Odešel a dobře
Jak to myslíš, účastník je nedostupný? Vždyť před pěti minutami s někým mluvil! Klára stála uprostřed předsíně a tiskla mobil k uchu.
Očima sjela ke komodě.
Šperkovnice, kde měla své cennosti, stála na svém místě. Ale něco bylo divného víko nedoléhlo.
Romane! zavolala do bytu. Jsi v koupelně?
Klára pomalu přišla ke komodě. Sotva sáhla na vyleštěné dřevo, zamrazilo ji po zádech uvnitř šperkovnice nebylo nic. Ani kousek.
Dokonce i účtenka z obchodu, co používala jako záložku, zmizela.
Spolu se šperky zmizely i peníze. Ty mu ale vždyť dala sama…
Panebože… vydechla, sesunula se na podlahu. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť jsme se včera ještě dohadovali o tapetách… Slíbil jsi, že v srpnu pojedeme k moři…
A začalo to všechno úplně obyčejně. Minulý červen Kláře na její fábii zadrhl píst.
V servisu jí řekli cenu, že málem omdlela, a tak ze vzteku vlezla do skupiny AutoRady Praha.
Poradí někdo, jde uvolnit zarezlý brzdový pístek vlastníma rukama? Přikládám fotku kola, napsala.
Rady se objevily okamžitě. Jeden říkal nevrtej se v tom, jiný doporučoval koupit nový díl.
A pak přišla zpráva od uživatele Roman85:
Slečno, neposlouchejte je. Kupte si sprej WD-40 a opravnou sadu za tři stovky korun.
Sundejte kolo, pístek opatrně vytlačte brzdou, ale ne moc.
Všechno propláchněte brzdovkou, promažte.
Pokud je válec čistý, pojede to dál jako nové.
Klára si radu pořádně přečetla. Všechno bylo jasné, bez machrování.
A když bude válec poškozený? zeptala se.
Pak pomůže jen výměna. Ale podle fotky máte auto v pořádku, nemyslím, že to bude tak zlé. Když budete něco potřebovat, napište, poradím.
A tak se dali do řeči.
Roman byl neuvěřitelně znalý techniky.
Za týden ji proškolil ohledně výměny oleje, svíček, poradil i s výběrem nemrznoucí směsi.
Klára si uvědomila, že čeká na jeho zprávy.
Hele, Romane, ty jsi můj zachránce, napsala koncem července. Nechceš se sejít? Kávu platím já. Nebo něco ostřejšího, za ušetřený rozpočet.
Odpověď dorazila až za tři hodiny.
Kláro, rád bych. Opravdu. Ale jsem právě… na služební cestě. Dlouhodobé. V cizině, dalo by se říct.
Fakt? podivila se. Kde?
Úplně jinde. Kláro, nechci ti lhát. Moc se mi líbíš jako člověk. Ale já vlastně na žádné služebce nejsem. Jsem ve vězení. Valdice. Jestli ti to něco říká.
Kláře upadl telefon do gauče. Srdce jí bolestně poskočilo.
Vězeň? A ona, spořádaná účetní z velké firmy, si tady už dva týdny píše s trestancem?!
A za co? naťukala roztřesenými prsty.
Podvod. Udělal jsem pitomost, trochu mě navedli, trochu jsem se chytil. Do konce zbývá necelý rok. Jestli chceš, smaž náš chat, pochopím.
Klára neodpověděla. Prostě ho zablokovala a tři dny byla úplně mimo. Kolegové v práci se ptali, jestli není nemocná.
Ale pořád jí běželo hlavou:
Proč? Proč je tak chytrý, šikovný, rozumný chlap… a sedí?
Po týdnu našla ve schránce mail od Romana kdysi chtěl její adresu. Smazat si ho ze seznamu kontaktů ale nedokázala.
Kláro, psal. Nezlobím se. Upřímně. Čekal jsem to. Ty jsi dobrý člověk takoví jako já ti do života nepatří.
Jen jsem ti chtěl poděkovat za těch pár týdnů. Byly to moje nejlepší dva týdny za poslední tři roky. Měj se krásně. Sbohem.
Klára to dočetla v kuchyni a začala plakat. Bylo jí líto jeho, sebe i celé nespravedlivé existence.
Proč já nikdy nemám štěstí? Jednou zadaní, pak maminčini rozmazlenci, a když už se objeví někdo normální, tak je za mřížemi? ptala se sama sebe.
A stejně mu neodepsala
***
Klára zkusila pár schůzek, ale neklapalo to.
Jeden nápadník celou dobu mluvil o známkách, druhý přišel se špinavými nehty a na konci v kavárně navrhl, že si každý zaplatí své.
V březnu, na pětatřicáté narozeniny, byla snad nejvíc sama.
Ráno přišla esemeska.
Všechno nejlepší, Klárko! psal Roman. Vím, že bych tě neměl rušit, ale nemohl jsem si to odpustit. Ať se ti daří, jako nikomu jinému!
Zasloužila by sis, aby tě někdo nosil na rukou.
Doma z chleba a drátu jsem ti něco udělal… Kdybych mohl, dal bych ti to.
Jen věz, že kdesi v Čechách dneska někdo pije na tvé zdraví hrnek opravdu odporného čaje.
Děkuju, Romane, odepsala nakonec. Moc mě to potěšilo.
Odpověděla jsi! byl z toho celý nadšený. Jak se máš? A jak jde Fabia, nezklamala v mrazu?
A už to jelo nanovo.
Teď byli v kontaktu denně. Roman volal, když to šlo.
Hlas měl hluboký s příjemným chrapotem.
Vyprávěl jí o sobě, o dětství s mladším bratrem, jak bratr dnes vychovává synovce, jak by chtěl začít nový život.
Do rodného města už se nevrátím, Klárko, říkával, když ona připravovala večeři. Staří kamarádi by mě zatáhli zpátky.
Chci někam, kde mě nikdo nezná. Ruce mi fungují, do práce na stavbě nebo v servisu mě vezmou hned.
A kam bys chtěl? ptala se s napětím.
Nejradši k tobě. Sehnal bych si pokoj nebo malý byt. Jen abych věděl, že dýcháme stejný vzduch, jsme ve stejném městě.
Ale rozhodně se nevnucuju
Na jaře byla Klára až po uši zamilovaná.
Znala jeho rozpisy kontrol, kdy měl koupel, kdy směnu v dílně.
Posílala mu balíky: čaje, čokolády, teplé ponožky, součástky pro jeho vynálezy.
Romane, hlavně vydrž v klidu prosila ho. Nepouštěj se do průserů.
Pro tebe budu jak voda smál se. V dubnu jdu domů.
Budu čekat.
***
V dubnu přijela Klára před brány věznice. Koupila mu novou bundu, kalhoty, tenisky.
Srdce jí tlouklo, až měla pocit, že vyskočí z hrudi.
Když vyšel, nebyl tak vysoký, spíš pevnější postavy, krátce střižené prošedivělé vlasy. Na fotce vypadal docela jinak.
Ale když se usmál a řekl:
Tak ahoj, šéfko vběhla mu do náruče.
Jsi v pořádku… šeptala, tisknouc tvář na jeho pichlavé strniště.
Kam bych chodil, držel ji pevně. Voníš květinovým parfémem.
Jeli k ní domů.
První týden byl jako z pohádky. Roman se okamžitě pustil do oprav: spravil kapající kohoutek, uzamkl dveře, co roky nešly zajistit.
Večer seděli v kuchyni, popíjeli polosladké víno a on vyprávěl historky ze starého života a přitom se vyhýbal těžkým tématům.
Hele, Romane, řekla desátý den, říkal jsi, že si najdeš byt.
Ale třeba nemusíš. Je tu místa dost, ve dvou je to veselejší.
A ušetříš, budeš si moct koupit nářadí a vybavit se.
Kláro, není to správné, zamračil se. Jsem chlap, měl bych zabezpečit střechu nad hlavou.
Jen se ti tady vezu na triko, živíš mě.
Přestaň! položila mu ruku na dlaň. Jsme přece dva. Najdeš práci, všechno bude fajn.
Včera volal brácha, uhýbal očima. Synovec vážně onemocněl, nutně potřebuje operaci. Je drahá.
Brácha prosí o půjčku. Ale sám vidíš, v kapse mám na provázku blechu. Je mi to tak trapné, Kláro. Vůči rodině.
Kolik potřebuje? zeptala se opatrně.
Hodně… Dvě stě tisíc. Ale prý už část sehnali.
Přemýšlím, jestli nemám jet do Prahy na brigádu. Tam prý platí slušně, za pár týdnů je to doma.
Klára mlčela. Dvě stě tisíc, které tři roky šetřila, měla ve šperkovnici. Chtěla za ně zrekonstruovat koupelnu, vyměnit dlažbu, pořídit sprchový kout
Mám ty peníze, zašeptala.
Roman na ni překvapeně pohlédl.
To ne! To jsou tvoje úspory. Nevezmu je.
Je to pro synovce. Rodina je pro tebe svatá, říkal jsi to sám. Vezmi si, vrátíš, až se postavíme na nohy. Teď jsme v tom spolu.
Dlouho odporoval. Dva dny byl nevrlý, začal si i zapalovat na balkoně, přestože slíbil, že už nebude kouřit.
Nakonec peníze našla a pohodila je na stůl.
Vem si je. Jeď za bratrem, odnes mu to. Nebo pošli na účet.
Radši to převezu osobně, objal ji. Zkusím i najít práci poblíž. Do dvou dnů jsem zpátky
***
Klára už hodinu bez hnutí seděla v předsíni na podlaze. Nohy úplně rozlámané, ale bolelo ji jen u srdce.
Vzpomínala na včerejší večer. Smáli se u pitomé komedie, držel ji kolem ramen a ona si připadala nejšťastnější na světě.
Asi zítra vyrazím už ráno, řekl před spaním.
Ale zmizel dřív. Když ráno vstala, ani nepostřehla, jak ho ve spánku neslyšela odcházet.
Jen ve snu tušila, že bouchly dveře tehdy to svedla na sousedy.
Ve dvě odpoledne vytočila číslo na jeho bratra. To číslo jí kdysi dal pro jistotu.
Prosím? ozval se drsný mužský hlas. Kdo volá?
Dobrý den, tady Klára Roman jel dneska k vám?
Ze sluchátka dlouho nic. Nakonec si někdo unaveně povzdechl.
Slečno, jaký Roman? Můj brácha se jmenuje jinak. A ten je pořád ve vězení, domů půjde až v říjnu.
Kláře se zatmělo před očima.
Jak v říjnu? Vždyť vyšel v dubnu… sama jsem ho čekala před věznicí ve Valdicích.
Podívejte, hlas nasadil ostrý tón. Můj brácha je Alexej, sedí v Rýnovicích. Roman… ten byl jeho spoluvězeň. Před dvěma měsíci šel domů.
Ukradl mi mobil, když jsem byl na dílně, všechny kontakty si opsal.
Vy jste asi jen další dopisy na dálku, které napálil. Umí to. Má vysokou, výřečný je jako málokdo.
Klára položila telefon na zem. Vzpomněla si, jak ji učil měnit svíčky.
Hlavně nepřeťáhni, říkal. Jinak to strhneš, a máš problém.
Strhla jsem to, zašeptala. Kompletně jsem si zavařila život.
Klára si uvědomila, jak vlastně o svém milém nic nevěděla. Ani jeho občanku nikdy neviděla, nikdy neukázal papír o propuštění.
Možná ani není Roman…
***
Samozřejmě šla na policii a podala oznámení. Ukázala fotku, dozvěděla se toho na spolubydlícího víc než chtěla.
Jmenoval se skutečně Roman a to byla asi jediná pravda, kterou jí řekl.
Odpykával si tresty za těžké činy, půl života ve vězení, s Klárou navázal kontakt při své třetí štaci.
Klára se pokřižovala, vyměnila zámky a usoudila, že to ještě mohla skončit hůř. Ve srovnání s jeho předchozími oběťmi…
***
Dnes už vím, že být laskavý k cizímu člověku není chyba ale důvěřovat bez rozmyslu je jiná věc. Jestli jsem na něco přišel, pak na to, že člověk a hlavně žena by měla poslouchat víc nejen srdce, ale i rozum. A v Praze, stejně jako v celém Česku, platí, že se člověk nespálí jen jednou. Já už si svůj život vzít znova nenechám.
