Táta nás opustil a nechal maminku s velkými dluhy. Tím okamžikem jsem přišel o radostné dětství.
Když mi bylo deset a mému mladšímu bráškovi Viktorovi teprve tři, od nás táta odešel. Našel si jinou ženu, krásnější, tak to aspoň tehdy všichni říkali. Po tátovi nám zůstal byt v Praze, který rodiče pořídili na hypotéku ještě když byli spolu. Tenkrát jsme s bratrem chodili do dobré školy, měl jsem doučování, účastnil se olympiád a hrál basketbal. Jenže po rozvodu rodičů se všechno převrátilo naruby. Maminka musela pracovat na dvě směny najednou.
Dopoledne uklízela kanceláře a pak hned běžela starat se o starší paní, která už zůstala upoutaná doma. Aby to mamka všechno zvládla, musel jsem změnit školu na obyčejnou základku nedaleko domova. Na basketbal už nebyl čas, protože jsem hlídal Viktora pokaždé, když byla mamka v práci. Celý náš svět byl najednou jiný. Postupně jsem odmaturoval, šel na vysokou a začal pracovat. Ale dětství, takové to opravdové šťastné dětství, to jsem ztratil.
Prostě mi ho vzali. Táta, který chtěl volnost, a maminka, která mi skoro pořád svěřovala brášku. Nedávno se mi povedlo konečně splatit celou hypotéku tak moc jsme na to šetřili, každý halíř byl dobrý. Je mi dvaadvacet a začal jsem si dávat stranou na vlastní bydlení. Najednou se mi žije o trochu lehčeji. Ale právě když jsme splatili poslední splátku, táta se vrátil. Prý už se nabažil svobody, tak teď chce být zase součástí rodiny. Mamka z toho byla nadšená, zářila jako sluníčko. Ale já to nechápu. Celé ty roky se o nás nestaral, nepřispíval na domácnost, nechal na nás starosti a dluhy A teď? Najednou se tváří, že zase patří mezi nás?
Všichni jsou kolem něj šťastní, hlavně maminka. Ale já se na něj a na ni nemůžu ani podívat. Taková hořká pachuť mi ve mě zůstává. Nakonec jsem ale pochopil jednu věc na vlastní štěstí nesmím čekat, až mi ho někdo dá. Musím si ho vybojovat sám a jít svou vlastní cestou.
