Někdy se v noci probudím uprostřed tmy a přemýšlím, kdy vlastně otec stihl vzít úplně všechno. Bylo mi patnáct, když se to stalo. Žili jsme tenkrát v malé, ale pěkně udržované chalupě na okraji Brna měli jsme nábytek, lednice byla plná aspoň v týdnech, kdy se nakupovalo, a účty byly zaplacené téměř vždy včas. Chodila jsem do druhého ročníku gymnázia a moji největší starostí bylo, jestli projdu z matematiky a jestli si našetřím dost korun na tenisky, po kterých jsem toužila.
Všechno se začalo měnit, jakmile se otec začal vracet domů stále později. Vcházel dovnitř, aniž by něco řekl, hodil klíče na stůl a zamířil rovnou do ložnice s mobilem v ruce. Máma se ho ptala:
To zas přijdeš tak pozdě? Myslíš, že se ta domácnost o sebe postará sama?
Otec jen odsekl:
Dej mi pokoj, jsem unavený.
Já všechno poslouchala v pokoji se sluchátky na uších a předstírala, že žádné problémy nejsou.
Jednou večer jsem ho zahlédla na zahradě, jak mluví po telefonu. Potichu se smál a říkal věci jako už je to skoro hotové a klid, zvládnu to. Jakmile mě spatřil, okamžitě zavěsil. V žaludku jsem cítila tíhu, ale raději jsem mlčela.
Ten den, kdy odešel, byl pátek. Vrátila jsem se ze školy a našla v jeho pokoji otevřený kufr na posteli. Máma stála ve dveřích ložnice, oči měla zarudlé od pláče. Zeptala jsem se:
Kam jde?
Ani se na mě nepodíval:
Nebudu tu nějakou dobu.
Máma zvýšila hlas:
Nějakou dobu s kým? Řekni mi pravdu!
Tehdy to z něj vybublalo:
Odcházím k jiné. Tenhle život mě už nebaví!
Rozplakala jsem se:
A co já? Co moje škola? Co náš domov?
Jen odvětil:
Zvládnete to.
Sbalil si kufr, vzal si doklady ze zásuvky, peněženku a odešel bez rozloučení.
Ještě tu noc chtěla máma vybrat peníze z bankomatu, ale karta byla zablokovaná. Druhý den šla do banky a tam jí řekli, že účet je úplně prázdný. Všechno, co za ty roky společně naspořili, vzal. K tomu jsme zjistily, že nechal nezaplacené dva měsíce elektřinu i vodu a navíc si potají vzal půjčku, kde máma figurovala jako ručitelka.
Pamatuji si, jak máma seděla u kuchyňského stolu s hromadou složenek, počítala se starým kalkulátorem a brečela:
Na nic to nestačí na nic to nestačí
Chtěla jsem jí pomáhat s účty, ale ani jsem pořádně nerozuměla, co se vlastně děje.
Za týden nám odpojili internet, pak skoro i elektřinu. Máma začala hledat práci uklízela u lidí po bytech v okolí. Já jsem ve škole prodávala bonbony během přestávek. Styděla jsem se chodit chodit s igelitkou plnou čokolád, ale doma už nebylo ani na ten základ.
Jednou jsem otevřela lednici a byla tam jen džbán s vodou a půlka rajčete. Seděla jsem v kuchyni a plakala. Ten večer jsme jedly jen bílou rýži. Máma se mi pořád omlouvala, že mi nedokáže dát to, co dřív.
Hodně později jsem našla na Facebooku fotku otce s tou ženou někde v restauraci zvedali sklenky vína na přípitek. Třásly se mi ruce. Napsala jsem mu:
Tati, potřebuju peníze na školní pomůcky.
Odpověděl:
Nemůžu živit dvě rodiny.
To byla naše poslední konverzace.
Už nikdy se neozval. Nezeptal se, jestli jsem odmaturovala, jestli jsem nemocná, nebo jestli něco potřebuju. Prostě zmizel.
Dneska už pracuju, platím si všechno sama a pomáhám mámě. Ale ta rána v sobě pořád mám. Není to jen kvůli penězům. Je to kvůli tomu, jak nás opustil, kvůli té zimě, kvůli tomu, že nás nechal utopit se v dluzích a šel dál, jako by se nic nestalo.
A přesto se v mnoha nocích stále budím s jedinou otázkou, která mi svírá srdce:
Jak člověk přežije, když mu vlastní otec vezme všechno a nechá ho, ať se učí přežít sám, když je ještě dítě?
