Mami, usměj se Arina neměla ráda, když k nim přicházely sousedky a prosily maminku, ať zazpívá písničku. – Aničko, zazpívej, máš krásný hlas a jak hezky tancuješ, – maminka začala zpívat, sousedky se přidávaly, někdy se i všechny společně roztančily na dvoře. V té době žila Arina s rodiči na vesnici ve svém domě, měla ještě mladšího bratra Toníka. Maminka byla vždy veselá a přívětivá, když sousedky odcházely, říkala: – Přijďte zas příště, bylo to moc fajn, – a ony slíbily, že určitě přijdou. Arině se však nelíbilo, že maminka před ostatními zpívá a tancuje, dokonce se za to styděla. V páté třídě jednou poprosila: – Mami, prosím tě, nezpívej a netanči… Stydím se, – ani sama tomu nerozuměla. I teď, když už je dospělá a sama má děti, neumí to vysvětlit. Ale Anička jí odvětila: – Arinko, nestyď se, když zpívám. Buď naopak ráda. Vždyť nebudu zpívat ani tancovat věčně, teď jsem ještě mladá… Tenkrát si Arina neuvědomovala, že ne vždy je v životě veselo. Když byla v šesté třídě a Toník ve druhé, jejich tatínek od nich odešel. Sbalil si věci a navždy zmizel. Arina netušila, co se mezi rodiči stalo. V dospívání se jednou zeptala: – Mami, proč od nás táta odešel? – Dozvíš se to, až budeš starší, – odpověděla maminka. Anička jí zatím nemohla říci, že svého muže načapala doma s jinou ženou, sousedkou Verou. Arina s Toníkem byli ve škole. Anička se náhodou vrátila domů z práce, protože si zapomněla peněženku. Dveře byly odemčené, což ji překvapilo, protože manžel měl být v práci – bylo teprve kolem jedenácti dopoledne. V ložnici ji čekal nepěkný pohled. Zůstala jako opařená, Ivan i Vera se jen hloupě usmívali. Večer byl doma velký křik, děti vše strávily venku. – Sbalila jsem ti věci, máš je v ložnici v tašce. Běž, tady tě už nechci. Nikdy ti nevěřu nevěru. Ivan věděl, že mu žena neodpustí, ale přesto se ji snažil přesvědčit: – Aničko, stalo se, co se stalo, třeba to zvládneme. Kvůli dětem… – Řekla jsem ti, odejdi – a tím to skončilo, vyšla ven. Ivan si vzal věci a odešel, Anička ho za rohem sledovala. Vidět ho už nechtěla. Tak silně jí ublížil. – Nějak to s dětmi zvládneme, – pomyslela si uplakaně. – Neodpustím mu. A skutečně neodpustila. Zůstala sama se dvěma dětmi. Věděla, že to bude těžké, ale jak moc – to zjistila až časem. Musela pracovat hned na dvou místech – přes den uklízela, v noci pracovala v pekárně. Vůbec nespala, a úsměv jejím tváři navždy zmizel. Přestože otec odešel, Arina s Toníkem ho navštěvovali, bydleli jen pár domů od nich. Vera měla syna stejně starého jako Toník, chodili spolu do třídy. Anička dětem návštěvy u otce nezakazovala. Hráli si u něj na dvoře, ale na jídlo vždy chodili domů. Vera je nehostila. Občas šel i Verin syn s Arinou a Toníkem k nim domů a sousedé se na to dívali překvapeně. Anička všechny pohostila, nikdy pasynka neodmítla. Ale od té doby Arina už nikdy neviděla úsměv na maminčině tváři. Byla milá, laskavá, ale v sobě uzavřená. Když se Arina vracela ze školy, chtěla s maminkou mluvit, vyprávěla jí zážitky. – Mami, představ si, Genek přinesl do třídy kotě, a to na hodině mňoukalo. Paní učitelka nejdřív netušila, kdo to dělá, tak Genka pokárala, až jsme prozradili, že má kotě v tašce. Tak je oba poslala domů. – Jo. Rozumím… – bylo všechno, co maminka řekla. Arina viděla, že maminku už nic netěší, v noci často plakala a hleděla z okna do tmy. Teprve dospělá pochopila. – Maminka byla hrozně unavená, pracovala na dvou směnách, nespala, určitě jí chyběly i vitaminy. Kvůli nám s Toníkem se snažila. Byli jsme vždy čistě oblečení, – vzpomínala Arina. Tehdy ji často prosila: – Mami, usměj se, už dlouho jsem tě neviděla se smát. Aničku děti milovaly a ona je taky, jen neuměla vyjadřovat city. Občas je pochválila, když měli dobré známky, a doma bylo vždy čisto a uklizeno. Arina cítila maminčinu lásku nejvíc, když jí zaplétala vlasy. Maminka při tom hladila dceru po hlavě, ale její ramena byla v té chvíli smutná a povislá. Aničce začaly brzy vypadávat zuby, nechala si je vytáhnout, ale nové už si nikdy nedala. Po škole Arina ani nepřemýšlela, že by šla někam studovat. Nechtěla nechat maminku samotnou, věděla, že by to stálo peníze. Nastoupila do obchodu ve vesnici. Snažila se mamince pomoci, Toník rychle rostl a potřeboval nové věci. Jednoho dne přišel do obchodu Michal, nebyl místní, pocházel z jiné vesnice. Arině se líbil, i když byl o devět let starší. – Jak se jmenuješ, krásko? – usmál se. – Jsi tu nová? Ještě jsem tě tu neviděl, když jsem projížděl. – Arina, vy tu taky často nejste. – Jsem z vedlejší vesnice, Michal se jmenuju, – a tak se seznámili. Michal začal Arinu vozit autem domů po práci. Pozval ji i k sobě, bydlel s nemocnou maminkou, bez ženy, ta se odstěhovala i s dcerou. Měl velké hospodářství, pořádný dům. Hostil ji, na stole sýry, maso, sušenky. U něj se jí líbilo. – Arino, vezmeš si mě? – navrhl Michal po nějaké době. – Zamiloval jsem se. Jen věz, že budeš muset pečovat o mou maminku, ale já ti budu pomáhat. Arina byla ráda, i když to nedala znát, a souhlasila. Michal měl ohromnou radost: – Arinko, jsem šťastný, nikdy ti neublížím, budeme spolu šťastní. Po svatbě se Arina odstěhovala. Upřímně, už ani nechtěla žít doma. Toník už byl dospělý, studoval v okresním městě na automechanika, domů jezdil o víkendech a prázdninách. Uteklo několik let. Arina byla s Michalem doopravdy šťastná, narodili se jim dva synové, hned po sobě. Nepracovala, kolem domu a dětí bylo dost práce. Tchyně zemřela po dvou letech společného soužití, ale hospodářství zůstalo velké. Michal byl pracovitý a štědrý muž. – Arino, pojedeme za tvojí maminkou, vezmeme jí maso, mléko, zakysanou smetanu. Musí si vše kupovat, a u nás je vše domácí. Anička byla vděčná, ale stále se neusmívala. Ani s vnoučaty nebyla nikdy rozjařená. Za maminkou jezdili často, Arině jí bylo líto, nevěděla, jak ji vrátit zpět do života. – Arinko, zkus se poptat v kostele, co bys mohla pro maminku udělat, – poradil Michal, a Arina na to dala. Pan farář slíbil, že se bude za Aničku modlit, a doporučil: – Proste Boha, aby vaše maminka zase potkala dobrého člověka. Arina opravdu začala prosit v modlitbách. Jednoho dne požádala maminka: – Dceruško, nepůjčila bys mi něco peněz? Už na to mám, chci si nechat udělat nové zuby. – Ježiši, mami, ráda ti všechno zaplatím! – zaradovala se Arina, ale věděla, že by maminka nikdy nic nepřijala zadarmo. Půjčila jí peníze, maminka slíbila, že je vrátí. Arina za ní delší dobu nebyla, volaly si jen po telefonu. Michal pomáhal strýci Kolovi. Strýc se rozvedl, přišel o dům a koupil si nové stavení ve vedlejší vesnici. Michal pomáhal s papíry. Občas Arina s Michalem k strýci zašli. Jednou Michal přišel domů a povídá: – Hele, myslím, že si strejda Karel někoho našel. Když jsem u něj byl, volal s nějakou ženskou, zjišťoval jsem to z toho hovoru… – Dobře dělá, – pochválila ho Arina, – je pořád mladý, potřebuje někoho do domácnosti. Za pár dnů je přišel pozvat na návštěvu: – Potkal jsem svou první lásku ze základky. Zítra si ji přivedu. Za dva dny šli s Michalem na návštěvu. Když Arina vcházela do domu, nemohla uvěřit vlastním očím. Přede dveřmi stála její maminka, usmívala se. Anička teď vypadala úplně jinak, byla šťastná a plná života. – Mami! Mám takovou radost… ale proč jsi nic neřekla? – Nechtěla jsem nic zakřiknout, co kdyby to nevyšlo… – Strejdo Karle, proč jste nic neřekl? – Bál jsem se, aby si to Anna nerozmyslela… Ale teď jsme spolu šťastní. Michal s Arinou měli velkou radost, že jejich maminka opět našla svou životní radost – a její tvář zdobil ten nejkrásnější úsměv. Děkuji za přečtení, za podporu i vaše ohlasy. Ať se vám v životě daří!

Mami, usměj se

Barbora nikdy neměla ráda, když k nim do chalupy přicházely sousedky a žádaly její maminku, aby zazpívala.

Zazpívej, Ančo, máš krásný hlas, a když tancuješ, to je teprve radost maminka začala, sousedky se připojily a někdy tančily společně na dvoře.

Tenkrát žila Barbora s rodiči na vesnici ve svém domě, měla ještě mladšího bratra Tondu. Maminka byla veselá a přívětivá, když sousedky odcházely, říkávala:

Tak zase příště, hezky jsme poseděly a popovídaly, a sousedky slibovaly, že určitě přijdou.

Barboře ale vůbec nebylo příjemné, když maminka zpívala a tancovala, dokonce se za to styděla. Byla tehdy v páté třídě a jednou se mamince svěřila:

Mami, prosím tě, nezpívej a netanči Já se za to stydím, ani sama nevěděla proč.

Ani dnes, když je sama dospělá a má dceru, neumí si to vysvětlit. Ale maminka jí tehdy řekla:

Baruško, nestyď se, když zpívám, raduj se z toho. Nebudu přece zpívat a tancovat věčně, teď jsem ještě mladá

Tehdy to Barbora nechápala, že v životě není vždy veselo.

Když chodila do šesté třídy a brácha byl druhák, jejich táta odešel. Sbalil si věci a už se nevrátil. Barbora tehdy nevěděla, co se mezi rodiči stalo. Později, už jako dospívající, se matky zeptala:

Mami, proč od nás táta odešel?

To se dozvíš, až budeš velká, odpověděla maminka.

Maminka Barbora jí dlouho neřekla, že svého muže přistihla doma s jinou ženou, s Věrou, která bydlela nedaleko. Barbora byla ve škole s bratrem, maminka se vrátila nečekaně, zapomněla si peněženku.

Dveře nebyly zamčené, divila se, muž měl být v práci bylo sotva jedenáct dopoledne. Když vstoupila, uviděla v jejich posteli, co nikdy vidět nechtěla. Ivan a Věra na ni jen překvapeně hleděli. Večer, když se Ivan vrátil, vypukla hádka. Děti byly venku, nic neslyšely.

Sbal si věci, máš je v ložnici, a jdi. Nikdy ti to neodpustím.

Ivan věděl, že mu žena neodpustí, přesto se pokusil vysvětlit se.

Ančo, byla to hloupost, můžeme na to zapomenout? Kvůli dětem

Řekla jsem ti, ať odejdeš, to bylo poslední, co slyšel. Vyšla na dvůr.

Ivan sebral věci a odešel. Anna stála za rohem domu a tajně pozorovala. Už ho nechtěla vidět, jeho zrada v ní zůstala hluboko.

Nějak to s dětmi zvládneme, říkala si, a plakala. Neodpustím mu.

A neodpustila. Zůstala sama se dvěma dětmi. Věděla, že to bude těžké, ale jak moc, to pochopila až později. Musela pracovat dvakrát. Přes den uklízela školy, v noci pracovala v pekárně. Nespala, úsměv zmizel z její tváře navždy.

Otec sice odešel, ale Barbora s Tondou se s ním vídali, bydlel jen o čtyři domy dál. Věra měla syna, což byl Tondův vrstevník, chodili spolu do třídy. Anna dětem nezakazovala za otcem chodit, často k němu chodili na návštěvu. Všichni tři si hráli u otce doma či na dvorku, ale jíst chodili domů. Věra je nikdy nepozvala k jídlu, jen na hraní.

Občas syn Věry šel s Barborou a Tondou k nim a sousedé se jen dívali. Anna všechny pohostila, byla laskavá, nevylučovala manželova nevlastního syna. Barbora už nikdy neviděla mámu se usmát. Byla laskavá, ale uzavřená v sobě.

Někdy se Barbora vracela ze školy a moc si přála, aby si s ní máma povídala, tak jí vyprávěla novinky:

Mami, představ si, Honza přinesl do hodiny kotě a ono mňoukalo, až naše učitelka nevěděla, co se děje. Myslela, že to dělá Honza, až mu musela zavolat mámu do školy. Když zjistila, že má v tašce kotě, obě je poslala domů.

Aha řekla maminka a dál mlčela.

Barbora viděla, že maminku nic netěší. A slyšela v noci její pláč stála dlouho u okna a koukala do prázdna. Teprve jako dospělá pochopila.

Asi byla máma vyčerpaná, dvě práce, nespala, vitamíny jí chyběly. Snažila se pro mě a pro Tondu. Vždycky jsme byli čistí, oblečení, všechno vyprané a vyžehlené, často vzpomínala dcera.

Tehdy ji ale prosila:

Mami, usměj se, já už dlouho neviděla tvůj úsměv.

Anna milovala děti, po svém. Málo je hladila, málokdy pochválila, ale měla je ráda. Dobře jim vařila, doma bylo uklizeno, milovali její buchty.

Barbora cítila matčinu lásku nejvíc, když jí zaplétala vlasy. Tehdy ji hladila po hlavě, oči smutné, ramena povadlá. Anně brzy začaly padat zuby, dala si je vytáhnout, ale nové si nikdy nenechala udělat.

Po škole Barbora ani nepomyslela, že by šla na vysokou, nechtěla nechat mámu samotnou, a taky nebyly peníze. Šla prodávat do obchodu blízko domova, aby mohla doma pomáhat. Tonda rychle rostl, potřeboval nové věci.

Jednou přišel do obchodu Michal, nebyl místní, byl z jiné vesnice. Zalíbila se mu hned, i když byl skoro o deset let starší.

Jak se jmenuješ, krasavice? zeptal se s úsměvem, seš tu nová, nikdy jsem tě tu neviděl.

Barbora, vás taky neznám.

Já bydlím v osmi kilometrech odtud, jmenuji se Michal.

Tak se seznámili. Michal za Barborou často přijížděl svým autem, čekal ji po práci, chodili na procházky, nebo seděli v autě. Dokonce ji vzal domů na vesnici. Bydlel s matkou, která byla hodně nemocná. Rozvedl se, manželka i s dcerou odešly do okresního města, nechtěly se o nemocnou tchyni starat.

Hospodářství měl Michal velké, dům pěkný, pohostil ji, dal zakysanou smetanu, maso, sladkosti. Líbilo se jí u něj. Matka ležela v pokoji.

Barborko, vezmi si mě prosím, jednou navrhl Michal. Moc se mi líbíš. Ale říkám rovnou, o matku se musíš starat, ale pomůžu ti.

Barbora mlčela, měla radost, ale skrytě. Péče jí nevadila. Michal napjatě čekal,

Musím souhlasit, aspoň se najím smetany a masa, říkala si v duchu, nahlas však pronesla: Dobře, souhlasím, Michal byl šťastný.

Baruško, jsem rád, miluju tě. Bal jsem se, že mladá holka nebude chtít staršího, rozvedeného chlapa. Slibuju, nikdy ti neublížím.

Po svatbě se Barbora odstěhovala k Michalovi na vesnici. Upřímně, doma už bývat nechtěla. Tonda teď už také studoval v městě obor automechanik, domů jezdil jen na víkendy.

Čas běžel. Barbora byla s Michaelem opravdu šťastná. Měli už dva kluky, narodili se jim po sobě. Nepracovala, na hospodářství bylo dost starostí. Po dvou letech zemřela tchyně. Práce bylo stále dost, ale Michal jí pomáhal s těžším.

Proč taháš těžká vědra, to nech na mě, tvoje práce je podojit krávu, nakrmit slepice, kachny, já nakrmím prasata.

Barbora věděla, že ji muž miluje i lituje, děti měl nade vše. Nebyla vychovaná v žádném velkém hospodářství, ale všechno se naučila. Michal byl štědrý.

Barborko, zavezeme mámě maso, smetanu, mléko. Všechno si musí kupovat, my máme domácí.

Anna přijímala vše s vděčností, ale nikdy se neusmála. I když byla s vnoučaty, byla vážná. Jezdili za ní často, Barboře jí bylo líto, nevěděla, co udělat, aby maminku vrátila do života.

Baruško, možná by sis měla zajít do kostela za farářem, třeba poradí, navrhl Michal a ona tu možnost chytla.

Farář slíbil, že se za Annu pomodlí:

Pros Boha, aby maminka na své cestě potkala dobrého člověka, Barbora se modlila a prosila.

Jednoho dne Anna poprosila dceru:

Dcerko, nemohla bys mi půjčit pár korun? Chci si nechat udělat zuby.

Maminko, vždyť já ti to ráda celé zaplatím! zaradovala se Barbora, ale věděla, že matka její návrh nepřijme.

Marku jí chybějící peníze, ale Anna hned slíbila, že dluh vrátí. Pár týdnů se neviděly, komunikovaly po telefonu. Michal měl hodně práce, pomáhal svému strýci Kolovi. Ten se přestěhoval z města na vesnici, manželka ho po letech vyhodila, děti byli už velké. Michal mu pomáhal převzít dům, který si blízko koupil hezký, poctivě postavený.

Michal za ním občas zašel, jednou vzal i Barboru. Jednou přišel Michal domů a povídá:

Hele, myslím, že strýc Kola se chce oženit. Minule jsem ho přistihl, že dlouze telefonuje

Dělá dobře, podpořila ho Barbora. Ještě je mladý, a takový dům potřebuje hospodyňku.

Za pár dní je sám Kola pozval:

Pojďte ke mně na návštěvu. Potkal jsem svou dětskou lásku, chodili jsme spolu do školy. Zítra ji přestěhuju k sobě, za dva dny přijďte.

Za dva dny dorazili s Michalem dárky k Nikolovi. Když Barbora prošla dveřmi, zůstala stát nemohla věřit vlastním očím. Stála tam její maminka, která se na ni, trochu rozpačitě, ale s úsměvem dívala. Anna doslova rozkvetla, Barbora viděla tu proměnu.

Mami! Jsem tak ráda Proč jsi nám nic neřekla?

Nechtěla jsem říct dopředu, co kdyby to nevyšlo.

Strejdo Kolo, proč jsi mlčel?

Bál jsem se, že si Anna to rozmyslí Teď jsme šťastní.

Barbora a Michal měli radost, že Anna a Kola se našli, Anička teď zářila a konečně se zase usmívala.

Děkuji, že jste příběh dočetli až sem, přeji vám v životě hodně štěstí.