Pustila jsem si to na krk
Tati, kde seshnal tyhle novinky? Vybral jsi snad nějaký obchod se starožitnostmi? Markéta překvapeně zamžourala na bílou háčkovanou dečku na své komodě. Vůbec jsem netušila, že máš slabost pro batikované relikvie. Tvůj vkus je vážně jako u babičky Hany…
Jéje, Markétko? Ty jsi tu bez ohlášení? Josef Novák vyšel z kuchyně. Já… tedy, my, tě nečekali…
Táta se snažil tvářit vesele, ale v jeho obličeji bylo vidět výčitky.
No to vidím, že jsi nečekal, Markéta si naštvaně zkousla spodní ret a zamířila do obýváku, kde ji čekalo další překvapení. Tati… Odkud se to tu vzalo? Co se tu sakra děje?
Markéta vlastní byt skoro nepoznávala.
…Když ho před rokem po babičce zdědila, vypadalo to dost zoufale. Starý sektorový nábytek, vypouklý Tesla televizor na oprýskané skříňce, rezavé radiátory, místy odlepující se tapety… Ale byl to její domov. Tehdy už měla nějakou rezervu v korunách. Všechny peníze nasměrovala do rekonstrukce, ne žádné provizorní patlání. Rozhodla se pro skandinávský styl; světlé tóny a eliminace zbytečných věcí dvěma pokojům dodaly vzdušnost. Markéta pečlivě vybírala závěsy, hledala správné odstíny, pořídila nadýchané koberce…
A teď? Místo jejích hustých závěsů visí obyčejná nylonová záclona. Italský gauč přikryl syntetický přehoz s rozšklebeným tygrem. Na konferenčním stole plastová růžová váza, ve které trčí ještě růžovější umělé růže.
Ale to nebylo všechno. Nejvíc ji znepokojovaly pachy. Z kuchyně se linul zápach přepáleného oleje a ryby. Byt byl prosycený cigaretovým kouřem. Přitom její táta nikdy nekouřil…
Markétko, víš… začal táta. Stalo se něco… Já nejsem sám. Chtěl jsem ti to říct, jen se to nějak pokazilo.
Co tím myslíš, že nejsi sám? zarazila se Markéta. Tati, takhle jsme se nedomluvili!
Markét, snad chápeš, že s tvou mámou moje životní kapitola neskončila. Jsem pořád mladý chlap, na důchod ještě nemám. Nemám právo na vlastní život?
Markéta na moment ztuhla. Jasně, máma měla rozvod v klidu, hned se vrhla na sebevzdělání. Kamarádek měla mraky, na smutek nebyl čas. Táta naopak zoufal. Po rozvodu se vrátil do svého starého bytu z mládí. Deset let ho pronajímal, pak se jeden nájemník vyspal s cigaretou v ruce. Peníze na opravu nebyly a táta byt prostě odložil k ledu. Na prodej ho nedával, ale žít tam nechtěl.
V zásadě tam ani šlo těžko žít. Zčernalé stěny, rozbitá okna, plíseň na parapetu… Spíš hororové podzemí než domov.
Markétko, nevím, jak to přežiju… litoval tehdy táta. Je tu nebezpečno a do zimy to nedám do pořádku. Na kompletní opravu nemám. No co, vymrznu, asi to tak má být…
Markétě bylo líto svého otce. Nemohla ho nechat žít v takové chátrající díře. Ještě něco se mu stane. Stejně teď její byt zeje prázdnotou právě se vdala a přestěhovala k manželovi. S otcovým zkušenostmi s pronájmem ji to nelákalo.
Tati, přespávej zatím u mě, navrhla. Všechno je tam připravené, máš pohodlí. Pomalu si opravuj svůj byt a pak se odstěhuješ. Jediná podmínka: žádní návštěvníci.
Opravdu můžu? ptal se táta překvapeně. Markétko, děkuju, jsi zlatá! Slibuju, bude klid a mír.
Jo, jasně. Klid…
Jak se Markéta ve vzpomínkách vracela k tomu rozhovoru, rozletěly se dveře koupelny a z nich vyšel oblak páry. Vylezla žena kolem padesátky. V její oblíbené froté Markétině županu. Teď sotva zakrýval bujné tvary cizí paní.
Josefe, máme návštěvu? zabručela cizí žena, potáhla cigaretu v koutku pusy, blahosklonně se usmála. Nemohl jsi aspoň říct, abych nebyla v domácím…
Promiňte, kdo jste? zeptala se Markéta ostře. A proč máte můj župan?
Jsem Ivana, tvoje otcova láska. Proč jsi tak nervózní? Župan tu jen tak visel…
Markétě se rozbušilo srdce hněvem.
Sundejte ho. Okamžitě, sykla.
Markéto! prosil táta, stoupl mezi ně. Nezačínej zbytečné hádky! Ivanka si ho jen vzala…
Ivanka si prostě oblékla cizí věc v cizím bytě! natrhla Markéta. Tati, to myslíš vážně? Přitáhl jsi sem svou milenku a ještě jí dovolil šmejdit v mých věcech?!
Ivana demonstrativně protočila oči a usadila se do křesla na tygrovým přehozu.
Jsi drzá, pronesla. Být Josefem, vytahala bych tě za uši. Jak vůbec mluvíš s tátou? To, že se rozhodl žít s jinou, tě nemusí vůbec zajímat.
Markéta zůstala užasle stát. Cizí ženská jí vykládala, jak se má chovat, na jejím gauči.
Nemusí, souhlasila Markéta. Dokud to neprobíhá v mém bytě.
Ve vašem? Ivana vykulila oči a podívala se na Josefa.
Ten stál u zdi, ramena shrbená, nervózně sledoval střídavě naštvanou dceru a dotěrnou družku. Doufal, že to přejde samo, ale právě se blížila bouře.
Můj tatínek vám o tom zapomněl říct? usmála se Markéta ledově. Tak to řeknu já. On tu není doma. Je tu jako host. Byt je můj, každá věc tu je za mé peníze. Jen jsem mu dovolila tady být. Nemohla jsem tušit, že si tu začne vodit své… ženy.
Ivana rudla.
Josefe? její hlas zchladl. Co to tu povídá? Neříkal jsi, že je to tvůj byt? Snad jsi mi nelhal?
Táta se snažil splynout s tapetou, uši měl rudé ostudou.
No… Ivanko, neřekl jsem to tak. Má svoje bydlení, jen ne tady. Nemyslel jsem zatěžovat tě detaily…
Nezatěžovat?! Bezva! Kvůli tobě si tu vyslechnu nadávky!
Markétině strategie došla trpělivost.
Vypadněte, řekla tiše.
Cože? zarazila se Ivana.
Vypadněte oba. Dávám vám hodinu. Pak už to budeme řešit zákonně. Tak takhle jsem si to tu neplánovala…
Markéta zamířila ke dveřím, ale táta najednou odstoupil od stěny a chytil ji za rukáv.
Markétko! Vyženeš vlastního tátu na ulici? Vždyť víš, v jakém stavu mám byt! Umrznu tam!
Táta ji držel za ruku. Markétino srdce na chvilku povolilo. Dětské vzpomínky, povinnost, soucit s už skoro starým otcem… Slzy se jí draly do očí.
Pak ale pohlédla na Ivanu.
Ta seděla s nohou přes nohu, v jejím županu, zírala na Markétu s nenávistí. Všechna pochybnost ze mě spadla. Kdyby teď mlčela, už zítra by tahle ženská měnila zámky.
Tati, jsi dospělý. Najdi si podnájem, vyprostila ruku Markéta. Tvoje vina. Dohodli jsme se, že tu budeš sám. Ty sis místo toho přivedl někoho cizího, dovolil jí nosit mé oblečení a zničil můj byt…
Ale klidně si ten byt strč! vmísila se Ivana. Pojď, Josefe, neponižuj se. Nevděčnice…
Půl hodiny balení a bylo rozhodnuto. Táta odcházel mlčky, shrbený jako stařec. V Markétině paměti zůstal jeho pohled jako ztracený pes v dešti. Ale Markéta to zvládla, ani se nezachvěla.
Jakmile odešli, otevřela dokořán všechna okna vyvětrala rybu, cigarety i levný parfém. Župan, přehoz, vše, co Ivana zanechala, vyhodila rovnou do popelnice. Druhý den pozvala úklidovou firmu a zámečníka. Nezvládala dotýkat se toho, co cizí žena ovládla. Obzvlášť téhle.
…Uběhly čtyři dny.
V bytě Markéty nebylo nic navíc. Žádné umělé květy, žádné nevítané pachy. Bydlela s manželem, ale pocit klidu navždy zůstal.
S otcem nemluvila. Čtvrtý den zavolal on.
Haló, ozvala se Markéta po chvíli.
Tak co, Markét… otec měl opilecký hlas. Jsi spokojená? Šťastná? Ivana mě opustila. Pryč…
No, to je překvápko, neudržela se Markéta. Mám hádat? Když viděla tvůj skutečný byt a zjistila, že tu je práce, že to nebude zadarmo?
Táta vzdychl.
Jo… Mám tam přímotop. Spal jsem na nafukovačce. Byla tu tři dny… Pak řekla, že jsem žebrák a lhář. Sbalila věci a jela k sestře. Prý ztracený čas… Ale my se milovali, Markéto!
Jaká láska? Vy oba hledali, kde se vám bude lépe sedět. Prostě jste se oba spletli.
Chvilka ticha. Najednou táta znovu:
Je mi tu samotnému zle, Markétko, zaprosil. Je tu strašně… Smím se vrátit? Už budu sám, slibuju! Přísahám!
Markéta se podívala dolů. Její otec seděl někde v rozbité zimě. Ale tuhle zimu si vytvořil sám: podvedl mámu, lhal dceři, balamutil Ivanu.
Ano, bylo jí ho líto. Ale soucit je jed.
Ne, tati. Nepustím tě zpět, rozhodla Markéta. Najmi si řemeslníky, oprav si byt. Nauč se žít v tom, co sis sám způsobil. Můžu jen poradit dobré lidi na práci. Když budeš chtít, ozvi se.
A položila telefon.
Kruté? Možná. Ale Markéta už nechce, aby někdo nechával šmouhy na jejím županu a duši. Některé skvrny prostě nikdy nevyčistíš nejlepší je je vůbec nepustit dovnitř…
