Jsem důchodkyně prodávám preclíky a dneska mě zkusili napálit.
Stojím na svém oblíbeném rohu s malým stánkem, kde každé ráno prodávám čerstvé preclíky. Když tu za mnou přijdou dva chlapi. Hezky oblečení, obleky, kravaty, kožená aktovka. Už z dálky z nich čiší, že si na něco “hrají”, ale v očích se jim něco nezdá.
Dobré ráno, paní, začne jeden tím obchodnickým úsměvem, co předznamenává průšvih. Patří vám tento stánek?
Ano, synku, to je můj. Dáte si preclík? Ještě jsou teplé, dneska ráno upečené.
Ne, proto tu nejsme. Vaše provozovna je prý v exponované obchodní zóně a je potřeba ‘vyřídit papíry’, povídá druhý.
V tu chvíli mi to začne být jasné. Ale dělám, že nic netuším.
Jejda, synáčku, papíry… já si sotva dávám dohromady krevní cukr. Mám cukrovku, vysoký tlak, cholesterol až za ušima. Vy máte cholesterol? Já jo, a co mi teď napsali za prášky…
Paní, stačí jen podepsat tady…, snaží se mě přerušit jeden z nich.
Ale, kluci, to se nedělá, starší paní se nemá skákat do řeči. Jak jsem říkala, s těmi prášky jsem jak nafouklý balónek. A dcera chudák, ta se teď rozvádí… manžel nemehlo, přesně jako první muž, budiž mu země lehká, i když za života to nebyla žádná výhra…
Druhý už začíná být nervózní a vytahuje nějaké papíry.
Tady jde o pokutu padesát tisíc korun…
Padesát tisíc?! Ježišmarjá, synku, já sotva našetřím na nájem tohohle místa. Viděl jste, co stojí plyn, elektřina? Nejmladší vnuk, že prý chce být zvěrolékař, ale zatím je ještě školák, mi říká: ,Babi, tolik nezapínej bojler.’ Ale v mém věku bez teplé vody? To by mě klouby zničily…
Prosím, paní, musíte nás vyslechnout…
Ne, teď vy poslouchejte. Víte, jaké to je, prodávat preclíky v osmašedesáti? Důchod mi nestačí ani na léky. Mám artrózu, kolena, ruce, páteř… Někdy nemůžu bolestí spát. A stojím tu den co den déšť, sníh, vedro. Nepřijdu nemám co jíst. A teď po mně chcete padesát tisíc? Tak to tady radši rovnou skolabuju a budete mít o starost víc.
Ti dva na sebe nervózně koukají, už z nich leje pot.
Můžeme… můžeme to umožnit platit postupně…
Postupně? Já platím postupně bance, lékárně, obchodu i sousedce za plombu. Víte, kolik dneska stojí zub? Tři tisíce korun! A to u státního zubaře!
Jeden už skrytě schovává papíry do aktovky.
Chlapi, ještě jsem nedomluvila. Sestra je na dialýze, víte, co to znamená? Třikrát týdně čtyři hodiny na přístroji. Hrůza. Pojišťovna neproplatí všechno. My sourozenci si pomáháme, já ze svých preclíků posílám stovku měsíčně. A teď pokuta? Za co? Já mám všechno v pořádku. Povolení od města, registraci, daně platím i když malé, když je výdělek malý. I zdravotní průkaz mám. Chcete vidět?
Vytahuji peněženku plnou papírů.
Tady! Povolení mám platné do příštího roku, podepsané a orazítkované. A z kterého oddělení jste že to vlastně jste?
Začali ustupovat.
Aha, vy jste to neřekli? To je divné. Možná jsem důchodkyně, ale hloupá nejsem. Před preclíky jsem třicet pět let pracovala na magistrátu přímo na odboru povolení. Mám přehled, kdo má jaké pravomoci a vím, že pravý inspektor nechodí v laciném saku a nebere hotovost bez dokladu.
A víte co ještě? Na rohu je kamera. A zeť je policajt! On mi to místo našel, protože je bezpečné. Mám mu zavolat? Je to tři ulice odtud.
Ti dva se skoro dali na útěk.
Ne, paní, to bude asi nějaký omyl…
Vemte si preclíky na cestu! volám za nimi. Ať víte, že nejsem mstivá!
Moje pravidelná zákaznice se smála až brečela.
Půl hodiny jste je tu držela!
A víte, že půlka byla výmysl. Nemám cukrovku, dcera je spokojená, sestra zdravá. Ale ti šizuňci si myslí, že když jste stará a chudá, jste i hloupá.
A ten zeť policajt?
Ten je skutečný. Kamera taky. A hlavně doklady. Být chudý není ostuda, být hloupý ano. Preclíky prodávám kvůli mizernému důchodu, ne proto, že bych neuměla počítat.
Připravila jsem další várku sladkých preclíků a den pokračuje.
A co vy, myslíte, že chudoba člověka oslabuje, nebo je životní zkušenost a chytrost cennější než diplom?
