V životě jsem měl tři dlouhé vztahy. Ve všech třech jsem si myslel, že se stanu otcem. A ve všech jsem odešel, když začalo jít do tuhého ohledně dětí. První žena už měla malé dítě. Bylo mi 27. Nejprve mi to nevadilo. Zvykl jsem si na její režim, dětský harmonogram, i na odpovědnost. Ale jakmile jsme začali mluvit o společném dítěti, ubíhaly měsíce a nic. Ona šla první na vyšetření. Všechno měla v pořádku. Začala se mě ptát, jestli jsem byl taky na vyšetření. Říkal jsem, že není třeba, že to prostě přijde. Ale začal jsem se cítit nesvůj… podrážděný… napjatý. Začali jsme se hádat. A jednoho dne jsem prostě odešel. Druhý vztah byl jiný. Ona děti neměla. Od začátku jsme věděli, že chceme rodinu. Uběhly roky, zkoušeli jsme všechno možné. Každý negativní test mě uzavíral do sebe. Ona začala častěji plakat. Já téma dětí začal obcházet. Když navrhla návštěvu specialisty, řekl jsem jí, že to přehání. Začal jsem chodit pozdě, ztrácet zájem, cítil jsem se jako v pasti. Po čtyřech letech jsme se rozešli. Třetí partnerka už měla dva dospívající syny. Hned na začátku řekla, že jí vyhovuje, že už děti mít nebudeme. Ale téma se stejně vrátilo. Nakonec jsem to byl já, kdo ho otevřel. Chtěl jsem si dokázat, že můžu. A zase… nic. Začal jsem si připadat jako vetřelec, na místě, kam nepatřím. Ve všech třech vztazích to bylo podobné. Nebylo to jen zklamání. Byl to strach. Strach sednout si před doktora a slyšet, že problém jsem já. Nikdy jsem na vyšetření nešel. Nikdy jsem neměl jistotu. Radši jsem odešel, než abych čelil odpovědi, kterou možná neunesu. Dneska mi je přes čtyřicet. Sleduji své bývalé s jejich rodinami, s dětmi, co nejsou moje. A někdy se ptám, jestli jsem vlastně odcházel proto, že se mi chtělo… nebo protože jsem neměl odvahu zůstat a postavit se tomu, co se možná dělo právě se mnou.

Měl jsem v životě tři dlouhé vztahy. V každém jsem si myslel, že jednou budu otcem. Ve všech třech jsem měl stejný vzorec když se začalo mluvit vážně o dětech, časem jsem se sebral a odešel.

První partnerka, s kterou jsem byl, už měla malé dítě. Bylo mi tehdy dvacet sedm let. Neřešil jsem to přizpůsobil jsem se jejímu režimu, rozvrhu dítěte, novým povinnostem. Ale když padlo slovo na to, že bychom mohli mít společné dítě, uplynuly měsíce a nic se nedělo. Ona byla první, kdo si zašel k doktorovi. Všechno u ní bylo v pořádku. Začala se ptát, jestli jsem si taky nechal udělat testy. Tvrdil jsem, že to není potřeba, že to prostě jednou vyjde. Začal jsem být ale nervózní podrážděný napjatý. Začali jsme se hádat kvůli hloupostem. A pak jsem prostě odešel.

Druhý vztah byl jiný. Neměla děti. Od začátku jsme si řekli, že chceme rodinu. Uteklo několik let, pokoušeli jsme se pořád. Každý negativní test mě uzavíral do sebe. Ona brečela čím dál častěji. Začal jsem se bavit o čemkoli, jen ne o tomto tématu. Když navrhla, abychom zašli společně na kliniku, odsekl jsem, že to přehání. Přestával jsem chodit včas domů, ztrácel jsem zájem, cítil jsem se v pasti. Po čtyřech letech jsme se rozešli.

Třetí žena už měla dva dospívající syny. Hned mi řekla, že už další dítě nechce a že je s tím smířená. Ale téma se znovu vynořilo vlastně jsem to byl já, kdo to otevřel. Chtěl jsem si dokázat, že to půjde. Ale znovu nic. Začal jsem mít pocit, že tam prostě nepatřím, že obsazuju místo, které mi nepatří.

Ve všech těch vztazích šlo o podobné pocity. Nebyla to jen frustrace. Byl to hlavně strach. Strach sednout si k lékaři a slyšet, že problém je na mé straně.

Nikdy jsem si nenechal udělat vyšetření. Nikdy jsem si nic nepotvrdil. Vždycky jsem radši odešel dřív, než abych musel čelit odpovědi, o které jsem nevěděl, jestli ji unesou.

Teď je mi přes čtyřicet. Občas někde zahlédnu své bývalé se svými rodinami, s dětmi, které nejsou moje. Někdy přemýšlím, jestli jsem odcházel, protože mě to unavilo, nebo spíš proto, že jsem neměl odvahu zůstat a postavit se tomu, co se ve mně možná skrývá.