nebyl tehdy on…
Nebo, když jsme omylem odnesli domů cizí balík jídla, protože vánice a všechno rozházené ve sněhu. Doma jsme zjistili, není náš. On to v tom marastu nesl do vedlejší vesnice zpátky, já ho přemlouvala marně. Lidi to čekají, říkal. Vrátil se s omrzlými tvářemi, pak onemocněl…
A tehdy mi došlo, že nikoho nepotřebuju, jen jeho.
Psát dopis? Stejně by nepochopil, tolik let jsem mu dávala najevo, že o něj nestojím. Umím to vůbec napsat?
Věděla jsem ale, že už byl rozhodnutý odejít, že si myslí, že miluju jiného.
Byl podzim. Teplý, pamatuji si to dobře. Děti jsem zařídila, v práci vše vyřídila, a jela jsem za ním rovnou do Prahy.
Vlak jede pomalu, člověk by z něj vyskočil, tak moc jsem ho chtěla už vidět. Pořád jsem ho měla v očích, jeho pohled, jeho hlavu, jeho uši, bříško, všechno Milovala jsem ho.
V koleji mi řekli, kde má školení. Jela jsem metrem, pořád ho hledala očima.
Dovnitř mě nepustili, čekala jsem na chodbě. A najednou on vyšší, v saku, s aktovkou, vypadal úplně jinak než před lety. Zatuhla jsem.
Šla jeho skupina kolem, nepoznal mě. Až daleko na cestě jsem zavolala jeho jméno.
Otočil se, stál a hleděl na mě, nevěřil očím. Díváme se na sebe, listí padá, jak teď oni se divili, spolužáci jeho.
Až k sobě jsme doběhli najednou, aktovka spadla, sešity se rozsypaly, objali jsme se… slov nebylo.
Co chceš říct?
Kamarádi jeho se smáli: To je láska! Jak by spolu byli sto let a teď se setkali.
Šátek posluchačky byl úplně promočený.
Tak jste spolu zůstali?
Do jakého konce?
No, to je jeho hrob?
Kdepak. Tady leží náš Matěj, syn. Umřel brzo. Ještě mu nebylo čtyřicet. Těžký měl osud, byl i ve vězení. Spousta trápení, pil pak
Tak manžel žije? rozjasnila se žena.
Žije, žena se pokřižovala, zaplať Pánbůh! Dovezl mě sem poklidit, teď jede něco zařídit, pomáháme dceři. Rozhlédla se. Támhle už jde. Podejdu už. Nechcete někam svézt?
Ne, ještě tu projdu hroby. Děkuji.
Přišel k nim muž už starší, trochu při těle, v černé bundě, v kožené čepici, kulatý v obličeji, příjemný a měkký. Pozdravil s úsměvem.
Unavený, Jiříčku? Zas jsi pobíhal? žena mu stírala ze zad prach.
On sám uklidil vše na hrobě syna, ale žena mu vzala těžký pytel s odpadky, bála se o jeho bolavá záda, nesla to sama.
Odešli spolu podzimní žlutou alejí mezi hroby, ruku v ruce.
Před zatáčkou se žena v šedém baretu ohlédla a zamávala druhé ženě. Za ní zamával i muž.
A žena hleděla na fotku manžela na pomníku a přemýšlela o tom, že štěstí člověka není samozřejmé je jen tehdy, když ho přijmeš do srdce.
Je to jediné milovat a být milován.
