Moje sestra po mně chce, abych se odstěhovala z vlastního bytu, protože čeká dítě. Je to normální, že se něco takového děje?
Kdysi dávno naši koupili dvoupokojový byt pro mě a sestru. Slibovali, že až budeme velké holky, prodáme ho a za to pořídíme dva malé byty, a každá z nás bude královnou vlastního království.
Jenže pak se sestra, Jarmila, zakoukala do nějakého Tomáše, vdala se za něj a jednoho dne mě oslovila: Nevadilo by ti, kdybych já a Tomáš bydleli chvíli v našem bytě s tebou? No, co jsem měla dělat, kývla jsem.
Nejdřív pohodička piju kafe, ona taky, Tomáš se snaží být neviditelný. Jenže pak Jarmila zjistila, že je v jiném stavu. A od té chvíle oba ona i Tomáš jemně naznačují, že bych se jako mohla pohnout. Prý potřebují místo pro dítě, moje postel je ideální pro dětskou postýlku a vůbec, moje pokojíček už malují v myšlenkách pastelově žlutě. A mluví o tom, jako bych tam nikdy nebydlela! To mám teď jako studentka, která přežívá na stipendiu a mizerné poloviční výplatě (čti: platím pomalu rohlíky ve slevě), platit nájem někde v Praze? Haló, mám vůbec na účtu dost na tramvajenku…
Nejdřív to byly jen nenápadné narážky. Teď už Jarmila klidně plánuje, kam dá skříňku s dětským prádýlkem a jaký koberec bude v její části bytu. Mě už nepočítá, očividně jsem průhledná jak ten předražený pražský vzduch.
Řekla jsem to rodičům. Máma se rozesmála, že tohle jsou hormony, Klárko, uklidni se, to přejde, ignoruj ji. Prý mám dělat, že se nic neděje, že těhotné ženy jsou prostě jiné. Jenže to se ti snadno řekne, když ti někdo denně balí kufry!
U nás doma už to vypadá, že jsem cizinka na vlastní adrese. Po bytě chodím po špičkách a Jarmila si stojí tvrdě na svém budeš tak hodná a najdeš si něco svého, viď? No nevím. Co mám proboha dělat, když mám právo na půlku a nechci skončit ve sklepě u uhlí?
