Byt koupil můj syn: prohlášení tchyně
S Miloslavem jsem se seznámila na Karlově univerzitě. Oběma nám bylo 20 let a byli jsme studenti. Hned jsem si ho všimla; byl jiný než ostatní, měl v sobě sílu, bystrou mysl a hlavně laskavost, která zářila všude kolem. Zprvu jsme byli jen přátelé, ovšem brzy jsem si uvědomila, že k němu cítím mnohem víc, než jsem tušila.
Po několika měsících z nás byl pár a stále mám ten pocit tepla, když si na to vzpomenu roky na koleji, šumavské lesy, omšelá studovna, lisování bramboráků na dvorku. Jsem si jistá, že studentská léta byla ta nejkrásnější.
Za rok mě vzal Miloslav za ruku u mostu Legií a požádal mě o ruku. Ta svatba to nebyly šaty od návrháře, ale babiččiny koláče a třpytivý šeřík ve vlasech. Pozvali jsme jen nejužší rodinu a oslavili jsme to pod starými ořešáky, kde jsme hráli karty s dědou.
Ve druhém roce už Miloslav pracoval. Nejprve jsme bydleli ve sdíleném pokoji v paneláku na Chodově, vlastní byt byl v té době jen zvláštní mlhavý sen vytékající z mokrého chodníku po dešti. Ale pak jednoho dne babička Rosálie zemřela a odkázala mi 2,5 milionu korun. Miloslav taky něco našetřil z brigád u metra. To nám stačilo, abychom vzali hypotéku a koupili dvoupokojový byt, protože jsme věřili, že za kratičko se naše rodina rozroste.
Deset let jsme byli manželé, ale dítě se nám nenarodilo. Před lety přišel Miloslav o práci: firma, kde dělal hlavního účetního, zkrachovala, šéf svedl vinu na něj a najednou Miloslav čelil soudu kvůli údajně špatnému účetnictví. Soud mu dal čtyři roky vězení, ačkoli byl nevinný, vinil ho někdo jiný.
Chtěla jsem pro něj jen to nejlepší
Vedla jsem marný boj, hledala advokáty v matných chodbách pražských činžáků, ale vše bylo zbytečné. Smlouvy byly napsané tak, že z něj viníka udělaly, i když jen poslouchal rozkazy svého šéfa.
Bylo těžké stát za Miloslavem, ale snažila jsem se. Uběhl rok ve šmolkově modrých tramvajích a já sama najednou potřebovala oporu.
Jednoho zamženého rána přišla moje tchyně Jarmila a suše oznámila, že tu už nemůžu bydlet. Obvinila mě z Miloslavovy situace a že byt je vlastně jen Miloslavův, financovaný jeho penězi, a já že nemám žádné právo tu zůstat. Nebyla jsem schopná slova. Nečekala jsem takovou tvrdost od Jarmily, která ještě minulý svátek rozlévala borůvkový likér a krájela jablka na koláč.
Ukázalo se, že ještě před soudem dal Miloslav své mamince plnou moc a s touto plnou mocí si zařídila výpisy, aby dokázala, že splátky hypotéky byly hrazeny jen z jeho účtu. Tchyně tvrdí, že tyto dokumenty budou soudu stačit, aby rozhodl, že na byt nárok nemám vůbec žádný.
A teď je to všechno jako v mracích matné, rozostřené. Nevím, co dál. Kráčím po křivých dlaždicích starého města a pod nohama mi teče potok bezradnosti.
