No tak si přece nemůžeš najít tři dny času? Katka je zoufalá, našla skvělou last minute dovolenou do Řecka! Po sto letech si konečně odpočine a já No víš, jak je to s mým tlakem, a záda mě sekla na chatě, nemůžu se ani narovnat. A Pepa je přece opravdový dědeček. Má povinnost pomoct.
Hlas ve sluchátku byl tak hlasitý, že Pepovi ani nemusel pouštět hlasitý odposlech. Alena, která stála u plotny a míchala zeleninové lečo, rozuměla každému slovu. Ten tón, výš a vlezlou naléhavostí, by poznala mezi tisícem. Lenka Hrdličková. První, bohužel nezapomenutelná manželka jejího muže.
Pepa provinile mrknul na Alenu, zatímco ramenem držel mobil a nezručně krájel chleba, až byly krajíce zoufale šišaté.
Leni, počkej snažil se dostat ke slovu. Co s Katkou a jejím zájezdem? My jsme s Alčou plánovali na víkend…
Ale prosím tě, jaké vy můžete mít plány! usekla ho exmanželka. Možná leda plít plevel na zahradě, nebo do muzea? Pepo, mluvím o tvých vnoučatech. O Tomášovi a Karlíkovi. Klukům chybí pořádný mužský vzor, ne ženské pofňukávání. Už jsi je měsíc neviděl. Máš vůbec svědomí? Nebo ti ta tvoje nová slečna úplně vzala vítr z plachet?
Alena pomalu odložila vařečku a vypnula plyn. Nová slečna. Osm let už byli s Pepou manželé. Osm poklidných, šťastných let, pokud nepočítala pravidelné nájezdy hurikánu Lenky do jejich života. Nejdřív chtěla přidat alimenty už na dospělou dceru Katku, pak žádala zaplatit opravu auta, lékaře, střechu Pepa, dobrák od kosti a člověk se sklonem ke svědomí, dlouho platil, cítil totiž pořád vinu, že odcházel z domácnosti, i když to bylo už poté, co bylo Katce dvacet, a s Lenkou dávno žili odděleně.
Lenko, neříkej nic takového o Aleně, jeho hlas mírně ztvrdl, ale byla v něm nejistota. O to tady nejde. Ale měli jste říct dřív. Kluci mají šest let, člověk s nimi musí být ve střehu, už nejsme nejmladší…
Právě! zaradovala se Lenka. Stáří není legrace, pohyb je život! Poběháte za klukama a omládnete. Hotovo. Katka je zítra u vás v deset. Já fakt nemůžu záda. A nesmlouvej, Pepo. Je to tvoje rodina.
Ozvaly se krátké tóny. Pepa položil telefon s povzdechem na stůl a zůstal se sklopenou hlavou.
V kuchyni nastalo ticho, jen hodiny na zdi tikaly a z venku doléhal zvuk večerní Prahy, začal letní déšť bušit do parapetu. Alena si přišla ke stolu, vzala ubrousek a smetla neexistující drobky.
Takže zítra v deset? zeptala se klidně.
Pepa se jí konečně podíval do očí a v pohledu měl prosebnou omluvu.
Alenko, odpusť… Slyšelas to sama. Katka letí pryč a Lenku prý sekly záda… Co dělat? Jsou to přece vnoučata.
Pepo, Alena si sedla naproti, ruce složila před sebe. Jsou tvoje vnoučata. Ne moje. Mám je ráda, ale buďme upřímní. Ani mě neoslovují jménem, pro ně jsem ta teta, jak je to učí babička. A všechny jejich návštěvy končí tím, že máme rozbořený byt, protože Katka tvrdí, že dětem se nic nesmí zakázat.
Já je pohlídám sám! ujišťoval horlivě Pepa. Tobě s ničím nepřidělám starost. Vezmu je do parku, na atrakce, do kina. Jen kdybys jim uvařila… třeba polévku, sekanou. Tvoje jídlo mají rádi, i když nepřiznají.
Alena smutně kývla. Věděla, jak to bude. Pepa po dvou hodinách ruchu a veselí poleví, vyskoční mu tlak, upadne na pohovku jen na pět minut. A pak zůstanou dva nezkrotní šestiletí kluci na jejích bedrech. Budou skákat na pohovce, chtít pohádky, rozhazovat hračky a jídlo; na poznámky nereagují, protože babi Lenka řekla, že tady můžeme všechno, protože děda je doma pánem.”
Měli jsme lístky do divadla na sobotu, připomněla. A chtěli jsme jet na chatu zazimovat růže.
Do divadla půjdeme jindy, vrátíme lístky… A ty růže… Prosím tě, Alenko, pomoz mi, naposled. Domluvím Katce, ať s tím přestane.
Naposled, to už slyšela dvacetkrát. Vždycky ustoupila, muže jí bylo líto, nechtěla zbytečně rozvířit hádku. Ale dneska to v ní zlomilo. Možná to byl způsob, jakým to Lenka oznámila: nezeptala se na svolení, prostě rozhodla, jako by čas a práce Aleny byly jejím vlastnictvím.
Ne, Pepo, řekla tiše.
Manžel překvapeně zamrkal, jako by nechápal.
Co ne?
Ne, teď děti nevezmeme. Nehodlám rušit své plány, nebudu vracet lístky, ani stát u plotny tři dny a vařit polívku pro děti, které mi minule oznámily, že můj vývar smrdí a maminka vaří líp.
Alčo, co blbneš? znejistěl Pepa. Kam má Katka děti dát? Poletí letadlem…
To není můj problém. Je dospělá, má manžela, tchyni, může najmout chůvu. Proč mám její situaci vždycky hasit já?
My, opravil se Pepa.
Ne, Pepo. Protože po každém jejich pobytu uklízím, vařím a peru já. Tys dva hodiny dědou, pak bereš prášky na tlak. Chápu, že máš děti rád, ale necítila jsem se nikdy povolána dělat zdarma chůvu pro děti ženy, která mnou pohrdá.
Pepa se zamračil, nebyl zvyklý na Alenu tak neústupnou. Ona byla vždycky trpělivý diplomat.
Tak co chceš? Mám Lence teď volat a říct ne? Udělá skandál, zakejhá mi srdce…
Nevolej, Alena vstala a šla k oknu. Ať je přivezou.
Takže… souhlasíš? rozzářil se Pepa v naději.
Ne. Ať je klidně přivezou. Uvidíme.
Sobota ráno je překrásná a slunečná, v bytě ale atmosféra napjatá. Pepa popochází po obýváku, rovná polštáře, nervózně kouká na hodiny. Alena je klidná jako voda. V klidu sedí u snídaně, vezme si své oblíbené lněné šaty, upraví se a do kabelky si balí knížku a deštník.
Ty někam jedeš? polekaně se ptá Pepa, když ji vidí s kabelkou.
Máme dneska divadlo, nezapomněl jsi? A před tím si chci zajít na kávu a do kadeřnictví. Trochu vypnout hlavu.
Aleno! Přijdou za patnáct minut! Co mám s nimi dělat? Co budou jíst?
To si zvládneš. Jsi přece děda. Vzor, jak říkala Lenka.
V tom se ozve zvonek. Dlouhý, nedočkavý, neodbytný. Pepa běží ke dveřím. Alena si balí poslední věci.
Z předsíně zní hlasy.
Naštěstí nebyly zácpy! ozve se Katka. Ahoj tati, tady máš děti. Taška s věcmi tady, tablet nabitý… Kdyby něco, volej. Ježíš, já musím běžet, taxík čeká!
Katko, a co mají jíst?… Pepa koktá.
Ale tati, je víkend! Uvaříš jim těstoviny, polévku, zvládneš to. Měj se, kluci, poslouchejte dědu!
Dveře bouchly. Okamžitý dupot dvou párových nohou a bojový výkřik: Útok!
Alena vyšla ke dveřím. Dva zdatní kluci poskakovali na botníku a brali dědovu klobouk z věšáku. Pepa stál s velkou taškou v ruce a vypadal naprosto bezradně. Ale to nebylo vše; ve dveřích stála i sama Lenka Hrdličková.
Zjevně chtěla osobně dohlédnout na předání živého nákladu”. Vypadala na nemocnou docela svěže: perfektní make-up, nablýskané šperky, účes jako od kadeřnice.
A, už jsi tu, Lenka přejela Alenu pohrdlivým pohledem. Doufám, že jsi připravená. Kluci nesmí smažené, Karlík má alergii na citrusy, Tomáš nesnáší cibuli. Polévka by měla být dnešní, čerstvá. A pozor na tablet, maximálně hodinu!
Mluvila tónem statkářky, co udílí rozkazy lenivé děvečce. Pepa se schoulil v očekávání výbuchu.
Alena si klidně došla k zrcadlu, upravila si vlasy a vzala kabelku.
Dobré ráno, paní Hrdličková. Dobré ráno, kluci.
Dvojčata na chvíli zmrazila, pak ale pokračovala ve vylomeninách.
Moc si vážím vašich instrukcí, pokračovala Alena s úsměvem. Předám je Pepovi, on je dnes za šéfa.
Cože? Lenka se zakabonila. Kam ty se chystáš?
Mám volno. Zařizuji si své věci, oběd s kamarádkou, večer divadlo. Vrátím se až večer, možná až zítra.
Lenka zrudla. Skočila jí do cesty.
To nemyslíš vážně! Tady jsou tvoje dvě děti! Jsi manželka!
Slibovala jsem kde komu co? Svoje sliby držím, jemně ji přerušila Alena. Nikomu jsem neslíbila, že budu hlídat vaše vnoučata. Nejsem jejich máma ani chůva. Mají svoji maminku, tatínka i dvě babičky. Vy, paní Hrdličková, jste doma v důchodu.
Bolí mě záda! vyštěkla Lenka.
Mě bolí život. A nenechám si ho organizovat někým, kdo to neumí říct slušně.
Pepo! obrátila se na exmanžela. Slyšíš, co si dovoluje? Jsi chlap, zjednej pořádek!
Pepa bezradně těkal pohledem mezi oběma ženami. V očích bojoval starý vynucený respekt s novou touhou podpořit Alenu.
Leni… Alena říkala, že dneska nemůže. Myslel jsem, že zvládnu vše sám…
Zvládneš? mávla Lenka rukama. Za hodinu padneš! Kdo děti nakrmí, vykoupe? Podívej na ní líčí se na divadlo! A rodina je jí fuk!
Rodina? Alena přestala být laskavá. Její pohled ztvrdl. Pojďme si ujasnit pojmy, paní Hrdličková. Já a Pepa jsme rodina. Vy, Katka a vaši vnuci jste Pepovi příbuzní. Já mlčela k vašim nočním telefonům, požadavkům na peníze, pomluvám. Ale z mého domova sklad pro děti a ze mě služku dělat nebudete.
To je můj manžel! Tedy bývalý… Ale má právo!
Má právo si sem zvát, koho chce. Ale nemá právo nutit mě, abych jeho hosty obskakovala. Pepo, otočila se k manželovi. Rozhodni si sám. Můžeš tu zůstat s vnoučaty a paní Lenkou, která, když už tu je, ti jistě ráda pomůže. Ale já opravdu odcházím.
Alena udělala krok ke dveřím.
Stůj! Lenka ji chytla za ruku. Nejprve uvař dětem polévku! Katka už je na cestě! Kam s nima půjdu?!
Alena jí pevně ale nenásilně vyvlékla paži.
To není moje starost, paní Hrdličková. Zavolejte si taxi, vařte si doma. Nebo ať Katka letí bez dovolené. A ruku na mě už nezvedejte, jinak volám policii. Zneužití bytu, napadení. Věřte, že to udělám.
V chodbě se rozhostilo hrobové ticho. Dvojčata zmlkla a stáhla se do rohu. Pepa hleděl na Alenu s překvapeným obdivem i respektem. Ještě nikdy ji neviděl takovou: pevnou, jasnou, neústupnou. Ne ta jeho trpělivá Alenka, ale žena, která si chrání své místo.
Lenka lapala po dechu. Je zvyklá, že Alena ustoupí, mlčí, vydrží. Takový odpor ji šokoval.
Jsi… jsi monstrum, procedila. Sobec! Všem o tobě řeknu to nejhorší.
Klidně, pokrčila Alena rameny. Je mi to jedno.
Vystoupila na chodbu.
Pepo, klíče máš. Jak zvládneš problém, ozvi se. Jinak se uvidíme, až děti odjedou.
Dveře výtahu se zabouchly, mezi ní a scénou se zavřelo ticho. Alena sešla ven, nasála po dešti čistý vzduch. Ruce se jí trochu třásly, ale uvnitř měla nezvyklý klid. Zvládla to. Konečně řekla ne.
Den prožila krásně. Byla na výstavě, na kávě v malé kavárně, jen se procházela v Riegrových sadech a nasávala ticho a volnost. Mobil nechala vypnutý, ať si nikdo nekazí náladu.
Večer po divadle ho zapnula. Deset zmeškaných hovorů od Pepy. Jedna esemeska: *Lenka si kluky odvezla k sobě. Jsem doma. Promiň.*
Alena se vrátila domů kolem jedenácté. Byt byl tichý a uklizený. Pepa seděl v kuchyni nad studeným čajem, zničený, ale klidný.
Ahoj, zamumlal, když vstoupila.
Ahoj. Kde jsou kluci?
Lenka si je nakonec odvezla. Řvala jak tur, hrozila nám vším možným. Katce volala, ať vrátí peníze za zájezd a zůstane doma. Udělala peklo.
A ty?
Pepa jí konečně zvedl oči.
Poprvé v životě jsem jí řekl, ať už drží pusu.
Alena překvapeně povytáhla obočí.
Vážně?
Ano. Když tě začala urážet, nevydržel jsem. Řekl jsem jí, že na tebe už nikdy jedovaté slovo a navíc neuvidí ani korunu, všechno už jsem zaplatil, co bylo povinností. A že tady u nás doma už nebude víckrát vítaná.
Alena přišla a pohladila ho po vlasech. Přitiskl se jí k břichu skoro jako potrestané dítě hledající útěchu.
Kluky naložila, práskla dveřmi až omítka spadla. Prý už nejsme rodina.
To přežijeme, usmála se, hladila ho po stříbrných vlasech. A Katka?
Katka volala z letiště, plakala, musel jsem jí poslat pár tisíc na chůvu v Řecku. Prý zkouší vzít děti s sebou. Lenka odmítla děti hlídat, protože prý z nervů dostala šílený hexenšus.
Vidíš? Řešení se vždycky najde. Katka je máma, ať jede s dětmi. To je normální.
Aleno, odtáhl se a zadíval do jejích očí. Děkuji ti.
Za co? Že jsem tě nechala v tom?
Že jsi mě donutila cítit se zase jako muž, ne poskok. Těch let jsem se jí bál, měl výčitky… A dneska jsem pochopil, že už nikomu nic nedlužím. Ty jsi moje rodina, ty můj domov. A já se choval jak zbabělec.
To hlavní je, že jsi to pochopil, pokývla Alena. Dáme si čaj? Dovezla jsem višňový koláč, jak máš rád.
Druhý den bylo v bytě ticho. Lenka nevolala. Katka napsala stručně, že dorazili. Život se pomalu vrátil do svých kolejí, ale byl lehčí a vzdušnější zmizela z něj pachuť starých křivd.
Uplynul týden. Alena sázela růže na chatě, Pepa poctivě ryje záhon.
Víš co, zarazí se u lopaty. Lenka včera volala.
Alena zpozorní.
A co chtěla?
Peníze. Prý zdražily léky.
Dal jsi jí?
Ne. Řekl jsem, že rozpočet je jasný. Plánujeme rekonstrukci a pak možná novou bundu pro tebe… Prostě jsem odmítl.
Alena se rozesmála.
Bundu? To máš fantazii! Ale líbí se mi, jak uvažuješ.
Práskla mi s telefonem, Pepa se tentokrát usmál, je to svobodný úsměv. A víš co? Svět se nezbořil.
Nezbořil, přikývla Alena. Je dokonce krásnější.
Pokus o odložení vnoučat na hlídání znamenal v jejich vztahu zlom. Alena si uvědomila, že vlastní hodnotu není třeba prosazovat křikem, ale tichým ne tam, kde někdo překračuje hranice. A Pepa pochopil, že respekt vlastní ženy je víc než usmíření s někým, kdo už vlastně dávno nepatří do vašeho života.
Samozřejmě, vnoučata se v jejich životě dál objevovala. Ale teď už vždycky jen po domluvě, ve stanoveném čase a bez překvapení. Paní Hrdličková už nepřekročila práh jejich bytu. Pepa si vždy kluky vyzvedl, šli do zoo, do parku, pak je zase odvezl. Tak to totiž vyhovovalo všem. Kluci dostali spokojeného dědu, ne vyčerpaného starce mezi dvěma ženami. Alena získala, co si zaslouží klidný život a muže, který si ji opravdu vybral.
Občas, když večer sedí na terase chaty a koukají na západ slunce, Alena si vzpomene na den, kdy prostě vzala kabelku a odešla do divadla. Byl to nejlepší představení jejího života i když si ani nevzpomíná na název hry. Ta skutečná odvaha se hrála v předsíni a s krásným koncem.
