Odeslali mě do domova důchodců
Ale no ták, Andulko, tohle po mně nechtěj! paní Květa Brabcová s dramatickým pohledem odsunula talíř ovesné kaše. Do ústavu mě chceš strčit, jo?
Aby mě tam píchali kdečím a zas mě přikryli polštářem, když začnu hulákat?
Na to zapomeň!
Andrea se zhluboka nadechla a nemohla se dívat na babiččiny třesoucí se ruce.
Babi, žádný ústav! Je to soukromý penzion. Les hned za plotem, sestřičky mají službu dvacet čtyři hodin denně.
Budeš tam mít kamarádky, obří televizi.
A tady? Jsi sama celý den, dokud táta maká.
Jo, znám já ty kamarádky zaskřípala bramborovým hlasem Květa a opatrně se mrcasila na polštáři. Okradou mě do poslední ponožky, byt zabaví a mě šoupnou někam do škarpy.
A Frantovi to vyřiď: matku živou z tohohle bytu nedostane. Ať se o mě postará sám! Vždyť je to jeho povinnost nebo co?
Já ho chovala, když měl spálu, v noci jsem nespala… A teď je řada na něm!
Táta maká na dvou placech, aby ti mohl koupit prášky! Už mu je tři a padesát, tlak mu lítá, za tři roky nebyl v kině, natož na dovolené!
Ale to nic není ukončila Květa debatu a pevně sevřela rty. Ještě je mladej, zvládne to.
A ty neštěkej, vejce slepici učit nebude! Běž, vytři tu kaši. To je pořádek teda!
Andrea odešla do předsíně a hlasitě vydechla. Jak se s ní má člověk domluvit?!
Táta dorazil domů v sedm večer. Nezouvl se, sedl hned na botník a několik minut hleděl do prázdna.
Tati, ty jsi nějakej… co je? Andrea mu vzala těžkou tašku s nákupy.
Nic, Andreo. Ve skladu je blázinec, roční uzávěrka za dveřmi. Jak babička?
Pořád stejný. Zas scéna kvůli domovu… Prý ji chceme zbavit.
Tati, takhle to dál nejde! Mrkla jsem na výdaje za měsíc na jídlo nám zbývá tři tisíce korun.
A já musím platit kolej, potřebuju učebnice.
Něco vymyslíme. Vzal jsem ještě jednu brigádu. Noční hlídač, obden.
Ty ses zbláznil? Kdy budeš spát? Zhroutíš se někde!
Franta neodpověděl. Šel do kuchyně, nalil si do hrnce vodu a zapnul sporák.
Jedla aspoň?
Nalila půlku na postel. Musela jsem převléct.
Tak jo. Běž se učit, státnice máš na krku. Já ji nakrmím a umeju.
Andrea sledovala, jak unavený otec kulhá do babiččina pokoje.
Bylo jí ho ohromně líto. Viděla, jak z bývalého, kdysi veselého chlapa, pomalu mizí všechny barvy.
Žádné fóry, žádná radost ze života.
***
Za týden to bylo ještě horší táta přišel z práce ještě později a vypadal na omdlení. Andrea se lekla.
Tati? Je ti špatně?
V pohodě, Andreo. Jen se mi zatočila hlava v metru. Je tam vedro.
Sedni si. Změříme tlak.
Na tlakoměru vyskočilo 180 na 110. Andrea mlčky podala prášky.
Zítra nikam nejdeš. Voláme doktora.
To nepůjde, Franta sykl bolestí. Zítra přijde kontrola. Když nepřijdu, seberou mi odměnu. Navíc nám přišel vyšší daň z jejího bytu.
Prodej ho, tati! šeptla Andrea, aby babička neslyšela. Prodej ji tu garsonku za Prahou.
Šest set tisíc korun to je pro nás teď spása! Splácíme dluhy, najdeme pečovatelku.
Táta vzdychnul:
Nechce dát svolení…
Je tam nebyla pět let! Co s bytem, když ani nechodí?!
Nestihl odpovědět za zdí někdo začal bušit hrnkem do stolku.
Květa Brabcová začala drmolit, že potřebuje pozornost.
Franto! Franto, pojď sem! S kým to kuješ pikle? Zase mě za zády probíráte? ozval se její zpěvný hlas.
Franta si vzal od Andrey tabletku a šel plnit povinnosti.
***
Před šesti lety měl táta přítelkyni. Helena, klidná ženská, nosila nám bábovky, plánovali s tátou víkend na chalupě.
Skončilo to, když babička ulehla. Helena chtěla pomáhat, ale stará dáma udělala z domova peklo, že to nevydržela.
No jo, přišla k hotovýmu! Mýho syna oloupí! hulákala na celý dům, simulovala infarkt pokaždé, když chtěl Franta jít na rande. Mazejte ji odsud! Pryč!
Nakonec Helena odešla a táta po ní ani nevzdechl.
Telefon zazvonil, když Andrea večer biflovala na zkoušku. Táta doma ještě nebyl.
Prosím?
Je tam pan František Brabec? ozval se mužský hlas.
Ne, jeho dcera. Co se děje?
Slečno, tady personální. Váš táta dnes na schůzi omdlel. Zavolali jsme sanitku, vezou ho do městské nemocnice. Pište si adresu…
Andrea si škrábla poznámku na okraj sešitu. Než mohla položit telefon, babička už vyžadovala pozornost.
Andreo! Kdo volal? Kde je Franta? Ať mi uvaří čaj, mám žízeň!
Andrea přišla do pokoje. Babička se opřená o polštáře mračila.
Táta je v nemocnici, řekla krátce.
V nemocnici? Květa na chvíli ztichla, ale pak hned houkla: No jasně, mě chce utahat! Včera na mě řval, tak mu to Pánbu spočítal.
Nikdo mě tu nešetří! A kdo mě teď bude krmit? Koukej dát vařit ten čaj!
Andrea tiše odešla.
***
Tři dny lítala Andrea mezi nemocnicí a domem.
Tátovi diagnostikovali těžkou hypertenzi v kombinaci s vyčerpáním.
Lékaři mu zakázali vstávat z postele.
Andreo, jak je mámě? zeptal se jako první, když přišla na pokoj.
Je to v klidu, tati. Sousedka pomáhá. Ale o sebe se starej ty. Dva týdny musíš poležet.
Dva týdny… No to mě vyhodí… Úspory…
Spi, napravila mu deku. Já to zařídím.
Čtvrtý den, když se vrátila domů, přivítala ji babička palbou výčitek.
Kde se flákáš? Já tady hniju, Franta si někde leží a já tady chátrám!
Andrea zatnula pěsti a nahlas, až překvapivě klidně spustila:
Poslouchej, babi. Táta je ve vážným stavu, další nervy a je z něj mrzák. Možná už nikdy nevstane.
Nehroť to! odfrkla babička. Je silnej po dědovi. Koukej mě otočit, tlačí mě bok.
Ne. Otočit tě nebudu. Ani krmit.
Květa vykulila oči.
Co to má bejt, děvenko? Zbláznilas?
Není za co žít. Táta je bez práce, prémie nebude. Z tvýho důchodu nemám ani na pleny, ani na tvoje prášky.
Ale běž! Franta má jistě něco schovaný!
Nemá. Všechno šlo na tvoje vyšetření. Takže dvě možnosti: buď podepíšem prodej bytu za Prahou, nebo zítra volám sociálku a vezmou tě do státního domova. Zadarmo.
To nemůžeš! babička začala ječet. Já jsem matka! Já jsem tu paní!
Paní čeho? Ničíš si vlastního syna. Je ti jedno, že může umřít. Tobě stačí, když je polštář měkkej!
Volala jsem do toho penzionu, co jsme o něm mluvili. Místo mají, prodej bytu to pokryje. Péče výborná.
Nejdu nikam! rozkašlala se babička.
Tak si hlady. Už nemám na jídlo. Zítra jdu na brigádu, přijdu pozdě. Máš vodu na stolku. Přemýšlej.
Andrea odešla a zavřela za sebou dveře. Klepala se. Nikdy bývat tvrdá neuměla, ale teď věděla, že když to nezlomí, přijde i o tátu.
A babička… Ta by je všechny přežila, kdyby jí to dovolili.
Noc byla tichá. Andrea do pokoje nešla, ač slyšela babičku křičet, brečet, dokonce je proklínat. Šla tam až ráno.
Dej napít… zachroptěla Květa.
Andrea jí přiložila hrnek ke rtům.
Tak co? Podepíšem? Notář přijede v poledne.
Vy hyeny… zašeptala babička, už bez zloby. Všechno si vezmete… Fajn. Piš papíry.
A řekni Frantovi… ať mě občas navštíví.
Bude tě navštěvovat. Až zase chodit zvládne. Já taky přijedu. Slibuju.
***
Franta seděl na lavičce v parku domova seniorů. Zase vypadal dobře trochu přibral, vypadal zdravěji.
Vedle v kolečkovém křesle seděla jeho máma čistá, s novým šátkem, důležitě žvýkala jablko.
Franto! zvolala babička.
Ano, mami?
Hele, volal jsi tý Heleně? Už jste se usmířili?
Franta se zarazil.
Volal. Přijede v sobotu.
Tak dobře, babička otočila oči ke květinové záhonku. Ať přijede. Je tu sestřička Lenka, ta je protivná, furt mě opravuje.
Ať se podívá, jak se mnou zachází. Franto, ale pozor, neubližuj jí! Chlap by ženu do pláče přivádět neměl.
Vždyť tvůj táta…
Franta se usmál a chytil mámu za ruku. Po cestičce přibíhala Andrea, nadšeně mávala.
Tati! Babi! hulákala už z dálky. Dostala jsem grant! A v práci mě povýšili!
Franta vstal a rozpažil ruce. Květa to sledovala po očku a brumlala si něco o spiknutí.
I když se pořád cítila nespravedlivě vyšoupnutá z vlastního doupěte, nahlas už neřekla ani slovo.
Když k ní přišla pečovatelka a s úsměvem nabídla masáž, Květa jen důležitě zamrkala.
Tak jdeme, děvenko. Ale opatrně, jsem křehká. Minule mi masér mačkal nohu jak medvěd…
Tak mu to vyřiď, ať je něžnější. To je hotovej medvěd, vážně…
Sestřička odjela s kočárkem, Andrea objala otce a společně se dívali na vysoké borovice.
Poprvé po dlouhé době byli zase šťastní všichni tři.
***
Květa Brabcová se ještě dočkala pravnouka Andrea vystudovala, provdala se za solidního muže, narodil se syn.
Franta se oženil s Helenou, druhou snachu babička přijala, vztahy se ustálily na důvěřivé a vlastně docela vřelé Helena jí už odpustila všechnu tu špínu z dřívějška.
Babička odešla klidně, ve spánku, bez křivd a výčitek ani vůči Andree, ani vůči Frantovi.
