10. červen
Stará paní Růžena u nás odjakživa preferovala bratra, to si připomínám pokaždé, když sedím v kuchyni rodičovského bytu v Brně. Cítím v nose lehce nasládlou vůni pečených buchet a v hlavě mi zní její hlas skřípavý, panovačný a vždy nasměrovaný jeho směrem.
Maminko, babi, a já nedostanu? ptala jsem se tiše, ještě jako malá holka.
Ty, Lýdie, máš už tváře jako jablíčka, směje se babička a ohmatává mi obličej. Ty máš rozum, klid a šikovné ruce už teď, neboj. Vlašské ořechy jsou pro Standu, tomu ještě všelicos do školy chybí, chlapi potřebují živit mozek! A ty pojď, utři prach tady na poličce holka musí k práci přivykat!
Dneska tu sedím sama, krájím jablko pro svou dcerku a v duchu přemýšlím, jak to vlastně celé bylo. Za dveřmi slyším Standovy kroky. Hraje si s klíčemi, napětí mezi námi by se dalo krájet.
Lýdo, ona už tu dlouho nebude. Doktoři říkali… Dny, možná hodiny.
A stihla tě ráno volat. Volala na tebe, víš to?
Jen jsem pokrčila rameny.
Pro tebe je babička nejdůležitější člověk, pro ni jsi Standaček. Pro mě? Jako kdybych neexistovala.
Ty si myslíš, že potřebuju se s ní loučit? O čem s ní mluvit? Co ji odpustit? A nebo ona mně?
Bratr mi položil klíče na stůl a zvýšil hlas: Už na ty dětský křivdy zapomeň! Jasně, měla slabost pro mě. Ale vždyť teď umírá, měj trochu soucitu!
Nejsem zlá, jen k ní nic necítím, přemýšlím v duchu i nahlas. Jdi za ní. Ty pro ni byla poklad buď jí i teď na blízku.
Standa se zatvářil, jak kdyby ho bodla včela, a bez dalšího slova práskl dveřmi. Jen jsem si povzdechla a šla do dětského pokoje s nakrájeným jablkem.
***
Naše rodina byla jinak vždycky spravedlivá. Máma s tátou dělili péči a lásku rovným dílem, doma bylo veselo a hučelo to tam dětmi, vůní kynutých koláčů a cestami po zahrádkách. Jen babička Růžena byla jiná.
Standačku, pojď, mám tady něco pro tebe, ševelila a pod rukou mi propašovávala ty nejlepší oříšky, někdy i Studentskou pečeť a bonbony Lentilky, zatímco já sedmiletá Lýdie sledovala její gesta zpoza rohu skříně. A mě? ptala jsem se špitavě a pokaždé jsem dostala stejný pohled. Tvrdý, rozhodný. A ty jsi už šikovná, máš sílu, tak pojď pomoct s domácností. Ořechy nejsou pro všechny holka musí hlavně pracovat.
To mi nebylo líto, zvláštní Brala jsem to jako počasí. Prostě babička si zamilovala Standu. Jako když prší nedá se s tím nic dělat.
Ale Standa nikdy nebyl sobec. Vždycky mi v předsíni vrazil do ruky kus bonbónu a pár oříšků. Jen nejez před ní, ať zas nebručí. Říkal se vztaženým čelem: Přijde, že ti víc sluší rozum, než ty ořechy. Sedli jsme si na schody na půdu, cinkali zakázaným a společně chroupali, že nás to spojuje i za cenu babiččiných mrzutých poznámek. Standa se s mámou schodl na tom, že když babička strkala klukům pětistovky na zmrzlinu, rozdělil všechno se mnou. Dvě točený, pak ještě žvýkačku Pedro navrch a domů šli oba spokojení.
Standa byl oporou takovou, že jeho láska úplně zahladila babiččinu ledovost nikdy jsem necítila, že by mi něco scházelo.
Roky plynuly, babička Růžena stárla. Osmnáctiny Standy oslavila tím, že mu slavnostně oznámila, že mu přepíše svou druhou bytovou jednotku v centru Brna.
Rodina musí stát na chlapech, každý má mít svůj kout!, hlaholila na rodinné poradě.
Máma povzdechla. My s tátou vidíme, jak to babička myslí, řekla mi opatrně večer v kuchyni, ale nenecháme tě na holičkách. Peníze, co jsme šetřili na auto a rozšíření bytu, jsou tvoje, budeš mít aspoň základ na hypotéku.
Mávla jsem rukou. Standovi je byt užitečnější, plánuje svatbu s Irenou, já zatím v klidu vydržím na koleji.
Ne, řekla máma neústupně. Babička si jede svoje, my jsme ale rodiče. Musíme být v tomhle spravedliví.
Nakonec jsem stejně peníze odmítla. Standa šel hned po svatbě do nového bytu, já zabrala jeho starý pokoj, rozestavěla knihy, postavila stojan s plátnem a poprvé pocítila, jaké to je, když láska není dávkovaná.
S bráchou to náš vztah nijak nerozrušilo. Naopak; trochu se styděl.
Lýdo, stav se k nám někdy, mával na mě, Irena peče frgály, babička mi zase brnkala kvůli penězům. Zase si myslela, že jsem ti je všechny rozdal.
Co jsi jí řekl?
Tvrdil jsem, že za ně chodím na pivo a automaty, za to dostala pořádný sirný výlev.
***
Narodila se mi Klárka a s manželem Petrem jsme zase stáli před otázkou bydlení. Máma zase jednou dokázala velké věci navrhla, že rodičovský byt vymění za dvě menší jednotky. My s tátou bychom šli do garsonky, vy s Petrem dostanete dvoupokoják.
Standovi přeskočila vřelost a hned prohlásil Já se svého podílu zříkám! Mám babiččin byt, nic od vás nepotřebuju. Nezůstaneš pozadu.
Oleg až vykulil oči, vždyť to jsou stovky tisíc korun, jsi si jistý?
Naprosto, usmál se Standa a zamžikal směrem ke mně. Celý život jsme se dělili, já měl všechno jednodušší díky babičce, tak ať je to fér.
Rozplakala jsem se, ne pro pár čtverečních metrů, ale protože mě bratr nikdy nezklamal v dobrém slova smyslu. Rodiče byt rozměnili, každý šel svou cestou; Standovi zůstal starý babiččin byt, my s Petrem přestěhovali rodinu.
Máma se stavovala na hlídání vnoučat, Standa s manželkou a jejich dvěma kluky k nám přijížděli o víkendech. Babička Růžena zůstala sama. Standa jí obstarával nákupy, opravoval rozbitou baterii, absolvoval s ní sáhodlouhé monology o zdraví a nezvedené Lýdii.
Ona ti ani nezavolá, divila se babička, nevšimla sis, že o mě vůbec nestojí?
Vysvětlující Standa: Vždyť ty jsi jí nikdy nedokázala říct hezké slovo. Proč by se ozvala?
Já ji chtěla vychovat! bránila se babička. Ženská si musí najít správné místo. Měla jsi to těžké.
Standa zkoušel vysvětlovat, ale bylo to marné. Staré stromy už nepřesadíš…
***
Seděla jsem v kuchyni a vzpomínky nabíhaly jedna za druhou. Jak jsem neodvratně poslouchala babiččiny příkazy, když mě odmítla pohladit po vlasech nebo mi pokárala za odřenou pohádku ve škole, ale Standův špatně nakreslený obrázek bez váhání zvěšila na zeď.
Na Standovu svatbu si oblékla nové šaty, na moji ani nepřišla vymlouvala se na zdraví.
Mami, proč nechodíme za babičkou? ptala se Klárka, zatajila dech mezi vařením. Standa říkal, že babička je už moc nemocná.
Babička uměla mít ráda jen jednoho člověka, pohladila jsem dcerku po čele. Někdo to tak má.
A je zlá? zeptala se Klárka.
Ne, odpověděla jsem po pravdě. Jen nikdy neuměla lásku rozdělit.
Večer už zase volal Standa.
Už tu není, Lýdo. Odešla před hodinou.
Upřímnou soustrast, vím, že ti bude chybět.
Do poslední chvíle čekala na tebe, zalhal mi bratr abych necítila výčitky, nebo abychom si odpustili v tu poslední chvíli? Prý chtěla, aby se ti v životě dařilo.
Díky, brácho… Přijď zítra, upeču jablečný koláč. Zastav se, ať to trochu probereme.
Přijdu. Litovala jsi, že jsi za ní nešla?
Nelhala jsem.
Nelituju. Co by mi to přineslo? Ani já, ani ona jsme po sobě netoužily vidět.
Brácha byl chvíli potichu.
Asi máš pravdu, řekl nakonec. Ty jsi vždycky měla nadhled. Tak zítra, Lýdo.
Pohřeb byl skromný, kvůli mámě a bráchovi jsem šla, ale stála jsem stranou, v černém kabátu hledíc do olověného oblohy jako na list rozmočeného papíru. Slz jsem už neměla ani špetku.
Standa mě objal: Jak jsi na tom?
Jsem v pořádku, vážně.
Víš, našel jsem na bytě starou krabičku s fotkami. Byly tam i tvoje, vyřízlé z rodinných snímků, schovávala si je zvlášť, divil se.
Nevím proč, pokrčila jsem rameny. Možná něco cítila, ale neuměla to přiznat? Bojovala, aby mi něco nedala na úkor tebe? Stáří je divný…
To už není důležité, uzavřela jsem to.
Pod jedním deštníkem jsme šli k zaparkovaným autům, jeden vysoký, jeden hubený. Brácha se zastavil a nadhodil: Ten její byt chci prodat. Koupím za to klukům malé byty na budoucnost, něco půjde nemocnici v Bohunicích, třeba na dětské oddělení. Ať ty její peníze jednou v životě udělají i radost někomu cizímu
Usmála jsem se upřímně poprvé za celé ty týdny. To je paradoxně nejlepší pomsta babičce laskavá pomsta. Máš pravdu, Stando.
Platí tedy.
Platí.
Jeli jsme každý jiným směrem. Zapnula jsem rádio, rozhlédla se po městě a v srdci mi rozkvetl klid. Cítím, že jsme to uzavřeli rozum i spravedlnost. Standa má pravdu. Když naše dědictví pomůže vyléčit nemocné dítě v Bohunicích, udělá svět zas o kousek lepšímDoma jsem večer uložila Klárku ke spánku, usedla ke stolu s hrnkem čaje a pousmála se do ticha. Kdesi v poličce ještě zbylo pár vlašských ořechů; vybavila jsem si jejich chrupnutí mezi zuby a drobnou radost v přítmí schodů, kde jsme se o ně se Standou dělili.
Možná právě tehdy, v těch maličkých darech, vznikla naše síla. Došlo mi, že nikdy v životě nepotřebuju mít všechno, aby mi nechybělo nic důležitého. Někdy to nejpodstatnější přijde oklikouskrze bratrskou dlaň, rodinný smích, nebo tichou dohodu, která praskne a roztaje jako sníh na jaře.
Zůstala po babičce bytostná prázdnota, do které už neproniká výčitka ani zklamání. Přede mnou teď leželo to jablko rozkrájené pro dceru, a já věděla, že nikdy neřeknu: Tohle není pro tebe. Položila jsem kousek na talíř a cítila, že navzdory starým křivdám už umím lásku rozdělit.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejtěžší v životě je odpustit ne druhým, ale sobě. A že nám to, co jsme chtěli dostat, tu a tam osud pošle jinudyabychom si sami zvolili, co dál poneseme a co předáme dál.
To je moje dědictví. A s ním končím tenhle den, s jistotou, že stojí za to žít i z pomíjivých zlomků štěstí, protože právě z nich se skládá domov.
