„Anna je mladá, bude mít další dítě!“ – tak slíbila. Nakonec však o dítě nikdo nestál. Anna a Robert vyrůstali v malém českém městě a chodili spolu do jedné třídy. Po střední škole odjeli studovat na univerzitu do Prahy a hledat si tam práci. Pronajali si malý byt, našli si práci a žili spolu bez svatby. Když Anna otěhotněla, Robert ji opustil – dítě neplánoval. Anna byla zoufalá, a tak se rozhodla vrátit domů a vychovávat dítě tam. Robertova matka, která ve městě měla významné postavení, rozhlásila všem, že dítě není jejího syna. Obě rodiny navíc žily ve stejné čtvrti. Rodinné hry tak začaly. O celé situaci vědělo mnoho přátel. Anna porodila krásnou holčičku a neměla vůči Robertově rodině žádné výtky. Chtěla v klidu vychovávat své dítě. Ale Robertova matka stále tvrdila, že to dítě není z její rodiny. „Podívejte se na ně!“ přesvědčovala lidi. „Dítě je blondýna, my jsme všichni tmavovlasí! Nos taky není po nás. My jsme všichni hezcí, to dítě je škaredé. Chce se dostat do naší rodiny. Jsou to špatní lidé!“ Anna už to nemohla poslouchat, a tak navrhla test otcovství. Proč to všechno? Po výsledku testu ji Robertova matka okamžitě pozvala, aby poznala svou vnučku. Malé přinesla krásné a drahé dárky, což Anně samoživitelce na mateřské moc pomohlo. Po čase si novopečená babička chtěla vzít vnučku na víkend. Anna odmítla, že je dcerka ještě moc malá na několik dní bez maminky. Babička se urazila. Pak Anně pohrozila soudem o styk s vnučkou, ba dokonce chtěla dítě do péče. „Bude jí u mě lépe,“ tvrdila. „Tatínek má byt, přispívá, matka je nezaměstnaná. Anna je mladá, může mít další dítě. Všichni soudci mě znají.“ Anežka tak začala boj o svou dceru. Proces se táhl roky. Dítě, které vlivná rodina nejdřív odmítala, najednou bylo středem jejich zájmu a lásky. Přijímali svědky, sledovali Annu, žalovali, fotili. Anna prchala a skrývala se, dělo se toho hodně. Nakonec ale vše utichlo. Robert se oženil, měl syna. Jeho matka se soustředila na novorozeně. Annina dcera šla do školy. Anna se přestěhovala zpět do Prahy. Ale často se vracela za maminkou i dcerou. Seznámila se s mladým mužem, matka jí radila, ať si buduje svůj život. Slíbila, že o vnučku se postará a Anna si ji vezme, až se vše uklidní. Anna se vdala, čekají spolu dítě a pronajali si byt. Ale Annin nový manžel o cizí dítě moc nestojí. Anna rozhodla, že nejlépe bude, když dcera zůstane u babičky – má tam kamarády, školu, máma se postará o miminko. Jenže její mamince začalo být špatně. Odvezli ji záchrankou do nemocnice, vnučka mezitím přespávala u sousedů. Babička, co kdysi bojovala o vnučku, teď o ni nejevila zájem. Potkala Anninu mámu a jen se usmála: „Kdybyste mě byla poslechla a dítě mi dala, všechno by bylo lepší! Byla by ve škole s jazyky, hrála by na klavír a nenechala byste ji samotnou jako teď! Teď se starám o vnoučka, tomu dám všechno – školu, kroužky, aktivity!“ Otec se nikdy o holčičku nezajímal. Takže dítě, kvůli němuž se roky vedl soudní spor, zůstalo bez lásky. Nikdo neví, jaký osud čeká Annu a její dceru.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera, ačkoliv už uplynulo tolik let. Anuška byla mladá a lidé říkali: “Anuška je mladá, ona ještě děti mít bude!” Tak slíbili. Nakonec však dítě nepotřeboval nikdo.

Anuška a Robert vyrůstali v jednom malém městečku v českém vnitrozemí. Chodili spolu do třídy a po maturitě zamířili oba na vysokou školu. Po studiích odjeli do Prahy, aby si našli práci a lepší život. V hlavním městě si pronajali maličký byt, začali pracovat, ale nevzali se. Vztah vydržel, dokud Anuška neotěhotněla. Robert ji opustil; dítě neplánoval.

Dívku to moc vzalo a rozhodla se vrátit zpátky domů k mamince, kde chtěla dítě vychovat. Robertova matka byla vážená úřednice v jejich městečku. Všem rozhlásila, že Anuščino děťátko rozhodně s její rodinou nemá nic společného a že otcem je někdo jiný. Celou situaci zhoršovalo i to, že obě rodiny bydlely v těsné blízkosti.

Mnozí sousedé i kamarádi věděli, jak se to doopravdy seběhlo. Anuška porodila krásnou dceru. Nedělala scénu, zůstala klidná, jen chtěla vychovávat dítě v pokoji a míru. Ale Robertova matka stále tvrdila, že to s nimi nemá nic společného.

“Podívejte se na tu holku,” prohlašovala po celém městě. “Má světlé vlasy, zatímco všichni v naší rodině máme tmavé. Nos má úplně cizí. My jsme všichni pohlední, a to dítě je ošklivé. Snaží se vetřít do naší rodiny. Špatní lidé!”

Anuška už byla touto situací vyčerpaná, tak navrhla test otcovství, aby paní uklidnila. Co všechno tím měla za lubem? Když přišel výsledek, Robertova matka ji okamžitě pozvala domů představit vnučku rodině. Najednou dostaly s dcerkou spoustu krásných a drahých dárků. Anuška, která žila jen z malé matčiny penze, za to byla vděčná.

Po nějaké době novopečená babička poprosila Anušku, zda by si mohla vnučku na pár dní vzít k sobě. Anuška odmítla, holčička měla teprve rok a bylo na takové odloučení přece jen brzo. Babka se rozzlobila.

Zanedlouho pohrozila, že podá žalobu kvůli styku s vnučkou. Prý dítěti bude v domě babičky lépe má vše potřebné ke výchově i rozvoji. Soud rozhodne ve prospěch otce, protože vlastní byt má, řádně platí a matka je na neschopence a sama. Podle paní je Anuška ještě dost mladá a jiných dětí si ještě užije. Radila jí, ať se dcery dobrovolně vzdá. Navíc v malém městě se všichni soudci znali, nebylo tedy těžké uhodnout, jak rozhodnou. Anuška ale boj nevzdala a rozhodla se právo na svou dceru bránit. Pár let se tahaly po soudech.

Děvčátko, které kdysi nechtěla žádná z mocných rodin, najednou bylo nejmilovanější a nejočekávanější vnučkou. Povolali si svědky, sledovali Anušku, nosili si na ni stížnosti a pořizovali fotografie. Nakonec se ale Anuška s dívkou musela odstěhovat a schovat. Dělo se tolik věcí. A pak se vše zklidnilo. Robert se oženil a narodil se mu syn. Matka převedla zájem na nového vnuka. Anuščina dcera šla do první třídy. Mladá maminka se pak přestěhovala zpět do Prahy, ale domů k matce a dceři se stále vracela. Tam potkala nového muže. Její maminka jí radila, že si musí zařídit život. Slíbila, že na vnučku dohlédne, dokud bude třeba. Až bude vše v klidu, Anuška si vezme dceru zase k sobě.

Nakonec se Anuška vdala, pronajali si byt a čekali spolu dítě. Všechno se zdálo být jak má být. Jen s dcerou si nevěděla rady. Kam by si ji v malém bytě vzala? Nový manžel o cizí dítě nejevil zájem. Rozhodla se, že holčičce bude lépe u babičky, kde má školu i kamarády. Až se narodí další dítě, nebude nikdo, kdo by na dceru dohlížel. Tak alespoň není maminka sama a dcera pod dozorem. Ale Anuščina matka začala mít zdravotní potíže, několikrát byla v nemocnici, pomáhali jí sousedé důchodci. V té době už ale vážená paní babička z Robertovy strany o vnučku nejevila zájem. Když náhodou potkala Anuščinu matku na ulici, usmála se jen:

“Měla jste mě poslechnout! Kdybyste mi ji hned dala, postarala bych se o ni! Dala bych ji do školy, kde by studovala jazyky, hrála by na klavír. A teď její matka ji opustila. Co z ní jen bude? Já mám teď vnuka! On bude chodit do nejlepších škol a na nejprestižnější kroužky!”

Tatínek se o dcerku nikdy nezajímal. Nakonec, o to dítě, kvůli kterému se tolik let bojovalo a hádalo, vlastně nikdo nestál. Nikdo neví, co holčičku v životě čeká.