Otec se rozhodl oženit
Maminka Ivany zemřela před pěti lety. Bylo jí jenom osmačtyřicet. Srdce jí vypovědělo službu zrovna ve chvíli, kdy zalévala na kuchyňském okně fialky. Otci bylo tehdy pětapadesát.
Neplakal a nekřičel. Prostě seděl ve starém křesle po mámě a upřeně zíral na její fotku. Díval se na ni tak, jako by ji mohl silou myšlenek přivést zpátky k životu.
Ten den Ivana neztratila jen matku. V podstatě přišla i o otce. Fyzicky sice zůstal ve stejné panelákové bytě v Brně, ale jeho duch putoval úplně jinam. Připomínal spíš svého vlastního dvojníka. Duch polapený v kokonu smutku.
První rok byl hotové peklo. Ve svých třiadvaceti musela Ivana zvládat roli dcery, pečovatelky i vrby v jedné osobě. Vařila svíčkovou, kterou nejedl, prala jeho košile, které vůbec nevytáhl ze skříně, a povídala, povídala, povídala, protože doufala, že ho vytáhne z toho marasmu.
Otec mlčel. Nanejvýš zamručel něco jednoslabičného. Každá jeho odpověď byla jako rána pravítkem přes ruku: Nelízej! Nedotýkej se mě! Nech mě být!
Mezi nimi pomalu vyrostla neproniknutelná šedá zeď, přes kterou nebylo vidět ani na krok…
***
Čas plynul. Žili vedle sebe, ale každý po svém.
Ráno se potkali v kuchyni, pak oba vyrazili za svými povinnostmi. Večer se znovu střetli v kuchyni a pak zmizeli do svých pokojů. Slov minimum, kontaktu ještě míň.
Ivana přestala do otce hučet svou péčí. On byl za tuhle svobodu vlastně vděčný. Každý si pomalu zvykal na novou realitu.
Bez ženy… Bez mámy…
***
Po čase se s otcem začaly dít věci.
Začal se usmívat na paní Vencovou od vedle, která je často přecpávala koláčky. Občas vyrazil s Frantou na ryby. Oprášil starý notebook a pustil si tam svého oblíbeného Švejka.
Ivana v jeho shrbené postavě už neviděla tu dřívější beznaděj a říkala si, že snad to nejhorší mají za sebou. Dokonce si dovolila přes léto odjet neočekávaně dostala nabídku dělat sezónní recepční v lázních v Luhačovicích.
Po návratu doma čekalo velké překvapení.
***
Otec totiž oznámil, že se bude ženit.
Vysypal to na Ivanu hned, jak překročila práh. Klidným hlasem. Tak, jako by šlo o výměnu žárovky na chodbě.
Šli do kuchyně, otec usedl naproti.
Poznal jsem paní, prohlásil a trochu se pousmál. Jmenuje se Alena. Máme v plánu se vzít.
Ivaně přešel mráz po zádech. Ne proto, že by někoho měl, to ne v hloubi duše by byla vlastně ráda, kdyby měl znovu důvod k úsměvu. Jenže jí začalo v hlavě blikat červené kontrolky: Byt!
Jejich byt! Ve kterém vyrůstala! Kde v koutě stojí ještě mámina stará šicí mašina a ve skříni žije její oblíbený hrnek! A ne ten, co teď kdosi cizí nechal zaprasený na stole!
Ivana zírala na tu novou věc s naprosto neskrývaným dezpektem…
Tati, začala a horko těžko hledala slova, myslíš, že to není trochu moc narychlo? Znáš ji vůbec pořádně? A kde budete bydlet? Doufám, že ne tady? To je taky mámin byt není přece jenom tvůj…
Otec na ni pomalu zvedl oči. Byla v nich jen únava a pořádná dávka ledového pohrdání.
Tak takhle to je, odtušil tiše. No vida, tak už jsme u toho. Rychle jsi přepla. Já ještě ani nejsem pod drnem a už se tu stříhá katastr.
Nikoho nedělím! Chci jen jasnost! To je přece rozumné! Teď ti začne nová rodina a co já? Co budu dělat, když se něco pokazí?
Tak to začneš řešit, až se to stane, zamručel a odporoučel se do svého pokoje.
***
Alenu přivedl otec za dva dny.
Vysoká, štíhlá žena s pronikavýma smutnýma očima byla až podezřele slušná.
Ivanko, úplně vám rozumím, prohlásila. A věřte mi, na nic si nedělám nárok. Žiju si po svém, mám svůj byt. Jen vašeho otce mám ráda.
Alena byla sladká až na půdu, ale ty její otázky!
Vaše chata je daleko? ptala se prostě tak jako náhodně. Tu byt máte už dlouho? Ty brněnské trojky jdou dneska na dračku.
A ještě byla přesvědčená, že dělit dědictví za živa je neslušné a že takové hovory tátu zraňují a dávají mu pocit, že je už na odpis.
Po její návštěvě byla Ivana na sto procent přesvědčená, že Alena je hodně vyčůraná a bez špetky empatie, a vztah s otcem se naprosto pokazil. Ivana v něm viděla naivního staříka, zaslepeného druhým dechem, ochotného rozdat všechno kdejaké cizí ženě. On ji zas musel vidět jako chamtivou, podezřívavou dceru, která myslí jenom na vlastní prospěch.
Každý jejich rozhovor se změnil v malý střet. Otec tvrdil, že má právo na svoje štěstí. Ivana kontrovala, že ona má právo na klidné stáří. Šťouchali do sebe vzájemně jako dva ježci, s nulovým pochopením, že píchají taky sami sebe.
***
Nakonec Ivana bouchla do stolu a navrhla návštěvu u notáře ať se tedy jednou provždy rozhodne o majetku.
Otec se nejdřív kroutil, ale pak jen rezignovaně pokrčil rameny.
Dobrá, povzdechl si smutně, jak si přeješ.
Cestu do notářské kanceláře mlčeli. Ivana mačkala kabelku, jako by šla do války.
V kanceláři bylo ticho jako v kostele. Otec seděl opodál, ruce složené na kolenou, tvář jako z kamene.
Notářka, šedovlasá paní v tmavomodrém kostýmku, otevřela fascikl.
Takže jsme tu kvůli… spustila úřednickým hlasem.
Počkejte, zarazil ji otec. Jeho hlas byl tichý, ale tak pevný, že Ivana polkla na prázdno. Já jsem tu z jiného důvodu…
Podal notářce složku.
Tady to je.
Notářka vytáhla brýle, prolétla papír očima a tázavě zvedla obočí:
Opravdu to myslíte vážně? Je to darovací smlouva. Všechno převádíte bezúplatně na svou dceru?
Ivaně se sevřel žaludek. Cože? On jí dá všechno? Jen tak? To je nějaký chyták? Chce tím pak říct, že k tomu byla dotlačena?
Naléhavě se zadívala do otcových očí a snažila se vyčíst, co má za lubem.
Ale viděla v nich jenom nekonečné, vyčerpávající zklamání a… lítost. Lítost nad ní. Nad Ivanou…
Tady to máš, řekl vážně, postavil se a položil jí podepsaný dokument. Všechno, po čem jsi tolik toužila. Byt. Chata. Celý tvůj. Teď už nemusíš mít strach, že starý dědek vymění tvoje čtvereční metry za nějaký vysněný kus štěstí.
To “štěstí” řekl s takovým jedovatým přídechem, že se Ivana otřásla.
Tati… já… já nechtěla… zašeptala, když jí po tváři začaly téct slzy ponížení.
Nechtěla? uchechtl se. Ten smích byl horší než jakýkoliv křik. Ivano, za posledního půl roku ses mě ani jednou nezeptala, jak mi je. Jestli mi není zima. Jestli mám prášky. Všechny tvoje otázky se týkaly jen papírů. Jen bytu a chajdy. Já pro tebe už nejsem otec. Jen překážka mezi tebou a tvou vysněnou nemovitostí. Myslíš, že mi to nedošlo?
Kráčel už ke dveřím, když se naposledy otočil:
Toužila jsi po tomhle vězení? Tak je tvoje.
Odešel. Ivana zůstala sedět, v rukou studený list papíru. Vyhrála! Všechno získala! A najednou cítila, že vlastně prohrála…
***
Uplynula léta.
Otec s Alenou jsou stále spolu. Ivana je občas zahlédne někde v Albertu nebo v parku Lužánky. Skoro pokaždé jdou ruku v ruce. Otec už má šediny, ale v očích mu svítí, když se podívá na Alenu, opravdové štěstí.
Ivana žije sama.
V třípokojovém bytě po vydatné rekonstrukci, s novým kuchyňským koutem.
Na víkendy jezdí na chatu. Tam také všechno tip ťop.
Jen to štěstí se jí nějak zatoulalo…
Dnes už dobře ví, že otec jí nepřenechal byt ani z naštvanosti, ani z uražené pýchy. Dal jí to, po čem nejvíc toužila: zdi místo člověka, papíry místo blízkosti.
Vyměnila vlastního otce za tři místnosti a chatu. A to je to nejhorší dědictví, které ji potkalo.
