Chaotická skříň, hromady nepřevlečeného prádla, zkyslá polévka v lednici – i tak vypadá náš domov. Snažil jsem se manželce citlivě položit otázky ohledně domácnosti, místo odpovědí jsem ale dostal výčitky. Zamiloval jsem se do Marie na první pohled. Její krása a šarm mě okouzlily a považoval jsem se za šťastlivce, že mám po boku inteligentní, atraktivní a pečlivou ženu. Proto jsem neváhal a požádal ji o ruku. Po společném nastěhování mi Marie hned řekla, že domácí práce nejsou pro ni prioritou – chce se naplno věnovat kariéře a rozdělit si povinnosti rovným dílem. To mi tehdy přišlo spravedlivé. Rozdělili jsme si úkoly, Marie mě ujistila, že vše zvládne. Věřil jsem jí. Po půl roce však kariéra nevycházela podle jejich představ. Pracovala na půl úvazku s nepravidelným příjmem a většinu peněz utrácela za své radosti, zatímco já dřel od rána do večera. Systém “spravedlivého dělení” prací jí ale vyhovoval – své povinnosti často přehlížela nebo zlehčovala. Zpočátku plnila svůj díl zodpovědně, postupně však její elán slábl. Po bytě se začaly hromadit věci a špinavé prádlo. K mému překvapení mě obvinila z toho, že bych jí měl víc pomáhat. To mě zranilo – bylo téměř nemožné stíhat dvě zaměstnání: v práci i doma, když jsme se přitom domluvili na spravedlivé rozdělení. Doufal jsem, že se situace zlepší po narození dítěte, kdy bude Marie na mateřské a zvládne domácnost i péči o dceru. Bohužel se vše ještě zhoršilo. Někdy mě napadá, jestli by nám nebylo lépe bez sebe. K hádkám přibyly i neustálé třenice. Snažím se Marčinu situaci pochopit, ale stále silněji cítím, že mé potřeby jsou opomíjené. Dřu na dvou frontách, a i doma hraju služebnou roli. Toužím jen po chvíli odpočinku. Zajímalo by mě, co přesně Marie dělá během dne na mateřské, když naše dvouměsíční dcerka většinu času spí. Myslím, že část domácích povinností bych v jejím postavení zvládl také. Nedovedu si představit, jak bychom to zvládali s dalšími dětmi. Opravdu věřím na partnerskou rovnost, ale mám pocit, že Marie tento princip zatím nechápe. O rodinu nechci přijít, dceru miluji, ale mám pocit, že jsem na dně svých sil. Nevím, jak v téhle situaci pokračovat dál. Na čí stranu byste se v tomhle příběhu přiklonili vy?

Ve svém deníku se musím svěřit s tím, jak vypadá náš domov neustále rozházené oblečení skládající se v kopách, věci všude kolem a v lednici zapomenutá kyselá polévka. Tohle je realita našeho bytu. Snažil jsem se na to s Lenkou opatrně narazit, ptát se a otevřít diskuzi, ale místo rozhovoru jsem byl obviněn já.

Láska k Lence mě zasáhla okamžitě, jakmile jsem ji spatřil prostě jsem si ji zamiloval na první pohled. Bylo nemožné odolat její kráse, šarmu a inteligenci. Připadal jsem si neuvěřitelně šťastný, že mám vedle sebe dívku, která je nejen chytrá a hezká, ale navíc jsem si ji pamatoval i jako čistotnou. Když jsem ji požádal o ruku, neváhal jsem ani vteřinu.

Rozhodli jsme se nastěhovat do společné domácnosti. Lenka mi hned na začátku vysvětlila, že není zrovna hospodyňka práce doma ji nebaví, chce se soustředit hlavně na svou kariéru a domácí povinnosti dělit rovným dílem. Neměl jsem s tím problém, přišlo mi to fér a rozumné. Ale tehdy jsem ještě netušil, co všechno nás čeká.

Tak jsme si úkoly rozdělili a já Lenku podpořil v jejím rozhodnutí, věřil jsem jí i jejím schopnostem, a nijak jsem se tomu dál nevěnoval.

Po půl roce jsem ale začal vidět, že vše není tak, jak jsme plánovali. Lence se její práce nevyvíjela podle představ. Pracovala jen na poloviční úvazek v malé pražské firmě, výplata jí chodila, jak se šéfovi zachtělo, a její rozvrh byl jak na houpačce. Jenže když už peníze přišly, použila je jen podle svých přání a rozmarů. Já zatím dřel v kanceláři od rána do večera. Přesto Lenka trvala na tom, že domácí práce dělíme pořád napůl a u sebe ty úkoly neviděla, jako by na ně zapomínala.

Ze začátku se snažila pečlivě, jenže časem ji to omrzelo. Všude byl větší binec, hromady nevyžehleného prádla rostly, v kuchyni někdy zůstávalo nádobí několik dní. A pak najednou jsem byl já ten, kdo prý pomáhá málo. Dost mě to bolelo. Bylo těžké zvládat svou práci i domácnost, když jsem žil v přesvědčení, že odpovědnost si máme dělit rovným dílem, jak jsme si slíbili.

Měl jsem naději, že se situace zlepší po narození dcery a Lenka se o domácnost v mateřské postará. Bohužel se to ještě zhoršilo. Někdy mě napadá, že bychom možná měli jednodušší život, kdybychom spolu dál nebyli. Kromě všech problémů doma už je běžnou součástí i každodenní hádka.

Snažím se chápat Lenkinu pozici, občas si zkusím představit její úhel pohledu, ale ten pocit, že moje potřeby jsou přehlížené, nemizí. V práci makám, doma se snažím, večer ještě vyřizuji domácnost. Toužím po chvíli klidu, alespoň jednou za čas.

Často přemýšlím, co v mateřské Lenka celé dny dělá a proč nestihne uvařit večeři nebo uklidit. Naše holčička má teprve 2 měsíce a většinu dne spí. Myslím, že já bych v takové situaci dokázal udělat dost práce navíc. Nedokážu se zbavit myšlenky, jak bychom to zvládli, kdybychom měli dětí víc. Jsem pro rovnost, podporu i pochopení, ale obávám se, že tenhle princip Lenka vlastně nikdy nepochopila.

Rodinu rozbíjet nechci, holčičku miluju nade vše. Ale mám pocit, že už se ocitám na hraně svých sil a trpělivosti. Nevím, jak dál pokračovat v tomhle kolotoči. Která strana je v právu?