A dodnes se občas probudím v noci a přemýšlím, kdy přesně se tátovi podařilo nám všechno vzít.
Bylo mi patnáct, když se to stalo. Žili jsme v malém, ale útulném domě na okraji Plzně nábytek byl pěkný, lednice plná v den nákupu, a účty jsme platili většinou včas. Byla jsem v desáté třídě a největší starost jsem měla, abych prošla z matematiky a ušetřila si alespoň pár stovek korun na tenisky, které jsem toužila mít.
Všechno se začalo měnit ve chvíli, kdy se táta začal vracet domů čím dál později. Přicházel, aniž by pozdravil, hodil klíče na stůl a mizel v ložnici s mobilem v ruce. Maminka mu říkala:
Zase jsi přišel pozdě? Myslíš, že se tenhle dům udrží sám?
A on většinou odpověděl bez zájmu:
Dej mi pokoj, jsem unavený.
Všechno jsem slyšela z pokoje, se sluchátky na uších, předstírala jsem, že se nic neděje.
Jednou večer jsem ho zahlédla na zahradě, jak telefonuje. Smál se potichu, říkal něco jako “už to bude” a “nestarej se, zařídím to”. Když mě uviděl, rychle hovor ukončil. Cítila jsem divné sevření v břiše, ale mlčela jsem.
V pátek, když odešel, jsem přišla ze školy a uviděla kufr rozložený na posteli. Maminka stála ve dveřích ložnice s uplakanýma očima. Zeptala jsem se:
Kam jde?
Ani se na mě nepodíval a řekl:
Budu teď nějakou dobu pryč.
Maminka na něj zvýšila hlas:
Pryč kam a s kým? Řekni nám pravdu!
V tu chvíli vybuchl:
Odcházím s jinou ženou. Už mě to tu nebaví!
Začala jsem brečet.
A já? A moje škola? A náš domov?
Jenom odsekl:
Poradíte si.
Zavřel kufr, vzal dokumenty z šuplíku, popadl peněženku a odešel bez rozloučení.
Ten večer se maminka pokusila vybrat peníze z bankomatu karta nefungovala. Druhý den šla do banky, kde jí řekli, že účet je prázdný. Táta vybral všechny koruny, které společně šetřili. Dozvěděly jsme se, že navíc nechal nezaplacené účty za dva měsíce a vzal si půjčku, kde maminku použil jako ručitele.
Pamatuju si, jak maminka seděla u kuchyňského stolu, kontrolovala účtenky na staré kalkulačce, brečela a opakovala:
To prostě nestačí nestačí
Snažila jsem se jí pomáhat s počítáním, ale polovině věcí jsem vůbec nerozuměla.
Za týden nám odpojili internet, za pár dní téměř i elektřinu. Maminka začala hledat práci, chodila uklízet k lidem do domů. Já začala prodávat bonbóny ve škole. Styděla jsem se stát o přestávce s taškou čokolád, ale doma nebylo ani na základní věci.
Jednou jsem otevřela lednici byla v ní jen konvice s vodou a půlka rajčete. Sedla jsem si v kuchyni a rozbrečela se. Ten večer jsme večeřely jen bílou rýži. Maminka se omlouvala, že mi nemůže dát, na co jsem byla zvyklá.
O dost později jsem na Facebooku viděla fotku táty s tou ženou v restauraci připíjeli si vínem. Rozklepaly se mi ruce. Napsala jsem mu:
Tati, potřebuju peníze na školní pomůcky.
Odepsal jen:
Nemůžu uživit dvě rodiny.
To byla naše poslední zpráva.
Od té doby se neozval. Nezeptal se, jestli jsem dokončila školu, jestli jsem zdravá, jestli něco potřebuju. Prostě zmizel.
Dneska chodím do práce, platím si všechno sama a pomáhám mamince jak můžu. Ale ta rána nezmizela. Nešlo jen o peníze, spíš o ten pocit, že nás opustil, o tu chladnost, jak nás nechal propadat se, zatímco si žil dál, jako by naši bolest neexistovala.
A přesto jsou stále noci, kdy se probudím s tím stejným pocitem sevření v hrudi:
Jak člověk zvládne, když mu vlastní táta vezme všechno a nechá ho učit se přežít, aniž by k tomu byl připraven? A časem jsem zjistila, že i když některé věci ztratíme, nikdy nesmíme ztratit schopnost věřit sami sobě a ve své hodnoty právě to nás drží nad vodou, když už nezůstalo nic jiného.
