Tak pyšná se z tebe, Nastě, stala! Prý peníze kazí lidi – já ani nevěděla, čím jsem je tak urazila. Měla jsem krásné manželství, manžela a dvě děti. Ale jednoho dne se všechno rozpadlo – můj milovaný měl nehodu na cestě z práce. Myslela jsem, že tu bolest nepřežiju, ale maminka mě přesvědčila, že kvůli dětem musím držet hlavu vzhůru. Vzchopila jsem se a začala tvrdě pracovat, po čase, když děti vyrostly, odešla jsem na brigády do zahraničí. Musela jsem je zabezpečit, protože jsem neměla žádnou podporu. Tak jsem nejdřív skončila v Polsku, potom v Anglii. Mnoho prací jsem vystřídala, než jsem začala pořádně vydělávat. Dětem jsem pravidelně posílala peníze, pak jsem jim pořídila byty a u sebe doma udělala krásnou rekonstrukci. Byla jsem na sebe hrdá. Už jsem se chystala na návrat do Česka natrvalo, ale před rokem se mi život změnil – seznámila jsem se s jedním mužem. Je to Čech, ale v Anglii žije už dvacet let. Začali jsme si psát a já cítila, že by z toho něco mohlo být. Pochybnosti mě ale pořád hlodaly. Artur nemohl zpět do Česka a já chtěla domů. Nedávno jsem přijela. Nejdřív jsem se viděla s dětmi, pak s rodiči. Jen ke tchánům jsem se nedostala – na to nebyl čas, práci bylo moc. Jednou přišla na návštěvu kamarádka, prodavačka, a říká mi: „Tvoje tchyně je na tebe úplně naštvaná!“ „A jak to víš?“ „Slyšela jsem ji, jak vykládá kamarádce, že jsi pyšná a že tě zkazily peníze. Prý jsi jim nikdy nepomohla finančně.“ Zasáhlo mě to. Sama jsem vychovala dvě děti, dělat víc jsem nemohla, na tchány mi už nezbývalo. Přesto jsem sebrala odvahu, nakoupila jídlo a šla k nim. Nejprve bylo vše fajn, ale nemohla jsem se smířit s tou pomluvou, tak jsem řekla: „Víte, neměla jsem to lehké. Dělala jsem vše pro děti, protože mi nikdo nepomohl.“ „My taky nemáme nikoho, kdo by nám pomohl. Všichni mají děti, které jim pomáhají, jen my jsme sami. Jsi jakoby taky sirotek! Měla by ses vrátit a pomáhat nám.“ Tchyně mě pořádně zahanbila. Ani jsem se neodvážila říct, že mám v Anglii přítele. Odešla jsem smutná. Teď nevím, co dělat. Opravdu mám povinnost pomáhat rodičům zesnulého manžela? Už to nezvládám!

Tedy, jak je ta tvoje Vendulka nafoukaná! Říkají se, že peníze kazí lidi! Nerozuměla jsem, o čem se mluví, nebo čím jsem mohla někoho tak urazit.

Kdysi jsem měla krásné manželství. Měla jsem muže a dvě děti. Ale jednoho dne se celý můj svět rozpadl. Můj milovaný jel z práce domů a stát se nehoda. Myslela jsem, že tu bolest nepřežiju, ale máma mi dala sílu a přesvědčila mě, že kvůli dětem musím zůstat silná. Se zatnutými zuby jsem se postavila na nohy. Začala jsem tvrdě pracovat, a když děti vyrostly, odjela jsem za prací do ciziny. Musela jsem je dostat na správnou cestu, protože jsem neměla žádnou oporu.

Nejdříve jsem žila v Polsku, později v Anglii. Práce jsem musela vystřídat spoustu, než jsem si vydělala slušnou mzdu. Posílala jsem dětem tisíce korun každý měsíc, později jim koupila byt, a doma jsem si udělala krásnou rekonstrukci. Byla jsem na sebe pyšná. Už jsem přemýšlela, že se vrátím do Česka navždy, ale před rokem se všechno změnilo. Seznámila jsem se s jedním mužem. Je také Čech, ale už dvacet let žije v Anglii. Začali jsme se setkávat a já cítila, že by mezi námi mohlo něco vzniknout.

Ale pochybnosti mě nenechávaly spát. Mirek se nemohl vrátit do Česka, ale já toužila po domově. Nedávno jsem přijela. Nejprve za dětmi, potom za rodiči. Jen za tchány jsem se nedostala. Prostě mi na to nezbyl čas, tolik věcí se na mě navalilo. Jednou mě doma navštívila kamarádka, která dělá prodavačku, a povídá mi:

Tvoje tchyně je na tebe úplně naštvaná!

Jak to víš?

Slyšela jsem, jak se bavila s jednou známou. Prý jsi nafoukaná a peníze tě změnily. A že jim finančně nijak nepomáháš.

Tohle mě opravdu bodlo. Sama jsem vychovala dvě děti a dala jim vše, co jsem mohla. Nemohla jsem přece ještě podporovat i tchány. Musela jsem myslet i na sebe, rozumíš?

Po tomhle se mi za nimi vůbec nechtělo chodit. Ale překonala jsem se. Nakoupila jsem potraviny a vydala se tam. Nejprve bylo všechno v pohodě, ale ta slova mi pořád zněla v hlavě. Nakonec jsem to nevydržela a řekla:

Víte, mně opravdu lehko nebylo všechny ty roky. Dělala jsem to jen pro děti, protože mi nikdo nepomohl.

My jsme taky zůstali sami. Každý má děti, které pomáhají, a my jsme tu sami jako sirotci! Ty by sis měla vzpomenout a pomoct nám.

Tchyně mě přede všemi zahambila. Ani jsem se neodvážila říct, že v Anglii mám přítele. Odešla jsem od nich úplně zničená. Teď nevím co dělat. Opravdu musím pomáhat rodičům zesnulého manžela? Už to nezvládám!