Jako dítě jsem byla posedlá zvláštním a tajemným pocitem, že někde v mlze žije můj otec. Vyrostla jsem ve starém domově na okraji Hradce Králové, kde čas běžel zpomaleně a absence se stávala nenápadnou součástí prostředí, jako rozbitá koloběžka u zdi. Ve čtrnácti, když jsem potkala Otakara, toho, s kým jsem měla děti, nějak mě už nehřála touha pátrat po otci. Život se prosmykl mezi dny a já plula dál.
O pár let později jsme se s Otakarem rozešli. V tu podivnou dobu, kdy je člověk napůl bdělý, napůl ztracený, mne okolnosti dovedly na nečekané cesty. Podnikala jsem prodávala starožitné knihy na Staromáku a jednoho ospalého dopoledne přišel do mého krámku nový zákazník. Slovo dalo slovo, káva se proměnila v důvěru a já se bez ostychu svěřila s tím, že jsem svého otce nikdy nepotkala. Ten muž mi nabídl pomoc. A tak jsme našli mého otce v malé vesnici u Rýmařova, kde voda v potoku hučela zvláštně dutě, a domy byly ponořené do polostínu.
Když jsme se konečně potkali, udeřila do mě vlna pocitů, které šlo sotva pojmenovat. Bylo to jako roztržení mraku čistá, nečekaná euforie. Začala jsem plánovat cesty do Litomyšle, dlouhá posezení u rybníka, malé dárky nakupovala jsem mu kabáty, vozila ho do lázní, utrácela jsem tisíce korun, aniž bych řešila, zda má svých dost. Viděla jsem člověka zanedbaného, smutného, rozpadlého samomluvou, a chtěla jsem dohnat roky, které se rozplynuly mezi sny.
Otec mi říkal, že je sám. Má prý děti, ale ti zůstávají stát na prahu jeho domu a brání mu v lásce. Žádná žena podle nich nemohla přijít z jiného důvodu, než pro jeho peníze a pozemky. Prosila jsem, ať mi představí tu, kterou prý již láskou objímá. Udělal to byla to skromná, jemná žena jménem Miluše; její ruce voněly po bramborách a ukrutně pracovala. Ale jeho děti ji nechtěly. Zvolávali policii, házeli jí zlé pohledy a servali se na zápraží při každé příležitosti.
Jednoho dne, unavená z těchto výstupů, jsem se Miluše ptala proč. Přiznala mi, že můj otec má domky, pole a peníze v bance a že jeho děti žárlí na každého, kdo by mohl být blíž jeho srdci, než oni sami.
Od té chvíle se šířily podivné báchorky. Prý jsem se zjevila, abych mu vzala vše, co má. Nijak jsem nenesla jeho příjmení, ale on trval na tom, abych si ho vzala. Bránila jsem se, nechtěla jsem další bouři, ale nakonec, z respektu k jeho touze, jsem přijala jeho jméno Novotná. S tímto gestem však konflikty ožily, šeptanda rostla a hádky se stávaly hlasitými.
Naopak moje pouto s Miluší sílilo; navrhla jsem jim tajnou svatbu a pár týdnů nato byli oddáni v tichém koutě starého kostela. Nový rozměr zloby otcovy děti byli vzteky bez sebe. Řekla jsem jim, že otec má právo být šťastný. Jejich manželství bylo jako cesta mlhou chvíli jasné, chvíli ztracené. Jednou jsem je oba vyzvala na výlet do Luhačovic. Do té doby jsem vždy cestovala s otcem sama. Tentokrát se mne Miluše zeptala, kolik přispěju na cestovní výdaje. Řekla jsem upřímně, že nic, že pokaždé platím všechno.
A tehdy mi řekla něco, co mne probudilo z iluze: že nic není, jak se jeví. Že táta byl vždy zajištěný, děti mu jen bránily utrácet pro sebe či pro radost. Domnívala jsem se, že žije v polorozpadlé chalupě, protože nemá peníze, ale ve skutečnosti jeho finance řídil kdosi jiný.
Od toho dne jsem ho přesvědčovala, aby si užíval plody své práce. On však stále šeptal, že děti mu to nedovolí. Po svatbě začala Miluše žádat, aby také on platil na domácnost, jídlo, běžné věci. Každá její žádost však končila výbuchem; nakonec ale vždy peníze dal, po křiku a ostrých slovech. Miluše si mi na všechno stěžovala a já jí dávala za pravdu.
Jednou, když jsme byli spolu, požádala ho, aby koupil oběd pro svého tchána. Otec vybuchl, ať to koupí ona, povídal, že je to pořád dokola, a spustil hádku. Zastala jsem se jí; zeptala jsem se, zda by byl rád, kdyby můj muž odmítl jídlo jeho otci. Řekla jsem, že není spravedlivé být skoupý k ženě, která o něj pečuje, vaří mu a myje jeho prádlo. On mi odpověděl, že už má dost neustálého žadonění.
V tu chvíli mne poprvé bodla bolestná pravda: ke své ženě, která ho denně podpírá, byl můj otec lakomý, zatímco ke svým dětem, které k němu chodily jen pro peníze, byl otevřený jako letní vrata.
Nakonec se jeho vztah s Miluší rozpadl. Dnes žije sám v domě, kde pavouci tváří okna dovnitř. Tvrdí, že se o něj stará dcera Kateřina, ale všichni víme, že spíš on živí ji, jejího manžela a jejich děti. Ostatní děti mu volají, nakazují mu, a on jim posílá peníze, jako by to byla voda z kašny. Miluši, která ho provázela, odmítal vše.
Už nejsem tou, kterou jsem byla, když jsem ho poprvé našla v mlžném ránu. Mám ho ráda, ale ne jako dřív. Necestuji s ním, sotva si zavoláme. Pokud nezavolám já, telefon mlčí. Někdy mám pocit, že to byla jen sen v mléčné nehmotě setkání, které mělo být osvícením, a nakonec jakoby nikdy nebylo.
