Tátova chata To, že jejich chatu s tátou prodali, se Olga dozvěděla nečekaně a úplně náhodou. Po telefonu, když z telefonní budky volala mamince do jiného města. Takové věci se stávají jen ve filmech – když se najednou stanete třetím, nechtěným účastníkem rozhovoru, vlastně jen posloucháte, jak si dva lidé povídají. Nějaká vesmírná chyba nebo záměr – telefonistka omylem spojila Olgu ke dvěma dalším účastníkům hovoru. Dva města, dvě osoby, během těch pár zaplacených minut sdílejí tu nejdůležitější událost: chata už není, výhodně ji prodali a teď je možné… spoustu věcí, třeba i Olze trochu finančně přispět! Olžina maminka a její vlastní sestra Irina, tak důvěrně známé hlasy, sto dvacet kilometrů, zvukové vlny převedené v elektrické signály, přenášené po drátových linkách. Fyika byla pro Olgu vždy obtížnou vědou, taťka ji nutil učit se ji. *** „Tati, proč je v září slunce tak zvláštní?“ „Jaké, Olgo?“ „Nevím… nedokážu to vysvětlit, světlo je úplně jiné, jemnější, snad. Sice je slunečno, ale ne jako v srpnu.“ „Fyziku se musíš učit, postavení nebeských těles v září je úplně jiné! Chyť jablko!“ tata se smál a hodil Olze obří, z boku trochu zploštělé, blyštivé červené a sladce voňavé jablko. „Pěpinkové?“ „Ne, samozřejmě, ty ještě nejsou zralé. Je to strakaté kožené.“ S chutí se zakousla, pusa se jí naplnila sladkou bílou pěnou, nasáklou létem s jeho teplými dešti a šťávou ze samotné země. Druhy jablek, stejně jako fyziku, Olka dobře neznala. A právě to byl dnes největší problém! Protože osmákyně Olga Sokolová byla už druhým rokem zamilovaná do učitele fyziky. Svět se scvrkl, nebesa se otevřela a fyzikální zákony, hmota a prostor se nedaly vtěsnat do školního sešitu. A táta… ten to všechno poznal jen podle jejích zamžených očí a špatné chuti k jídlu. Olga vyprávěla už loni, probrečela celou noc jako miminko, u něj na klíně. Maminka nebyla doma, odpočívala v sanatoriu. Starší o dvanáct let sestra studovala v jiném městě. Na chatě byl táta šťastný – stále si pískal nějaké melodie, hudebně. Doma to nikdy nedělal. Tam vedla maminka a sestra, když přijela. Maminka byla nádherná žena, ředitelka vojenské knihovny, vysoká, statná, temperamentní Moravanka s měděnou hřívou vlasů, které si barvila hennou. Každých pár měsíců vycházela z koupelny s obrovským turbánem na hlavě, voněla bylinami a deštěm. Její krásy si všiml každý. Táta byl o něco menší, starší o téměř deset let, nenápadný. Tak o něm jednou mama řekla sestře, Olka to slyšela a zabolelo ji to. „Sasha je nenápadný. Ale muž by ani neměl být krásný.“ Nenápadný vedle maminčiných ohnivých vlasů, hlasitých hádek s rozbíjením nádobí a divoké povahy. Maminka měla ráda pohodlí a pořádek. Musela snášet tatínkovy „vojáčky“, jak jim říkal – občas spali přímo na zemi v průchozím pokoji jejich malého dvoupokojového bytu. Když táta sloužil v armádě, často jezdili, někdo jen na přespání, někomu pomohl sehnat práci. Tátovi vojáci. Roku 1960 dopadl na něj „velký Chruščovův armádní škrt – 1,3 milionu vojáků a důstojníků”. Byl propuštěn jako major, potom pracoval jako hlavní technik na telegrafu v Plzni. Právě tihle vojáci pomáhali stavět tátovi chatu, pracovali zadarmo, střídali se a pomáhali mu obrátit neoranou zem. Malý domeček s jednou místností a verandou, na kterou Olka ráda v létě lezla číst. Táta jí tam posílal misku s angreštem, višněmi nebo jahodami. Nejlepší chvíle a štěstí. Maminka chatu ráda neměla, jezdila vzácně, šetřila si ruce. Krásné, upravené, s velkými nehty. Olka je obdivovala, táta je líbal. „S takovýma rukama jen vydávat knihy, žádné záhony kopat,“ smál se táta a mrkl na Olku… *** První kapky zářijového deště zabubnovaly na střechu verandy. Veselé, rychlé, bez podzimní melancholie. Olga zaklapla knihu. „Olko, pojď dolů, mamka s Irinou přijedou, musíš pomáhat s obědem,“ tichý tátův hlas zněl na chatě neobvykle jasně. Olga otálela, zaklonila hlavu, nebe hutné, šedé, ale ne hrozivé. Obličej jí zmáčel déšť. Objala se rukama, aby se zahřála. Právě na střeše – blíž nebi, dál od země – byly vidět paprsky slunce probíjející mraky nad ostatními chatami. Fyzika i její zákony byla zapomenutá, na žurnalistice v Praze začínala platit pravidla vlastního života. Olka dostala místo na koleji téměř hned. Ale první zářijový týden bydlela v pronajatém pokoji s paní domácí, druhý pokoj patřil také studentům. Na přednáškách nové, hluboké ponoření do literatury a jazyka. Učitelé, do kterých se zamilovala celá skupina – ta neodolatelná intelektuální charismatická energie. Po přednáškách se však Olgy často zmocňovala tlačivá stesk po domově, zatím bez přátel. Jedla ve studentské menze, bloumala městem až do tmy. Krása Prahy byla cizí, až z ní bylo chladno a teskně. Tak tesklivo – jako by to nebyla ona, Olga, kdo sestupuje po rozeklaném kopci Nad Smetankou vedle hlavní budovy univerzity po temné ulici rodinných domků. Ne ona šla domů, slyšela štěkot psů, ne ona se zakopla v nových tlačících lakýrkách. V kuchyni voněla tátova jablka, co přivezl domácí na poděkování. Z té sladké, lehce přehnilé vůně jí vyhrkly slzy, duše se začala třást v tělesné kleci. Když se nastěhovala na kolej, vyšlo najevo, že její spolubydlící jsou studentky z NDR – Viola, Magi, Marion. Z němčiny ji k večeru vždy bolela hlava, chodila se nadýchat na dvůr. Na schodech se kouřilo, Němky za Olgou chodily, škemraly cigarety, vždy je potem vracely, čeští studenti užasli. Němky byly však užaslé nad maminčinými nakládanými rajčaty, jedly je s pečenými bramborami. Když už Olze docházely zásoby, vytáhly německé salámy, které tehdy byly nevídané, samy však nehostily. V květnu skončil studijní rok, odjížděly do Německa, v kuchyni zůstávaly hromady zimních bot, co kupovaly domů na českou zimu. Německé boty! Naši si je potajmu rozebrali… *** „Olinko, nakrájej zelí, já zatím dojdu pro mrkev. Bujón už je.“ Na miniaturní kuchyni orosila okna dlouhá var bujónu. Obří hlávka zelí se rozprostřela jako krajka světle zelených listů na prkénku. Olga utrhla jeden list, výborné. Ze země to chutná vždycky skvěle. Rychle a vesele sekala nožem, zelí zavonělo sladce. Otevřela okno, vpustila vůni podzimních listí, ohně a jablek. Viděla tátu zezadu, lopata těžce zabořena v zemi, Olka věděla, že ho bolí záda. Hodila nožem, vyběhla na zahradu, objala tátu zezadu, přitiskla se. Otočil se, mlčky objal, políbil ji na temeno. A sestra Irina večer přijela sama, mamince rozbolela hlava, zůstala doma. *** Za sebou měla univerzitu, studentskou svatbu, začátek v novinách Novator v leteckém závodě, první tátův infarkt, narození dcery i rozvod. Za pět let se toho stalo spoustu. Olžin muž odešel k jiné, ona žila s dvouletou Maruškou v pronajatém bytě. Táta se snažil jezdit každé dva týdny na víkend. Vozil jídlo, hrál si s vnučkou. „Olko, na mámu se nezlob, že nejezdí tak často, jako já, ano? Moc ji v autě různě natřásá… A víš, asi má nápadníka…“ „Tati, co to povídáš? Jaký nápadník ve vašem věku?“ Tata se smál hodně hořce. Pak zmlkl. Olga najednou jasně viděla, že je úplně šedivý, sklíčený. Přestal i pískat. „Tati, vezmu si od pondělí dovolenou! Co kdybychom vyrazili na chatu, dokud je teplo, ve třech – s Maruškou?“ *** Chata byla zavalená listím, poslední teplý říjnový týden a babí léto. Zatopili v kamnech, zalili čaj s listy černého rybízu. Olga narychlo opékala bramborové placky. Táta shraboval listí, Maruška mu pomáhala, pak je zase rozhazovala a smála se. Olej hlasitě prskal. Ze zahrady dolehl tátův pískot. K večeru rozdělali oheň. Ulice byla prázdná, prázdné i sousední chaty. Tata napichoval kostičky chleba na třešňové větvičky, pomáhal Marušce nad ohněm. Olga natáhla zmrzlé ruce k ohni, ten jí vždycky fascinoval. Vzpomněla na první studentskou brigádu v Kazachstánu, písně u kytary, omámení z pocitu zamilovanosti bez konkrétního objektu; prostě zamilování se do noční bezedné hvězdné tmy, ticha stepi, rozladěných akordů kytary, tváří. Tváře u ohně byly jiné než ve dne. Každá měla svou životní tajemství, hloubku očí. Tam se seznámila s budoucím manželem. A ten týden v práci byla povolána na schůzi stranického výboru, kde se její kandidatura projednávala na vstup do KSČ. Do noci biflovala stanovy, materiály sjezdů. A najednou otázky, kdo zavinil rozvod, kdo byl morálně slabý. Olga koktala a málem brečela. Zastal se jí kolega, vyskočil a zakoktal: „Tohle je schůze hulvátů, ne komunistů!“ Později se jí to bude zdát neskutečné… Když se setmělo, oheň uhasli. U branky zastavilo auto. Bouchnuly dveře. Maminka! Krásná, v zářivém moderním kabátě, oznámila, že ji přivezl kolega z práce. Maruška běžela k babičce, táta se zamračil, nemotorně ji políbil. „Co to bylo za kolegu?“ „Sashu, prosím tě, vždyť je to jedno, prostě mě hodil. Vůbec ho neznáš.“ U večeře se společný rozhovor nedařil, Maruška začala být protivná. Mamka se ptala Olgy na práci, ale očima myslila na něco jiného. Tata mlčel, přísně sledoval maminku, mračil se a hrbil se víc a víc. Večer byl zkažený… *** Za rok táta zemřel. Rozsáhlý infarkt, odešel během dvou dnů na začátku teplého, slunečného října. Hned po pohřbu si Olga vzala dovolenou, aby mohla na chatě pobýt. Marušku nechala u tchyně. Všechno jí padalo z rukou. Úroda jablek byla jako nikdy. Olga rozdala sousedům kýbly, vařila jabkovo-mátovo-skořicový džem podle tátova zvyku. Přijel pomoci tátův kamarád z práce, se kterým jezdili do Mělníka pro sazenice. „Zůstanu pár dní, Olko, překopu zahrádku, ostříhám stromy, jestli ti to nevadí.“ „Ivane, proč by mi to vadilo… Děkuju vám!“ Z tátova „Olinko“ jí vyhrkly slzy; právě v tu chvíli se objevilo dusivé vědomí neodvratnosti, sirotství a beznaděje. Do té doby čekala, že se třeba táta vrátí, že je to jen zlý sen. První dny, kdy odešel, ráno na hranici snu a bdění dlouho nemohla přijít na to, proč je jí tak těžko. Zlomek vteřiny, definitivní probuzení a černé vlny myšlenek – táta už není. A pak ji přepadl pocit viny, že ho nedokázala na tomhle světě udržet. „Jen chatu neprodávejte, budu určitě jezdit, pomáhat. Víš, Olko, tuhle antonovku jsme spolu vybírali, byla jsi ještě malá. Po cestě do Mělníka Sasha víc mluvil o tobě než o sestře. Byl jsi děcko, zábavná. Říkal, že stromy táta přežijí. Sazenice vybíral vždycky dlouho, já ho popoháněl, byl jsem netrpělivý…“ Ivan zůstal tři dny, zoral záhon, ostříhal jabloně, zasil hnojivo, přímo před verandou zasadil tři keře žlutých chryzantém s Olžiným povolením. „Měly by se se sázet trochu dříve, ale podzim je teplý, uchytí se! K vzpomínce na Sashu… Růže bude ještě potřeba přikrýt, listí uklidit, ale to až příště.“ Loučili se obejmutím. Začalo mrholit. Olga dlouho stála u branky a hleděla za Ivanem. Otočil se a mávl rukou, že by měla jít do domu. Déšť zesílil, bušil smutně na střechu. Poryvem větru s kvičením zaklapl branku. Práh byl posetý žlutými lupínky chryzantém. Všechno tady je tátovo a vždycky bude. Déšť, stromy, podzimní vůně, samotná zem. Tím pádem je i on někde tady a bude navždy. A ona, Olga, se všechno naučí. Bude jezdit s Maruškou až do prvních mrazů, autobusem jen dvě hodiny. Na jaře hned, jak sleze sníh, možná zvládnou zavést topení. Musí začít šetřit. Určitě na jaře pojede s Ivanem do Mělníka, vybere bílý rybíz, táta si ho přál… *** Za půl roku, začátkem dubna, právě když ještě ležel první sníh, byla chata prodána. Olga se to dozvěděla náhodou po telefonu z telegrafní budky, když volala domů cestou z Mělníka. V těsné telefonní kabině, na podlaze v igelitce, zabalený do mokré staré dětské košilky, stál sazeniček bílého rybízu.