Deník: Moje sousedka na chatě soudila, že moje úroda je společná, ale rychle jsem ji to odnaučila
2. července
Ale no tak, sousedko, copak ti pár okurek je líto? povídá mi jednou od plotu Alena, široká v pase jak špalek, a přes pletivo natahuje ruku k mým rybízu, zatímco v druhé už má napůl plnou smaltovanou misku plnou mých jahod. Stejně ti to přeroste, požloutne, a mně přijely vnoučata, vitamíny potřebujou. Neškudli, jsme přeci lidi od plotu, skoro rodina!
Klečím na hroudě mezi mrkví, tahám drobné plevely. Záda mi zas varovně křupnou, otřu si pot o špinavé zápěstí a probodnu Alenu pohledem. To lidi od plotu poslouchám už třetí sezónu. Od té doby, co jsme s Jardou koupili tuhle chatičku a zarostlou pustinu přetvořili v vzorný zahradní koutek.
Aleno, řeknu klidně, ale neústupně, vždyť sama máš na záhoně jahody. Proč si nebereš svoje?
Co bych brala, samý kyselý, a červivý! zafrkne a ani nehne brvou. Já to neumím, neznám ty vaše hnojiva a fígle. U mě je všechno přírodní. Ty máš bobule jako holubí vejce! No nechej ten dar zmaru? Jste jen dva, stejně to nesníte.
Zhluboka se nadechnu. Tahle logika je neprůstřelná jako pancíř tanku. Pro Alenu je svět jednoduchý máš hodně, poděl se, lenost není v její matematice mínusem.
O její zahrádce je škoda mluvit. Odrbané jabloně, záhony zarostlé pampeliškami, motyky se dotknou jednou za měsíc. Alena jezdí na chatu odpočívat duši: pocintá klobásy přes cihly, v houpací síti poslouchá rádio Blaník. Já naproti tomu žiji zahradou. Každou rostlinku znám od semínka, vzácná rajčata objednávám na internetu, vstávám ve čtyři a kropím do tmy. Každý salát, každý okurek, je výsledek bolavých zad a dlouhých nocí, kdy na jaře přijdou mrazíky.
Aleno, polož tu misku. Jahody sbírám na marmeládu. Mám vše spočítané.
No to seš teda lakomá, přetáčí oči. Já akorát pro děti brala, neříkej, že to dotáhneš až k soudu, když dítěti jahodu z pusy sebereš!
Než stačím něco říct, hází si bobuli do pusy, teatrálně přežvykuje a pomalým krokem mizí zpátky do své základny.
Zůstanu stát a vaří se ve mně vztek. Jarda, co zrovna vychází z kůlny, jen na půl úst podotkne: Zase Alča spásá u tvého plotu?
Zase. Jako koza cizí zahradu. A tlumím vstek. Minule odřízla dva cukety, když jsme byli pryč a tvrdila, že přerůstaly. Teď už i jahody.
Tak dej plechový plot, schvaluje nadhledem Jarda. Dva metry vysoký.
Nemůžu, povzdechnu. Podle domovního řádu v osadě jen plaňkový, nebo pletivo. A kdo by na to měl teď koruny, když jsme koupili novou pařeniště?
A situace gradovala. Červenec plný slunce, úroda obří. Čím víc plodů na mých záhonech, tím víc je Alena u plotu.
Jednou navečer přitáhla Alena k sobě na chatu davy lidí deset hlasitých kamarádů, pivka, muziky. Přijímám další várku komentářů, když večer zalévám kytky a Alena na mě volá: Ivano, zachraň sousedku! Došly nám okurky a rajčata! Máš ty svoje Hovězí srdce, a trošku zeleniny by se taky sešlo. Do obchodu je daleko!
Zastavím proud vody u růží. Aleno, rajčata mám na zítřek do města pro dceru.
Nedělej, že nemáš dost! Alena už připitá vyleze na plotek. Můžeš klidně rozdat mezi své, dyť se známe! Já ti na oplátku čokoládku koupím.
Ne, řeknu pevně. Fakt nedám.
Alenu úsměv přejde. Tak si sežer svoje rajčata! Ať ti popraskají! Sousedi, pche ani vodu v zimě bys nevylila.
Odchází. Po zbytku večera k nám k plotu létají ironické poznámky, smích. Pražáci lakomí kdo by chtěl její chemický zeleninu Je mi až do breku. Jdu domů, pouštím televizi na plné pecky.
Ráno jdu zkontrolovat zahradu. Pohled mě zaskočí: dveře nové skleníku dokořán, největší rajčata sprostě osekaná, větve poničené. Okurky zmizely, v záhonu po zelenině holá místa vše vytrhané i s kořeny.
To už není jen krádež. To je pohrdání mým časem, úsilím i mnou.
Jardoooo! zavolám třesoucím se hlasem.
Rychle naběhne, projde kolem a zamračí se: To už není joke. To je trestňák, Ivo.
Jakýpak trestňák? Kdo jí co dokáže? Kameru nemáme, ona bude tvrdit, že jsme to byli my, že to na ní házíme! Ty ji přeci znáš, jazyk má jako bič.
Na Alenčině dvorku klid. Na verandě, mezi flaškami, stojí miska se zbytkem salátu: moje Hovězí srdce i stejně křehká petržel.
Tak dost, řeknu, a v hlase zazní led. Dlouho jsem to trpěla. Jednala jsem po dobrém, teď po zlém. Chytře.
Nakonec tě pozvu na výslech k policajtům, varuje Jarda.
Neboj! Čistá psychologie a trocha chemie, usměju se zle.
Odpoledne vyrážím do města. Vrátím se s žlutou kombinézou s kapucí, respirátorem, postřikovačem a dvěma pytlíky modrého potravinového barviva a s flaškou nejlevnějšího tekutého mýdla.
Večer, když Alenina parta vysedává se svačinou na terase, začínáme show. Vlezu do kombinézy, respirátoru, brýle, Jarda si dá starou bundu a roušku. Přistoupím ke skleníku, namíchám v kýblu modré barvivo s půlkou flašky mýdla. Smrad se line jak na infekčním oddělení. Kapalina v postřikovači je temně modrá.
Jardo, odstup stranou! zahalekám, aby slyšeli i Aleniní. Je to síla! Instrukce říká: chránit všechno, i ruce!
Začnu oprašovat rajčata, papriky, zelí. Modrá barva zůstává zřetelně na všem. Moje zahrada připomíná po náletu nějakého biologického útoku.
Alena, zvědavá a poplašená, jde k plotu.
Ivo, co tam stříkáš? Hoří? Nebo brouci? To je smrad!
Nevysvléknu si respirátor a povídám: Horší, Aleno! Našla jsem na fóru nový virus, mozaiku s plísní. Celá úroda prý shnije do dne. Musela jsem koupit experimentální postřik. ChemAgro-Jed. Prý zabíjí vše krom rostlin.
Cože vše živé? běží bledá Alena.
No, hmyz, myši, ptáky i pro člověka to je nebezpečné. Tři týdny na plody nesmíš sáhnout, jinak jsou otravy, až selže játra. Ale pak už je to rozložené a v bezpečí. Tak riskuji zdraví, abych zachránila úrodu!
Tři týdny? Alena si mimoděk přidrží břicho. A když sahnu jenom?
Když to hned umyješ kyselinou nebo lihem, to jde. Když se to dostane na sliznice nedoporučuji. Svědci doporučují spálit i oblečení.
Pokračuji a s modrou barvou zalévám kapustu. Alena jen stojí u plotu, přemýšlí a pak pomalým krokem couvne zpátky.
Za chvíli slyším: Hele, děcka! Salát nedojídejte. Vyhoďte to chutná divně. Je hořký, aby nás to neotrávilo.
Pod maskou se usměju. První část mise Konec s povalečstvím je hotová.
Další týden Alena plot raději obchází. Dětem řve: Nechoďte tam, je to jedovaté! Nečuchejte to ani!
Večer s Jardou omýváme barevné okurky hadicí, tajně s chutí je pak chroupeme k večeři. Rajčata zůstávají zářivě modrá, takže neodradí jen sousedku, ale i špačky.
Ale Alena je mazaná. Po týdnu už tolik nebledne strachem, avšak zvědavost jí nedá.
Ivo! Co to okurky jíš? Sama jsi říkala tři týdny že by na tebe to neplatilo?
V klidu usrkávám kávu a ukusnu okurek: To jsou z Lidlu, Aleno. Ty svoje máme zakázané. Ty zůstaly modré no ne, že bych si dovolila riskovat. Tyhle jsou z obchodu, plastové no co dělat, že?
A proč jsou rajčata pořád modrá? Pršelo přece!
Postřik je nesmývatelný, proniká do listů. Moderní technologie!
Alena zabručí cosi o chemiišcích a ztrácí se. Ale už přes plot nešmátrá.
Vyvrcholení přijde v srpnu, kdy dozrává hlavní úroda. Barvivo z rajčat opadalo deštěm, jen sem tam zůstane modrý stín.
Alena asi usoudila, že nebezpečí pominulo, nebo chuť zvítězila.
Chystám se odjet na dva dny. Před odjezdem zamknu plot na pořádný zámek, na pletivo u plotu připevním plastifikovanou cedulku:
*POZOR! Prostor pod kamerovým dohledem. Záhon ošetřen experimentálními agrochemikáliemi III. stupně rizika. Konzumace plodů bez neutralizace způsobí těžké zažívací potíže. Osada informována. Při nezákonném vstupu voláme policii!*
O kamerách jen blafuju, ale chemikálie a policie zní dost oficiálně.
Po návratu zjišťuju, že Alena zuřivě řeší něco s předsedou osady Petrem Havelkou: Pane předsedo, to slyšíte? Ona nás tráví! Experimentuje! Můj vnuk měl včera bolení břicha právě proto! Zakázat jí to a taky ty kamery! Šmíruje mě!
Předseda se mi ulevně zamračí: Ivano, přišla tu stížnost na tu vaši chemii a sledování
Žádná zakázaná chemie tu není, pane Havelka. Cedule je jen prevence. Proti zlodějům! Kdyby sem neběhali nenechaví sběrači, nikdo by neměl bolení břicha
Kdo běhal?! Já? rozkřičí se Alena. Dokaž to!
Mám nahrávku, zalžu klidně. Před odjezdem jsem sundala atrapy a nasadila pravé kamery. Se senzory. Chcete se, Aleno, podívat? Minulý týden jste se natahovala přes plot vy, v sobotu vaše návštěva trhala petržel. Měla bych i důkaz pro policii.
Čistá improvizace ale zapůsobila. Aleně zrůžoví obličej až ke klíční kosti. Nikdo neví, kdy jsem kamery mohla dát. Váha veřejného ponížení a pokuty převážila.
Tvoje chemie mi je ukradená! vykřikne. Podav se svým rajčetem! Sama si vypěstuju lepší!
Zalupne do domu a zabouchne dveře.
Předseda na mě mrkne. Ivano, to barvivo je to vůbec zdraví škodlivé?
Potravinové barvivo s mýdlem, pane Havelka. Na mšice dobré, na sousedy nejlepší prevence.
Přikyvuje, smíchem až mrká: Nechte si tu ceduli. To je lepší než papírování.
Opět se s Alenou nepozdravíme, otáčí obličej pryč a všem v chatové osadě brojí, že jsem čarodějnice a travička. Vůbec mi to nevadí. Hlavně, že už sklízím v klidu.
Ale na jaře mě čeká překvapení. Přijedu na chatu a vidím Alenu maká na záhonu, brblá, vyhrnuje hroudy, sází sazenice (spíš vytáhlé, zlevněné někde cestou, ale vlastní!).
Přijdu k plotu. Alena už připravená s lopatou mě spraží pohledem: Co čučíš? Zase šmíruješ?
Pomáhej Bůh, Aleno. Nekopej hluboko, pod tím je jíl, přidej trochu písku.
Vím sama! Nepotřebuju rady. Vypěstuju svý, bez tvých pokusů.
Správně. Usměju se. Vlastní je vždycky nejlepší.
V červenci má Alena první křivé okurky, maličká rajčátka. Obchází je s hrdostí. A a to je zásadní už nemá potřebu sahat přes plot cizí. Jakmile člověk ví, kolik práce v tom je, dvakrát si rozmyslí brát cizí.
Jednou večer vidím, jak zahání kluky z vedlejší chaty, když jí skočí pro míč do záhonu: Mazejte! Tady je to dřinou! Tohle není hřiště!
Kývnu na Jardu, zrovna rozděláváme gril. Obě se tiše smějeme.
Vidíš? Plot není potřeba, povídám. Práce je nejlepší učitelka.
A na podzim, když zavíráme zahradu, přijde Alena k plotu sama. V ruce tři okurky v zavařovačce: Tady máš. Moje. Podle receptu z časopisu.
Přebírám sklenici jako diamant. Děkuju, Aleno. Vyzkoušíme. Dám ti semínka na příští sezonu. Ta nejlepší rajčata, ta tvoje vysněná. Jen je sázej v únoru, ukážu ti jak.
Tak jo. Poprvé se téměř usměje. Pokud ti to není líto.
Pro člověka, co sám maká, mi to vůbec líto není.
Stojíme chvíli mlčky u plotu a díváme se na podzimní zahrady. Cedule o chemii už dávno stekla deštěm. Ale hranice úcty zůstala pevnější než jakýkoliv plechový plot.
A letos jsem zavařila rekordní množství rajčat. Ani jedno se neztratilo.
(Nevím, jestli někdy napíšu pokračování ale učíme-li se od sousedů, ať už s chemikáliemi, nebo trpělivostí, stejně na to dopadneme lépe než ti, co chtějí mít všechno zadarmo. Vždycky.)A tak jsme stály já a Alena, každá na své straně plotu, ale konečně bez zášti. V dálce zpívali špačci, poslední slunce se lámalo v pískovcových kvádrech chat a zahrady voněly jablky. Bylo cítit, že něco se proměnilo: ne plůtek, ne cedule, ale ta tichá dohoda lidí, kteří znají cenu práce a klidného svědomí.
Tak zase na jaře? houkne Alena, když už odchází.
Na jaře, kývnu a trochu ve mně píchne radost ne z vítězství, ale z toho, že jsme obě pochopily, jakou hodnotu má vlastní špetka hlíny i respekt k sousedovi.
Na zápraží zapálím svíčku za letní večer. Ohlédnu se na naší straně plotu roste ještě jeden malý keřík rybízu. Vzpomenu si, jak Alena kdysi natahovala ruku. Usměju se. Možná příští rok pár bobulek na její stranu záměrně přehodím. Ne protože musím. Protože můžu a protože teď vím, že na té druhé straně už stojí někdo, kdo umí odpovědět nejen nataženou dlaní, ale i dřinou.
A to je na osadě to největší vítězství: když roste hranice úcty, ne plevelu.
