Když moje maminka zjistila, že jsem vdaná, mám dobrou práci a vlastní byt, přispěchala za mnou, abych jí poskytla finanční pomoc.
Maminka na mě byla vždycky velmi přísná. Tatínek býval často na služebních cestách a ona se o mě starala sama. Otec mě měl rád, ale pokaždé, když se vracel domů, jeho návrat znamenal hromadu dárků pro mě. Maminka mi však tolik lásky neukazovala. Jednoho dne odjel tatínek na cesty a už se nikdy nevrátil.
Ve škole jsem nikdy neměla kamarádky. Chodila jsem tam oblečená jako žebračka, v ošuntělé uniformě, kterou maminka kdysi našla někde na ulici. Pořád mi říkala: Noste, co je po ruce. Nejdřív si musím dát svůj život do pořádku, na tebe teď nemám peníze. A tak jsem s trpělivostí nosila tu strašnou soupravu celý pátý ročník.
Později mi sousedka darovala uniformu své dcery, která právě dokončila školu. Tu jsem měla až do maturity. Co se týče bot, nosila jsem, co zrovna bylo, a vydržely mi několik let, než mi z nich vyrostla noha. Nakonec jsem odmaturovala s výborným prospěchem a rozhodla jsem se jít na vysokou. Vybrala jsem si ekonomii. Na kolejích jsem dál nosila vyřazené oblečení, které mi přátelé dávali, když už je nebavilo.
Jednou jsem potkala Dominika, který dokončil školu o pár let přede mnou. Začali jsme spolu chodit a nakonec mě seznámil se svými rodiči. Když jsem je navštívila, styděla jsem se za své roztrhané a promočené boty. Měla jsem mokré nohy, ale jeho maminka dělala, že si ničeho nevšimla. Druhý den mě pozvala na návštěvu znovu a dala mi nové boty.
Bála jsem se, že si mě Dominikovi rodiče neoblíbí, ale brzy se ke mně začali chovat jako k vlastní dceři. Vůbec netuším, čím jsem si to zasloužila. Jako svatební dar nám dali byt a po škole mi tchyně nabídla místo ve své firmě, kde jsem měla opravdu slušný plat. Konečně jsem si mohla koupit to, co jsem potřebovala. Nikdy nepřestanu děkovat Bohu za to, že mi pomáhal proplout životem.
Když se maminka dozvěděla, že jsem vdaná, mám práci i svůj byt v Praze, přišla hned s prosbou o finanční výpomoc. Zvláštní na tom bylo, že naši konverzaci náhodou zaslechla moje macecha. Zavolala manžela i mého syna domů. Nakonec můj muž vše vysvětlil mé matce a řekl jí, že už by ode mě opravdu neměla nic očekávat. Potom dodal, že je sice vděčný, že má dceru, ale už by si nepřál, aby ke mně do našeho domova kdykoliv ještě chodila. Od té doby se mi matka už neozvala a já plná očekávání vyhlížím narození svého dítěte.
Všechno jakoby se odehrávalo pod bledým měsíčním světlem, kde domy v Brně plavou po Vltavě a jediné, co zůstává zřetelné, je hlas, který říká: Noste, co život nabídne. Každý krok, který udělám, zanechává stopy v mlze a za okny tančí staré střevíce v rytmu deště.
