„Už mě nebaví dělat chůvu vašemu synáčkovi,“ řekla snacha a odjela k moři U paní Valentiny Andreevové byl syn. Pracovitý, hodný, jen ta jeho žena byla zvláštní – nechtěla vařit, odmítala uklízet, poslední dobou vyváděla jako utržená z řetězu. Zase včera byla hádka. „Kryštofe, už nemůžu! Jsi dospělý chlap, ale chováš se jako dítě!“ rozčilovala se manželka. Kryštof byl zmatený. Nic zvláštního přece nechtěl – jen aby mu Martina vybrala ponožky, vyžehlila košili a připomněla potvrzení od lékaře. „Maminka mi vždycky pomáhala,“ zamumlal. „Tak si k ní klidně jeď!“ vypálila Martina. Další den si zabalila kufr. „Kryštofe, jedu do Chorvatska. Na měsíc. Možná i déle.“ „Jak to, déle?“ „Prostě už mám dost dělání chůvy dospělému chlapovi.“ Kryštof se chtěl bránit, ale Martina už jen zavolala tchýni a sdělila jí, že pokud její syn bez chůvy nevydrží, má přijít bydlet k nim – klíče jsou pod rohožkou. A odjela. Kryštof zůstal sám v prázdném bytě. Prázdná lednice, špinavé ponožky, hora nádobí. Po pár dnech volá mamince: „Mami, Martina se zbláznila! Ujela nevím kam! Co mám dělat?“ Valentina Andreevová si jen povzdechla. Opět problém se snachou. Přijela s taškou jídla a s typickým mateřským nasazením: všechno dám do pořádku. Ale když otevřela dveře, oněměla. Všude binec. V ložnici hromada oblečení, v kuchyni špinavé talíře, v koupelně koš plný prádla. A najednou jí došlo: její třicetiletý syn neumí žít. Vždy všechno dělala za něj. Vychovala velké dítě. „Mami, co bude k večeři? Kde jsou moje košile? Kdy se vrátí Martina?“ pořád jen skučel Kryštof. Valentina začala uklízet, vařit, žehlit – a přitom jí v hlavě běželo jediné: co jsem to provedla? Celý život jsem ho chránila před běžným životem, před starostmi. A teď bez ženské jako bez rukou. A Martina? Ta prostě utekla od velkého nešikovného dítěte. A není divu. Tři dny Valentina žila u syna a každý den si uvědomovala víc: vychovala velké dítě. Kryštof ráno vstával, hned žadonil: „Mami, co bude k snídani? Kde je moje košile? Mám čisté ponožky?“ Valentina vše dělala a přitom pozorovala. Představte si třicetiletého muže, který neumí zapnout pračku! Neví, kolik stojí chleba! I čaj si zalije špatně, pálí se o konvici, rozsype cukr. „Mami, Martina je úplně mimo. Dřív aspoň předstírala, že mě má ráda…“ „A pomáháš jí někdy?“ zeptala se jemně Valentina. „Jak? Vždyť pracuju! Nosím domů peníze! Nestačí to?“ „A doma?“ „No doma jsem unavený! Chci si odpočinout. Ale ona pořád něco chce, nádobí umýt, dojít nakoupit. To jsou ženské práce!“ A tehdy Valentina slyšela svoje vlastní slova, která mu říkala od mala: „Kryštofe, na to nešahej – maminka to udělá!“ „Do obchodu nechoď – maminka doběhne!“ „Jsi přece kluk, máš důležitější věci!“ A vytvořila monstrum. Čím víc ho pozorovala, tím hůř jí bylo. Kryštof přijde domů – lehne si, čeká na večeři a zábavu. Když se nedostaví, začíná fňukat: „Mami, kdy budeme jíst? Mám hlad!“ Hrozné byly i jeho řeči o Martině. „Je věčně nervózní. Možná by měla k doktorovi, na hormony…“ „Možná je prostě unavená?“ podotkla Valentina. „Z čeho? Pracujeme oba. Ale domácnost má vést žena.“ „Má?!“ explodovala Valentina. „Kdo ti řekl, že musí?“ Kryštof zblednul. Maminka nikdy nekřičela. Čtvrtý večer Valentina nevydržela. Kryštof sedí na gauči, listuje telefonem, vzdychá nudou, v kuchyni hromada nádobí, na podlaze ponožky, v ložnici neustlaná postel. „Mami, co bude k večeři?“ ptá se stále znova. Valentina stojí u plotny, vaří svých třicet let boršč – a najednou si řekla: dost. „Kryštofe, musíme si promluvit.“ „Jo, poslouchám,“ ani nezvedl oči. „Odlož telefon. Podívej se na mě.“ V jejím hlasu bylo něco, co ho přimělo poslechnout. „Víš, proč tě Martina opustila?“ začala tiše. „Chvilková slabost. Ženy jsou emotivní. Odpočine si a vrátí se.“ „Nevrátí.“ „Jak to, nevrátí?“ „Protože ji nebavilo dělat chůvu velkému dítěti.“ Kryštof vyskočil: „Mami! Jaké dítě? Pracuju, nosím peníze!“ „A co doma? Máš zdravé ruce? Chce se ti vůbec něco dělat?“ Kryštof zbledl. „Jak to můžeš říct? Jsem tvůj syn!“ „Právě proto to říkám! Myslela jsem, že tě chráním, ale vychovala jsem sobečka. Třicetiletého chlapa, co bez ženy je jako bez rukou!“ „Ale…,“ začal Kryštof. „Ale nic! Myslíš, že Martina má být tvoje druhá maminka? Prát, vařit, uklízet – za co?“ „Já pracuju.“ „Ona taky! Doma navíc vše obstarává! Ty? Ležíš na gauči a čekáš na obsluhu!“ Kryštof měl v očích slzy. „Mami, všichni to tak mají.“ „Vůbec ne! Normální chlapi pomáhají! Myjí nádobí, vaří, vychovávají děti! Ty ani nevíš, kde máme prášek na praní!“ Kryštof seděl, hlavu v dlaních. „Martina má pravdu. Nebavilo ji dělat ti druhou mámu. Ani mě už nebaví.“ „Jak to?“ „Jednoduše. Odjíždím domů. Zůstaneš tady. Sám. Zkus být dospělý.“ „Mami, neodcházej! Co sám budu dělat?“ „To jsi měl dělat už dvacet let – žít samostatně.“ A odešla. Kryštof zůstal v špinavém bytě poprvé sám – tváří v tvář realitě. Seděl na gauči do půlnoci. V břiše kručelo, nádobí smrdělo, ponožky po zemi. „Sakra,“ zamumlal a poprvé za třicet let sám umyl nádobí. Šlo to šejdrem, ruce štípal prostředek, talíře klouzaly – ale povedlo se. Pak se snažil udělat volská oka. Spálil, zkusil znovu – už to šlo. A ráno pochopil: maminka měla pravdu. Uplynul týden. Kryštof se každý den učil žít. Prát, vařit, uklízet, chodit nakupovat, plánovat čas. A zjistil – je to práce! A teprve tehdy pochopil, jak těžké to měla Martina. „Ahoj, Martino?“ zavolal v sobotu. „Ano?“ zněl chladný hlas. „Měla jsi pravdu. Choval jsem se jako velké dítě.“ Martina mlčela. „Týden žiju sám. Už chápu, jak ti bylo. Odpusť mi.“ Martina dlouho mlčela. „Víš, včera mi tvoje maminka volala… omluvila se, že tě špatně vychovala.“ Martina se za měsíc vrátila. Vrátila se do uklizeného bytu, k manželovi, co jí sám připravil večeři a uvítal ji s květinou. „Vítej doma,“ pravil. A Valentina Andreevová jim jednou týdně volala, ptala se, ale už nechodila na návštěvu nepozvaná. A jednoho večera, když Kryštof myl po večeři nádobí a Martina připravovala čaj, řekla: „Víš, líbí se mi náš nový život.“ „Mně taky,“ usmál se Kryštof. „Škoda, že nám to tak dlouho trvalo.“ „Hlavně, že jsme se k tomu dostali,“ pousmála se Martina. A byla to pravda.

Hele, musím ti něco říct, jak se mi to stalo u mámy. Takže u paní Věry Novotné, znáš to, její jediný syn byl Tomáš. Šikovný, pracovitý kluk, to jo, ale jeho manželka byla teda fakt zvláštní. Iveta, ta někdy nechtěla vařit, jindy odmítala uklízet, a poslední dobou už děsně vyšilovala.

Včera zase scéna.

Tome, já už fakt nemůžu! Ty už jsi dospělý chlap a chováš se jako dítě! vyjela na něj.

Tomáš z toho byl paf. Vždyť nic zvláštního nechtěl jen aby mu Iveta našla ponožky, vyžehlila košili, připomněla, že má jít pro potvrzení do zdravotního střediska.

Vždyť máma mi vždycky pomáhala zabručel.

Tak běž za mámou! vybouchla Iveta.

Druhý den si sbalila kufr.

Tome, jedu do Karlových Varů. Na měsíc, možná víc, řekla klidně.

Jak to víc?

Prostě tak. Už mě nebaví dělat chůvu dospělému chlapovi.

Tomáš se sice snažil něco namítat, ale Iveta ho nevnímala. Vzala mobil, vytočila číslo:

Paní Věro? Tady Iveta. Jestli to bez chůvy nedá, přijeďte k nám. Náhradní klíč mám pod rohožkou.

A byla pryč.

Tomáš seděl v prázdném bytě a neměl tucha, co dělat. Lednička zeje prázdnotou, ponožky špinavé, v dřezu hromada nádobí.

Za pár dní volá mámě:

Mami, Iveta se zbláznila! Ujela někam na lázně! Co mám dělat?

Věra Novotná si povzdechla. Zase problémy s Ivetou.

Přijedu, Tomíku. To se zvládne.

Za hodinu dorazila, taška s jídlem, naladění, že všechno dá dohromady.

Ale když otevřela dveře málem omdlela.

Všude chaos. V ložnici hromady věcí na zemi. Kuchyně plná neumyšleného nádobí. V koupelně špinavé prádlo.

A v tu chvíli jí to došlo: její třicetiletý syn fakt neumí žít. Vůbec.

Celej život za něj všechno dělala. A vychovala velké dítě.

Mami, naříkal Tomáš, co bude k večeři? Kde jsou moje košile? Kdy se vrátí Iveta?

Věra mlčky začala uklízet. Ale hlavou jí vířila otázka: co to celé způsobila?

Furt Tomíka chránila před domácností, starostmi, obyčejným životem.

A teď bez ženských byl úplně ztracený.

Iveta? Ta prostě utekla před tímhle velkým a bezradným dítětem.

A co si budeme měla pravdu.

Tři dny u něj bydlela.

Každé ráno jí docházelo víc a víc: vychovala fakt velké dítě.

Ráno Tomáš vstal a začalo to:

Mami, co bude k snídani? Kde je moje košile? Máš čisté ponožky?

Věra žehlila, vařila, uklízela v tichosti.

Hele, třicetiletý chlap ani neuměl zapnout pračku! Nevěděl, kolik stojí chleba! Ani čaj si neuměl udělat jednou se opařil, podruhé vysypal všechen cukr.

Mami, stěžoval si večer, Iveta už je úplně protivná! Dřív aspoň předstírala, že mě má ráda. Teď je jak cizí.

A jak se chováš ty? zeptala se opatrně Věra.

Normálně! Nic po ní nechci. Chci, aby byla manželka, ne nějaká semetrika!

Věra se na něj podívala. Nemohl to pochopit.

Tome, pomáháš někdy Ivetě?

Jak jako? Já přece vydělávám! Nosím domů peníze! To nestačí?

A doma?

Co by doma? Jsem po práci utahaný! Chci oddech. A ona furt něco chce: umýt nádobí, nakoupit Ale to je ženská práce!

A teď si Věra najednou vzpomněla. Svá slova, co mu od mala říkala:

Tomíku, nešahej na to maminka to udělá! Nechod do obchodu maminka to zvládne rychleji! Jsi chlap, tebe čekají důležitější věci!

A vytvořila si monstříka.

Čím víc to viděla, tím víc jí z toho bylo ouzko.

Tomáš přišel domů padl na gauč. Čekal večeři. Čekal, že mu někdo poví novinky. Čekal zábavu.

A když večeře nebyla hned na stole, začal fňukat:

Mami, kdy bude jídlo? Mám hlad!

Jak malej kluk.

A ještě ty jeho řeči o Ivetě

Ona je poslední dobou nějaká nervózní. Pořád naštvaná. Neměla by jít k doktorovi? Třeba má hormonální problém.

Možná je jen vyčerpaná? nadhodila máma.

Od čeho by byla? Oba chodíme do práce. Ale domácnost má dělat ženská.

Musí?! najednou vybouchla Věra. Kdo ti to nakukal?!

Tomáš zůstal stát jak opařený. Máma na něj nikdy nekřičela.

Čtvrtý večer už to nevydržela.

Tomáš sedí na gauči, ťuká do telefonu, každou chvíli vzdychá nudí se bez ženy. V kuchyni hromada nádobí, někde na zemi ponožky, v ložnici neustlaná postel.

Mami, co bude k večeři? pípnul prosebně.

Věra stojí u plotny, vaří guláš. Jako vždycky. Jako třicet let.

A najednou si řekla: Dost!

Tome, povídá, vypínajíc sporák. Musíme si promluvit.

No, povídej, neodtrhl oči od mobilu.

Odlož telefon. Podívej se na mě.

V tónu bylo něco, že poslechl.

Chápeš, proč Iveta odešla? spustila tiše.

Jen se jí teď něco splašilo. Ženské jsou emocionální. Odpočine si a vrátí se.

Nevrátí.

Jak jako nevrátí?!

Prostě tak. Ustála být chůva velkýmu dítěti.

Tomáš vyskočil:

Mami! Co to meleš? Jaký dítě? Pracuju, nosím peníze!

No a? Co doma? Ruce ti odpadly? Máš osleplé oči?

Tomáš zbledl.

Jak to můžeš říct? Já jsem tvůj syn!

Právě proto ti to říkám! Věra si sedla na židli, ruce se jí třásly.

Mami, tobě není dobře? vylekal se Tomáš.

Jsem nemocná nemocná láskou. Slepou mateřskou láskou. Myslela jsem si, že tě chráním. A místo toho jsem vypěstovala sobce. Třicetiletý chlap, co bez ženské nedá nic! Co si myslí, že mu celý svět něco dluží!

Ale začal Tomáš.

Ale nic! přerušila ho. Ty si myslíš, že Iveta má být tvoje druhá maminka? Prát, vařit, uklízet po tobě? Za co?

Pracuju přece.

I ona! A ještě domácnost zvládá! Ty děláš co? Válíš se na gauči, čekáš obsluhu!

Tomášovi se leskly oči.

Mami, takhle to má každý.

Každý ne! vykřikla. Normální chlapi pomáhají ženám! Myjí nádobí, vaří, starají se o děti! A ty? Ani nevíš, kde máme prášek na praní!

Tomáš seděl, sklonil hlavu do rukou.

Iveta má pravdu, řekla Věra tiše. Ustála být ti máma. Já už taky nemůžu.

Nechceš dál? nechápal Tomáš.

Nechci. Věra šla do předsíně pro tašku. Jedu domů. Ty tu zůstaneš. Sám. Zkus být dospělý.

Mami, nedělej to! vyskočil. Kdo bude vařit? Kdo uklidí?

Ty! vykřikla. Ty! Jako každý dospělý člověk!

Já to neumím!

Naučíš se! Nebo zůstaneš věčně sám jako nešťastný mamánek!

Věra si oblékla kabát.

Mami, nechoď! Co si tu počnu?

To, co jsi měl dělat už dávno žít sám.

A odešla.

Tomáš zůstal v bordelu, poprvé v životě fakt sám.

Napospas realitě.

Seděl na gauči do půlnoci.

V břiše mu kručelo, dřez smrděl, ponožky rozházené všude kolem.

Sakra zabručel a vůbec poprvé za třicet let šel umývat nádobí sám.

Nějak divně to šlo. Talíře mu málem padaly, ruce ho pálily od jaru. Ale dal to.

Zkusil si usmažit vajíčka. Spálil je. Zkusil to znovu, už šly docela jíst.

Ráno mu došlo: máma má fakt pravdu.

Týden se Tomáš učil žít samostatně. Prát, vařit, uklízet, chodit do obchodu a řešit ceny. Plánoval si čas, aby všechno stíhal.

To teprve zjistil, jaká to je fuška.

A v tu chvíli pochopil, jak se musela cítit Iveta.

V sobotu jí volal.

Ahoj, Ivet, zkusil.

No? ozval se ledový hlas.

Měla jsi pravdu. Choval jsem se jak malej fracek.

Iveta mlčela.

Týden jsem úplně sám. A až teď vím, jak těžké to pro tebe bylo. Promiň.

Dlouhá pauza.

Víš, řekla nakonec, tvoje máma mi včera volala. Omlouvala se, že tě špatně vychovala.

Iveta se vrátila za měsíc.

Přišla do uklizeného bytu, Tomáš jí sám uvařil večeři, čekal ji s květinami.

Vítej doma, řekl.

A Věra jim občas volala, zajímala se, ale už se nenabízela s pomocí.

Jednou večer, když Tomáš myl nádobí po večeři, Iveta mu chystala čaj, povídá:

Víš co? Tohle mě fakt baví.

Mě taky, řekl, utíraje si ruce do utěrky. Škoda, že nám to tak trvalo.

Aspoň že jsme se k tomu dopracovali, usmála se Iveta.

A to byla pravda.