To nejsou moje děti, chceš-li pomáhej sestře, ale ne na můj účet. Ona rozbila rodinu a teď nám cpe svoje děti, zatímco si znovu staví život.
Máš to tady krásné, bratře. Skoro ti závidím.
Jitka přejela prstem po ubruse, hodnotící pohledem zkoumala kuchyň. Milada položila na stůl skleněnou mísu se salátem a posadila se proti manželovi. Petr se na sestru usmál, ani si nevšiml, jak jeho žena svírá ubrousek v dlani až jí zbělí klouby.
Snažili jsme se, řekl. Hledali jsme půl roku, než se našlo něco slušného.
Kvůli tomuhle domu prodali byt a přestěhovali se do Pardubic, blíž Petrovu příbuzenstvu. Svůj pozemek, kousek zahrady, klid Milada o tom snila tři roky a teprve před dvěma měsíci si sáhla na štěstí.
Mně se rodinu udržet nepodařilo, povzdechla si Jitka a pohled sklopila do talíře. Uplynuly tři měsíce a pořád jsem jak v mlze. V noci se budím, někdo vedle chybí. Děti se ptají, kde je táta. Já nevím, co říct.
Božena, maminka sedící na čele stolu, vztáhla ruku a pohladila dceru po zápěstí.
To přebolí, Jituško. Důležité je, že jsou děti zdravé. A ten dareba ještě pozná, že udělal chybu.
Štěpánek, čtyřletý synovec, právě slezl ze židle a zmizel v obýváku. Za okamžik odtamtud něco s hlomozem spadlo z poličky.
Štěpánku, opatrně! křikla Jitka, aniž by se zvedla.
Terezka, sotva tříletá, se začala na matčině klíně netrpělivě vrtět a natahovat. Jitka ji jakoby v mrákotách pohoupala na noze, pokračovala:
Jsem ráda, že jste blíž. Mamka po operaci sotva chodí, nemá jí kdo pomoct.
Mě sem přivezlo taxi, málem jsem to nezvládla, chytila se Božena za koleno. Čtvrté patro bez výtahu, tlak lítá. Než jsem vyšla, málem mě to skolilo. A pak ještě hlídat vnoučata.
Milada vstala pro polévku. Na parapetu se za sklem mačkaly kelímky s rajčatovou sadbou malé zelené špičky v rašelině. Ještě měsíc a budou moct do záhonu. Její první vlastní rajčátka vůbec.
Snad vám nebude vadit, když občas děti nechám tady? Jitčin hlas ji zastihl v půli kroku. Jen když už nebude zbytí. Potřebuju najít práci, běhat po doktorech, k právníkovi kvůli rozvodu. Kam s nimi?
Milada se otočila. Ve tváři švagrové, která prosebně upírala pohled na Petra, rychle poznala starou známou bezbrannost. Sedmadvacet let a hraje to jako noty.
Petr kývl a v hlase měl soucit.
Jasně, Jituš, pomůžeme. Že jo, Milado?
Tři pohledy. Všechny čekaly správnou odpověď.
Ovšem, řekla Milada, když opravdu nebude vyhnutí.
Jitka se rozzářila.
Jste moji andělé. Nebudu dlouho, jen chvilku, slibuju.
Okolo jedenácté večer hosté odjeli. Petr zavolal mamince taxík, pomohl jí dolů na každém schodu sténala, svírala zábradlí. Jitka naložila rozespalé děti do staré škodovky a ze staženého okna zavolala: Děkuju za večer, jste nejlepší!
Milada sklízela ze stolu, talíře klapala do dřezu. Petr ji objal zezadu, políbil do vlasů.
Fajn večer. Máma spokojená, Jitka pookřála. Dobrej nápad byl tenhle dům.
Hm.
Nelíbí se ti něco? Unavená?
Trochu.
Milada neřekla, co ji tíží. Občas, když už opravdu nebude zbytí to znělo v hlavě. Až moc dobře věděla, jak taková slova přerůstají v každý den, protože je to poholnější.
Za týden Jitka volala ráno.
Miladko, prosím, musí k doktorovi, s mámou teď nemůžu, ta noha je pořád nateklá. Jen na tři hodinky, k obědu jsem zpět.
Milada koukla do notebooku na tabulky uzávěrka v pátek.
Jitko, mám tu uzávěr…
Ony jsou tiché, pohrají si! Pusť jim pohádky a hotovo. Prosím, potřebuji to.
Za půl hodiny měla děti doma. Po obědě se Jitka nevracela, přikradl se večer.
Večer v šest přišel Petr, podíval se do obýváku na děti u pohádek.
Jitka si pro ně ještě nepřišla?
Ne. Slíbila k obědu a pak psala, že se zdrží.
No vždyť nevadí, to jsou rodina. Alespoň je tu živo.
Milada mlčela. Štěpánek mezitím vylil džus na koberec a Terezce došly pleny v batůžku zůstal poslední.
Jitka dorazila kolem deváté. Svěží, s úsměvem, voněla kávou.
Promiň, nějak se to natáhlo. Děkuju, zachránila jsi mě!
Účet Milada dokončila ve tři ráno s hučením dětského křiku v hlavě.
Za čtyři dny znovu. Prý pohovor na nové místo, strašně důležité. Děti u ní v devět, prý do tří je zpět. Petr měl den volna, spal po noční. Probral se u oběda, přišel do kuchyně.
Ještě je tu mají?
Vidíš přece.
Tak co, však se nic neděje. Hlavně klid.
Usedl ke kávě, pustil televizi. Zatímco Milada běhala mezi dětmi a počítačem. Štěpán přišel za ním už dvakrát: Strejdo Petře, pojď si hrát ale Petr mávl: Přijdu pak, teď koukám na zápas.
Jitka odjela v osm večer.
Na konci třetího týdne z toho byla rutina. Třikrát týdně, někdy víc. Lékaři, práce, právníci slíbí na chvilku, odjede večer.
Jednou, když děti konečně zmizely, sedla si Milada proti manželovi.
Petře, už to dál nejde.
Co nejde?
Třikrát týdně. Nestíhám.
Začal se mračit.
Je jí těžko. Zůstala sama, má dvě děti. Jsme rodina.
Chápu. Ale slíbí do oběda, přijde v deset večer. Tohle není pomoc…
Co to je?
Slova jako drzost a zavěsit se na krk visela ve vzduchu. Milada se podívala na manžela a zmlkla.
Máma dnes volala, pokračoval Petr. Jitka potřebuje čas. Všechno se jí rozpadlo. Jsem bratr, musím ji podržet.
A já?
Ty jsi moje žena, stroze, jakoby to vysvětlovalo všechno. Jedna rodina.
Milada se otočila k oknu. Za oknem šero, na parapetu se sadba vytáhla a čekala na přesazení. Chtěla se jí věnovat v sobotu.
Hádat se nemělo smysl.
V pátek Petr z práce hned ve dveřích:
Jitka volala. Můžeš se postarat o děti? Má dvě pracovní schůzky, auto v servisu.
Milada sklapla notebook.
Petře, říkali jsme si …
No prosím tě, vždyť je to rodina. To je takový problém? Stejně jsi doma.
Ne doma, pracuju z domu. To není totéž.
Tak je necháš u pohádek a uděláš si svoje. O co jde …
Chtěla protestovat, ale viděla jeho výraz unavený, podrážděný a víc neřekla. Plány na sázení šly stranou.
Dobře, přivez je.
Ráno zazvonila Jitka. Švagrová nový šaty, učesaná, výrazné líčení, jako by šla na ples, ne na pohovor.
Díky, jste moji spasitelé! K páté si pro ně určitě přijdu!
Batůžek?
Je v autě! Hned ho donesu.
Za minutu podá batoh Miladě do ruky:
Pleny, náhradní oblečení. Letím, opravdu spěchám!
Dveře bouchly. Milada zůstala v předsíni s dětmi, batoh poloprázdný. Petr mezitím byl v garáži šel pomoct sousedovi.
Ve dvě dny už byl Štěpán z pohádek otrávený, běhal po domě, Terezka fňukala: jídlo, pití, máminy ruce. Milada lítala mezi hrnci, dětmi, kuchyní.
Ve dvě nakoukl Petr:
Jak to jde?
Můžeš je pohlídat? Musím zasadit sadbu, než bude pozdě.
Hned, jen si umyju ruce.
Venku si připravila kelímky, náčiní, ohnula se nad záhonem, kopala jamky. Po deseti minutách rána a dětský pláč.
Nechala rýč a běžela.
V obýváku Petr na gauči s telefonem. Štěpán stojí u rozbitého květináče zem, hlína, ohnuté stonky rajčat, co pěstovala dva měsíce.
Co se stalo?
Vylez na parapet, Petr ani nezvedl oči. Nestačil jsem zareagovat.
Milada zírala na rozbitá stébla. Dva měsíce opatrně pečovala, zalévala, doufala.
Teto Milado, nezlobíte se? bojácně špitl Štěpán.
Ne, sedla si a začala sbírat střepy. Jdi za strejdou.
Petr konečně odložil mobil.
No tak, sadba, zase něco vypěstuješ.
Milada neodpověděla. V hrudi tíha. Nebyla to jen sadba. Byla to naděje na normální život, zase odložená kvůli cizím dětem.
V pět Jitka nikde. V šest SMS: Zdržuji se. V sedm nic. Milada volá nedostupná.
V osm před domem zastaví černé SUV, vůz, co se tu nevidí. Z něj vyskočí Jitka, veselá, rozesmátá, hořkosladce nasládlá od vína či likéru, na podpatcích kolísá. U volantu muž kolem čtyřicítky v kožené bundě.
Dík, Jardo! Ozvu se!
Auto mizí. Jitka kráčí ke dveřím, spatří Miladu.
Jé, promiň, trochu se to protáhlo. Potkala jsem známého, svezl mě domů.
Zase cítit víno. O žádném pohovoru nebyla řeč. O servisu taky ne.
Jak šlo jednání? pevně se zeptá Milada.
Co? Jo, dobrý, ozvou se.
A servis?
Na vteřinu zaváhá.
Posunuli na příští týden, mají plno.
Lže a ani se nezačervená.
Ve středu zas pohlídáš? Mám další schůzku, vytahuje mobil.
Ne.
Suché a jasné. Jitka zvedne oči:
Jak to myslíš, ne?
Prostě ne. Ve středu nemůžu.
Ale proč? Stejně jsi doma
Pracuju z domu. A mám vlastní plány.
Jitce se tvář zvlnila, rty se zachvěly, oči zvlhly.
Milado, víš, jak je to pro mě těžké. Sama na dvě děti. Myslela jsem, že vy dva mne podržíte, jiného nemám. A ty ani den
Podporuju tě. Celé tři týdny. Ale nejsem chůva ani školka.
Co se s tebou stalo? hlas jí zesílil. Vždyť to jsou rodina!
Nejsou mé. To jsou tvé děti, Jitko. Tvoje odpovědnost.
Přichází Petr, slyšel konec hádky.
Co se tu děje?
Jitka se obrací přímo k bratrovi, hlas se jí láme.
Bráško, tvoje žena mi nechce pomoct. Jediný den prosím, a ona
Slzy, sevřená hruď.
Vy víte, jak to mám Spoléhala jsem na vás, že jste moji. Ale ne
Nedopoví, máchne rukou, jede pryč. Na zápraží se otočí.
Buď laskavější, Milado. Buď.
Bez pohledu si zavolá taxík, čeká mlčky. Naloží spící děti, odjede bez rozloučení.
Milada stojí na verandě. Uvnitř se pohne cosi nepříjemného výčitky, snad stud. Možná to bylo příliš.
Petr se dívá za autem, pak na ženu.
Proč jsi to udělala?
Co?
Normálně jsi ji mohla pochopit. A ty dovětek nedopoví a zmizí.
Týden ticho. Pak Petr přijde z práce:
Jitka znovu volala. Má další důležitý pohovor. Prosím, dovol jí to, aspoň tentokrát. Poslední.
Říkali jsme si
Jen jednou. Pokud přijde zase pozdě, promluvím já.
Milada na něm vidí únavu a bezradnost rozpolcený mezi sestrou a ženou.
Dobře. Naposledy.
Ráno Jitka přiběhne, líbá děti ve spěchu.
Díky, strašně pospíchám!
Dveře bouchly. Milada zůstala s dětmi.
Po obědě otevře automaticky mobil. V sekci novinek blikne její tvář. Nová fotka Jitka v kavárně, kolem ruch, mužovo rámě ji objímá. Podpis: Se spolužáky! Chyběl mi normální život.
Už dvacet minut stará.
Milada kouká na display, v hlavě panoptikum. Žádné pohovory, žádní právníci, žádné servisy. Jitka prostě pohodí děti a žije si svoje. A možná ten manžel, co odešel prostě už nemohl.
Volá Petrovi.
Přijeď si děti hlídat sám.
Cože? Já jsem v práci.
Pak ať přijde tvoje máma. Já už ne.
Milado, co se děje?
Mrkni se na profil své sestry. Pak mluvme.
Pauza. Pak vzdech.
Dobře. Přijdu dřív.
Petr přijel za dvě hodiny. Pohlédl na děti, na ženu.
Viděl jsem fotku, řekl tiše.
A?
Možná tam byli spolužáci
Petr, po každé přijde navoněná alkoholem. Minule ji vezl cizí chlap. Nevidíš to?
Jsou to moji synovci, zvedá hlas. Za nic nemůžou.
Ale já za to můžu? To nejsou mé děti, Petře. Nejsem jejich chůva. Chceš pomoct pomáhej. Ale ne za mě.
Je to moje sestra!
Ona si zkazila rodinu a teď nám cpe děti, aby mohla pryč.
Co to povídáš!
Pravdu. Pokaždé přijde opilá, o lékařích a schůzkách jen žvaní. Už mi stačí. Tobě ne?
Petr zmlkne, promne si tvář.
Dobře, chápu tě.
Jitka přijde večer. Děti spí na gauči. Začne cosi vysvětlovat zácpy, vybitý mobil Petr ji přeruší.
Takhle už to nepůjde, Jitko.
Co nebude?
Nemůžeš sem dávat děti a být pryč celý den. Nejsme školka.
Jitka střelí pohledem na Miladu a v očích jí zaplává poznání.
To ona tě přesvědčila?
Ne, já to rozhodl.
Jitka si odfrkne, popadne Štěpána.
Jasně. Rodina…
Zmizí. Zabouchne dveře, až okna zadrnčí.
Ráno u snídaně zvoní telefon: Máma.
Petr zvedne sluchátko.
Ano, mami.
Milada slyší ostrý hlas z reproduktoru.
Co se to děje? Sestře nepomůžete? Sama přece nemůžu, víš to!
Mami, my už taky nemůžeme. Máme svůj život.
Takže jste si postavili domeček a nechali tam lidství! Už je mi to jasné!
Telefon cvakne. Petr ho položí na stůl.
Je naštvaná.
To jsem poznala.
Chvíli ticho. Za oknem slunce, na parapetu prázdný květináč. Milada hledí ven a přemýšlí: Před měsícem chtěli ticho a klid. Vlastní domov. Dostali cizí děti, cizí maléry, rodinu, pro kterou nikdy není dost.
Petr ji vezme za ruku.
Omlouvám se, měl jsem to zastavit dřív.
Milada neodpoví, jen sevře jeho prsty. Není to vítězství. Mama uražená, Jitka zuří, čeká je dlouhá studená válka, ale poprvé za všechny týdny necítí jen vyčerpání, spíš úlevu. Řekla ne. A on, konečně, uslyšel.
Ostatní někdy příště.
