„Dobrá ženská. Co bychom si bez ní počali? – A ty jí platíš jen dva tisíce měsíčně. – Heleno, vždyť jsme na ni přepsali byt“ Mikuláš vstal z postele a pomalu se vydal do vedlejšího pokoje. V přítmí noční lampičky, se zamlženýma očima, se podíval na svou ženu. Sedl si vedle ní a naslouchal. – Zdá se, že je vše v pořádku. Vstal a pomalu šoural do kuchyně. Otevřel kefír, zašel do koupelny. A pak do svého pokoje. Lehl si na postel. Nemůže usnout: – Nám s Helenou je už devadesát. Kolik jsme toho spolu prožili? Brzy už půjdeme za Bohem, a nikdo blízký kolem není. Dcera, Natálka, už tu není, ani šedesáti se nedožila. Maksim je taky pryč. Byl to rošťák… Máme vnučku, Oksanu, ta už dvacet let žije v Polsku. Děda s babičkou ji už ani nenapadnou. Asi už má i velké děti… Nevšiml si, jak usnul. Probudil ho dotek ruky: – Mikuláši, je ti dobře? – ozval se tiše manželčin hlas. Otevřel oči. Nad ním se skláněla jeho žena. – Co se děje, Heleno? – Dívám se, ležíš a nehýbáš se. – Ještě žiju! Běž si lehnout! Ozvaly se šouravé kroky. Lusknul vypínač v kuchyni. Helena si dala vodu, zašla do koupelny a pak do svého pokoje. Lehce se posadila na postel: – No jo, jednou se vzbudím a on tu nebude. Co pak budu dělat? Anebo možná já odejdu dřív. Mikuláš už i naše poslední rozloučení zařídil. Nikdy by mě nenapadlo, že se to dá připravit předem. Ale vlastně dobře. Kdo jiný by to za nás udělal? Vnučka na nás dávno zapomněla. Jediná sousedka Ivanča k nám chodí. Má klíč od našeho bytu. Děda jí z naší penze dává po tisícovce. Kupuje nám jídlo a všechno potřebné. Kam už bychom chodili čtvrté patro sami? Mikuláš otevřel oči. Do okna svítilo slunce. Vyšel na balkon a spatřil zelenou špičku třešně ptačí. Usmál se: – Tak jsme se dožili léta! Šel navštívit ženu, která rozjímala na posteli. – Helenko, dost už smutnění! Pojď, něco ti ukážu. – Ježíš, už nemám sílu! – sotva vstala. – Copak sis to vymyslel? – Pojď, pojď! Podepřel ji, dovedl až na balkon. – Podívej, třešeň už je zelená! A ty si říkala, že se léta nedožijeme. Dožili jsme se! – No jo, a ještě sluníčko svítí. Sedli si spolu na lavičku na balkoně. – Pamatuješ, jak jsem tě pozval do kina? Ještě ve škole. Tehdy právě třešeň zezelenala. – Na to se nezapomíná! Kolik let už uplynulo? – Přes sedmdesát… Sedmdesát pět. Dlouho tam seděli a vzpomínali na mládí. Člověk ve stáří spoustu věcí zapomíná, někdy i to, co dělal včera, ale mládí, to se nezapomíná nikdy. – Jéje, nějak jsme se zakecali! – zvedla se žena. – A ještě jsme nesnídali. – Heleno, udělej pořádný čaj! Ta bylina už mi leze krkem. – Vždyť to nesmíme. – Tak aspoň slabý a po lžičce cukru. Mikuláš pil slabý čaj a vzpomínal na silný, sladký čaj ke snídani v době, kdy ještě byly koláčky a lívance. Přišla sousedka. Usmála se: – Jak se dneska máte? – Jak už se můžou mít devadesátníci? – žertoval děda. – Když žertujete, je to dobré! Potřebujete něco nakoupit? – Ivančo, kup maso! – poprosil Mikuláš. – Ale to nesmíte. – Kuřecí snad ještě můžeme. – Dobře. Uvařím vám nudlovou polévku! Sousedka uklidila ze stolu, umyla nádobí a odešla. – Heleno, pojď na balkon, ohřejeme se na sluníčku. – Tak pojďme! Zašla sousedka na balkon: – Chybí vám už sluníčko? – Je tu s tebou dobře, Ivančo! – usmála se Helena. – Hned vám donesu kaši. A začnu vařit oběd. – Dobrá ženská, – koukl za ní děda. – Bez ní bychom byli ztracení. – A ty jí platíš jen dva tisíce měsíčně. – Heleno, vždyť jsme na ni přepsali byt. – A ona to ani neví. A tak na balkoně vydrželi až do oběda. Na oběd byla kuřecí polévka s masem a bramborem. – Tu jsem dělala vždycky Natálce a Maksimovi, když byli malí, – vzpomněla Helena. – A na stáří nám vaří cizí lidi, – povzdechl si děda. – Asi je to náš osud, Mikulko. Až tu nebudeme, nikdo ani slzu neuroní. – Dost už, Helena, nebudeme smutnit. Jdeme si ještě lehnout! – Mikuláši, jak se říká: „Starý jako malé dítě.“ Všechno máme jako děti: rozmixovaná polévka, odpolední spánek, svačina. Mikuláš si na chvíli zdříml, ale spánek mu nešel. Venku změna počasí? Šel do kuchyně. Na stole dvě skleničky šťávy, připravené pečlivě Ivančou. Obě vzal, opatrně je donesl do manželčina pokoje. Seděla zamyšlená u okna: – Co je, Helenko? Smutníš? – usmál se. – Dáme si šťávu! Trochu si usrkla: – Taky nemůžeš usnout. – To to počasí. – Já mám od rána špatný pocit, – smutně zavrtěla hlavou. – Cítím, že mi zbývá už jen kousek. Pěkně mě pohřeb, ano? – Heleno, co to povídáš. Jak já bez tebe budu žít? – Jeden z nás půjde dřív. – Dost už! Jdeme na balkon! Zůstali tam do večera. Ivanča pro ně udělala tvarohové placičky. Najedli se a šli koukat na televizi. Každý večer před spaním ji sledovali. Nové filmy jim nic neříkaly, dívali se na staré komedie a pohádky. Dnes zvládli jeden večerníček. Helena vstala z gauče: – Jdu spát. Dnes mě bolelo celé tělo. – Tak já taky půjdu. – Počkej, ať se na tebe ještě pořádně podívám, – poprosila najednou žena. – Na co? – Jen tak. Dlouho se na sebe dívali. Asi vzpomínali na mládí, kdy bylo vše před nimi. – Pojď, doprovodím tě do postele. Helena se chytila za ruku a pomalu šli spolu. Děda ji pečlivě přikryl a odešel do svého pokoje. Měl těžko u srdce. Dlouho nemohl usnout. Měl pocit, že vůbec nespal. Ale hodiny ukazovaly dvě v noci. Vstal a šel do ženina pokoje. Ležela s otevřenýma očima: – Heleno! Vzala ji za ruku. – Heleno, co je? He-le-no! A najednou i jemu chyběl dech. Došel do svého pokoje. Vzal připravené doklady, položil je na stůl. Vrátil se ke své ženě. Dlouho jí hleděl do tváře. Pak si lehl vedle ní a zavřel oči. Viděl svou Helenu, mladou a krásnou, jako před pětasedmdesáti lety. Šla směrem ke světlu v dálce. Běžel za ní, chytil ji za ruku. Ráno vešla Ivanča do ložnice. Leželi vedle sebe. Na jejich tvářích zůstal šťastný úsměv. Zavolala záchranku. Doktor, který přijel, jen pokrčil rameny: – Odešli spolu. Asi se opravdu hodně milovali… Odvezli je. Ivanča bezmocně klesla na židli. Tam si všimla dokladů a závěti napsané na její jméno. Dala hlavu do dlaní a rozplakala se… Dejte palec nahoru a napište svůj názor do komentářů!

To je hodná žena. Co bychom si bez ní počali?
A ty jí platíš jen dva tisíce měsíčně.
Boženo, vždyť jsme na ni přepsali byt.

Václav se zvedá z postele a pomalu kráčí do vedlejšího pokoje. Ve slabém světle noční lampy pozoruje svou ženu svýma unavenýma očima.

Sedne si k ní, chvíli ji poslouchá. Zdá se, že všechno je v pořádku.

Zvedne se a loudavým krokem se šourá do kuchyně. Otevře kefír, zajde do koupelny a poté se vrátí do svého pokoje.

Lehne si, ale nemůže usnout:

Nám s Boženou je už devadesát. Kolik jsme toho prožili? Brzy už odtud odejdeme, a kolem už nám vlastně nikdo nezbyl.

Dcera, Veronika, už tu není, ani šedesáti se nedožila.

Jiří taky odešel. Ten se napil Vnučka Zdena už dvacet let žije v Německu. Na dědu s babičkou si ani nevzpomene. Asi má už i velké děti

A ani nepostřehl, kdy usnul.

Probudí ho letmý dotek ruky:

Václave, jsi v pořádku? zazní slabý tichý hlas.

Otevře oči. Nad ním se sklání jeho žena.

Co, Boženo?

Dívám se, ležíš a nehýbeš se.

Pořád živ! Běž si lehnout!

Ozvou se šouravé kroky a cvaknutí vypínače v kuchyni.

Božena Nováková se napije vody, zajde do koupelny a vrátí se do svého pokoje. Lehne si do postele:

Tak jednou vstanu a on už tu nebude. Co si počnu? Nebo možná já odejdu dřív.

Václav už zařídil naše pohřební hostiny. Ani by mě nenapadlo, že to jde domluvit předem. Ale je to lepší. Kdo by to za nás jinak udělal?

Vnučka na nás dávno zapomněla. Jenom sousedka Ivanka za námi chodí. Má klíč od bytu. Děda jí z důchodu vždy dá tisícovku. Ona nám nakoupí, co potřebujeme. Na co nám peníze? My už sami ze čtvrtého patra ani neslezeme.

Václav Novák se probouzí, slunce svítí do okna. Vyjde na balkon a zahlédne zelené lístky bezu. Na tváři mu po dlouhé době vykouzlí úsměv:

No vida, dožili jsme se zase léta!

Jde zkontrolovat ženu. Ta zamyšleně sedí na posteli.

Boženko, už toho smutku nech! Pojď, něco ti ukážu.

Ježíšku, já už skoro nemůžu vstát! Co sis vymyslel?

Pojď, opři se o mě!

Podepírá ji a dovádí ji na balkon.

Podívej, jak je ten bez zelený! A tys říkala, že léta se už nedočkáme. A vidíš jsme tu!

No jo! A jak pěkně svítí slunce.

Na balkonové lavičce posedí společně.

Pamatuješ, jak jsem tě poprvé pozval do kina? Ještě na základce. Tehdy právě bez rozkvetl do zelena.

To se přece nedá zapomenout. Kolik let už od toho uplynulo?

Sedmdesát pět. Už přes sedmdesát.

Seděli dlouho a vzpomínali na mládí. Tolik věcí člověk na stáří zapomíná, někdy i včerejší den, ale mládí si v sobě člověk nese pořád.

Jéje, rozvykládali jsme se, a ještě jsme nesnídali!

Boženo, uvař nějaký pořádný čaj! Už mě ta bylinková voda nebaví.

Vždyť nám to doktor zakázal.

Uvař slabý a dej každému lžičku cukru.

Václav Novák popíjí slabý čaj, zakusuje malý chlebíček se sýrem a vzpomíná na své mládí, kdy k snídani býval pořádný sladký čaj s buchtami nebo lívanci.

Přichází sousedka. Schvalujíc se na ně usměje:

Jak se máte?

No, devadesátiletí mají vždycky plno starostí! zahihňá děda.

Když vtipkujete, tak je to v pořádku. Co přinést z obchodu?

Ivanko, dones maso! požádá Václav.

Vám to stejně lékař nedovolil.

Kuřecí snad můžeme.

Tak dobře. Uvařím polévku s nudlemi.

Sousedka uklidí po snídani, umyje nádobí a odejde.

Boženo, pojď si sednout na balkon, zahřejeme se na sluníčku.

Pojďme.

Přichází znovu Ivanka. Ve dveřích na balkon volá:

Už vám snad to sluníčko bude stačit!

Je tu krásně, Ivanko, usměje se Božena Nováková.

Hned vám sem přinesu krupici a pustím se do vaření polévky.

To je hodná ženská, sleduje ji Václav pohledem. Co bychom si bez ní počali?

Jenže jí dáváš měsíčně jen dva tisíce.

Boženo, vždyť jsme na ni převedli byt.

Ona to ale neví.

A tak na balkoně posedí až do oběda. Na oběd je kuřecí polévka s kousky masa a rozvařenými brambory:

Právě takovou jsem vždycky vařila Veronice a Jiřímu, když byli malí, vzpomene si Božena Nováková.

A teď nám na staří vaří cizí lidé, povzdechne si Václav.

Asi to takhle má být, Václave, je to náš úděl. Když zmizíme, nikdo po nás nepláče.

Dost, Boženo, nebudeš smutnit. Jdeme si na chvíli lehnout!

Václave, říká se:
Starý jako dítě.

Všechno je jako u malých: krémová polévka, odpolední klid, svačina.

Václav Novák chvíli podřímne, ale moc mu to nesedne něco ho tíží. Možná počasí? Vstane a zamíří do kuchyně. Na stole dvě sklenice šťávy, pečlivě připravené Ivankou.

Chytne je obě do ruky a pomalu odnese do pokoje své ženy, která zasněně hledí z okna:

Proč jsi taková smutná, Boženko? usměje se na ni. Tady máš šťávu!

Vezme si a usrkne:

Nemůžeš spát, viď?

Počasí je divné.

I já se od rána cítím zvláštně, Božena Nováková utrápeně zakroutí hlavou. Tuším, že už nemám dlouho. Pohřbi mě hezky, prosím tě.

Boženo, co to povídáš? Jak bych tu bez tebe žil?

Někdo odejde dřív, někdo později, to je život.

Pojď už na balkon!

Vydrží tam až do večera. Ivanka jim pak přinese tvarohové lívance. Nají se a usednou k televizi, jak mají ve zvyku. Nové filmy už nestíhají sledovat, dávají přednost starým pohádkám a komediím.

Ten večer vydrží jen u jedné pohádky. Božena Nováková vstane z gauče:

Jdu spát, jsem nějak unavená.

Tak já půjdu taky.

Ukáž se, ať se na tebe ještě hezky podívám, náhle požádá.

Proč?

Jen se chci podívat.

Dívají se na sebe dlouho, jako by jim v hlavách běžel celý život, vše, co bylo.

Pojď, doprovodím tě do postele.

Božena Nováková se zavěsí do manžela a pomalu společně dojdou ke gauči.

Václav ji opatrně přikryje, pak se odebere do svého pokoje.

Tíha na hrudi mu nedá spát. Zdá se mu, že nespal vůbec. Ale hodiny ukazují dvě v noci. Zvedne se a jde do pokoje své ženy.

Leží s otevřenýma očima:

Boženo!

Chytne ji za ruku.

Boženo, co se děje? Bo-že-no!

Náhle cítí, jak mu chybí vzduch. Dojde do svého pokoje, vytáhne z šuplíku připravené dokumenty a položí je na stůl.

Vrátí se k ženě, dlouze se dívá na její tvář. Pak si lehne vedle a zavře oči.

Vidí svoji Boženu, mladou, krásnou, jako před sedmdesáti pěti lety. Kráčí za světlem v dáli. Rozběhne se za ní a chytí ji za ruku.

Ráno vejde Ivanka do ložnice. Leží vedle sebe. Na tváři mají stejné, šťastné úsměvy.

Zavolá lékaře. Doctor se na ně podívá a tiše zakroutí hlavou:

Odejít spolu To musela být láska.

Odvezou je. Ivanka usedne vyčerpaně ke stolu a zahlédne papíry a závěť psanou na ni.

Skloní hlavu do dlaní a rozpláče seChvíli tam jen tak sedí a dívá se na tiché, prázdné místnosti, v nichž ještě voní čaj a ozývá se vzdálený smích dávných dnů. Prohlíží si fotografie na stěnách: mladý Václav s kloboukem nakřivo, Božena v bílé blůzce, malá Veronika v náručí. Okny proudí teplé jarní slunce, na balkoně v květináči kvete bez; v lehkém závanu se pohne záclona a v tichu jako by se na okamžik zasmáli starci, někde daleko, v beztížném mládí.

Ivanka pohladí rámek fotky, úsměv na rtech jí zvlhne a v očích se jí rozzáří slzy, co nepálí, ale jakoby hřály. Je vděčná za ta rána s chlebem se sýrem, za slunce na balkoně, za slova laskavosti i za starosti, které se teď najednou zdají tak křehké, jako kostičky cukru v čaji.

Postaví hrnek na stůl, otevře okno dokořán a nechá dovnitř vanout vzpomínky. Možná tu ještě chvíli zůstane, rozezní bytem tichou melodii, uklidí poslední šálek, pohladí starý polštář.

A pak jednou otevře dveře, vyjde dolů do červnového rána a najednou si uvědomí, že když někoho opravdu držíme v srdci, neztrácí se zůstává s námi v paprsku světla, v zelených větvích bezu, v tiché laskavosti všedního dne.

A ve vzduchu, který je teď nečekaně lehký, ucítí Ivanka něco jako slib: láska, která vydrží celý život, se neztrácí. Jen se promění v teplo, kterým hřeje nové ráno.