Milý deníčku,
dnes si musím všechno srovnat v hlavě, a tak sedím s hrnkem kávy a píšu. Ráno jsem přejela prstem po displeji, podívala se v aplikaci na zůstatek a spadla mi čelist. Číslo bylo takové, že jsem musela zavřít oči a napočítat do deseti. Pak jsem zavolala na Václava, který se zrovna otáčel před zrcadlem v předsíni a upravoval si límec nové košile.
„Václave, zaplatíš to taxi do restaurace ze své karty?“
„Milado, prosím tě, nezačínej. Zůstalo mi tam jen pár drobných a ještě musím platit parkování. Objednej ho ty.“
Zamkla jsem telefon. Václavovi dnes bylo čtyřicet. Solidní věk. Půl roku jsme si slíbili, že to oslavíme skromně, doma, ve třech – my a syn. Jenže hypotéka na byt 2+1, který jsme před dvěma lety vzali, spolkne skoro celý jeho plat. Já ze svého místa vedoucí manažerky platím energie, jídlo, kroužky a oblečení. Vydělávám slušně, ale volné peníze skoro neexistují.
A před měsícem se do toho vložila tchyně Blažena. Prohlásila, že čtyřicátiny jediného syna jsou událost světového významu. Nesedí se přece v kuchyni jako žebráci. Musí se pozvat příbuzní, pronajmout salonek a ukázat všem, že se Václav v životě neztratil. Když se snažil namítnout, že na restauraci nejsou peníze, mávla rukou: „Milada slušně vydělává, na jeden večer nezbankrotujete.“ A já se poddala. Sama jsem našla útulnou restauraci s dobrou kuchyní, sama sestavila menu a sama složila zálohu.
Tak jsme si objednali taxi. V restauraci už pobíhali číšníci. Stůl pro patnáct se prohýbal pod chlebíčky a mísami. Já jsem si vzala volné pískové šaty, abych se po dni v práci a zařizování večera aspoň cítila pohodlně.
Hosté se začali scházet před šestou. Blažena dorazila poslední, v doprovodu Václavovy sestry Květy. Kráčela ke stolu, jako by ji čekala audience u anglické královny. „Všechno nejlepší!“ zahřměla a podala Václavovi papírovou tašku. Ten nahlédl a rozzářil se: „Mami, díky, přesně ta voňavka, co jsem chtěl!“ Rychle jsem mrkla na flakon. Cena byla jako třetina naší měsíční splátky hypotéky.
„Pro milovaného syna není nic drahého,“ prohlásila hrdě Blažena a podala číšníkovi nový kabát s kožešinovým límcem. Pak se otočila ke mně. Úsměv jí zmizel z tváře. „Milado, gratuluju,“ řekla suše.
„Dobrý večer, Blaženo,“ odpověděla jsem klidně.
Rozhlédla se po salonku. „No, co ti mám povídat… Tady je tma. A ubrusy jsou takové obyčejné. Václave, já ti říkala, že jsme měli jít do restaurace U Dvora v centru. Támhle mají lustry!“
„Mami, U Dvora si nemůžeme dovolit,“ řekl tiše Václav.
„Ale jdi, nech toho!“ odbyla ho Květa a upravila si vlasy. „Milada vydělává jako ředitelka továrny. Mohli byste bráchovi jednou za život udělat pořádnou oslavu.“
Zatnula jsem zuby. Vztek se mi zvedal v krku, ale nechtěla jsem dělat výstup před hosty. „Pochutnejte si, Blaženo,“ posunula jsem k ní mísu s rybím výběrem. „Kuchyně je tu výborná.“
Tchyně se ušklíbla a vidličkou nadzvedla kousek ryby. „Ten losos je nějaký bledý. Určitě kupovali něco levného na trhu.“
„To je pstruh slabosolený od šéfkuchaře,“ vysvětlila jsem klidně.
Banket se rozjel. Hosté jedli, pili, pronášeli přípitky. Vychvalovali Václava, jaký je skvělý odborník, jaký rodinný typ a jak měl v životě kliku. Blažena celý večer nezavřela pusu. Vyprávěla historky z jeho dětství, vymýšlela si úspěchy v práci a o mně se nezmínila ani jednou. Pro ni jsem byla prostě obsluha, která má dolévat džus a neplet se.
Když přinesli hlavní chod, atmosféra zhoustla. Vstala jsem, abych požádala číšníky o čaj, a cestou zpátky jsem zaslechla tchynin hlas.
„Milado, ty ses teda oblékla.“
Příbory přestaly cvakat. Hosté se najednou začali hluboce zajímat o saláty.
Zastavila jsem se na půli cesty. „Prosím?“
„V těch šatech vypadáš jako stará kobyla, dávám čestné slovo!“ prohlásila Blažena a rozhlížela se po ztichlém stole.
Václav zrudl. „Mami, nech toho. Šaty jsou normální.“
„Václave, tys už omluvil,“ mávla rukou matka a upravila si límec nové hedvábné halenky. „Však to myslím dobře. Milado, tobě je třicet osm a oblékla ses jako bába na zahrádku. Žádná figura, žádný střih, samá nuda!“
Květa se za ubrouskem uculila.
Pomalu jsem došla ke stolu. Celý večer tchyně protáčela oči. Předkrmy moc obyčejné, restaurace laciná, synova žena nedost hezká. „Mně se ty šaty líbí,“ řekla jsem a podívala se jí přímo do očí. „Jsou pohodlné.“
„Pohodlné!“ vyprskla Blažena. „Ženská má zdobit muže, být jeho vizitkou.“ Napřímila se. „Podívej se na mě. Já jsem v důchodu, ale držím úroveň. Protože se musíš respektovat, a ne na sebe hodit první pytel z tržnice.“
Hosté se trapně nepokojili. Václavův strýc zíral do sklenice s minerálkou, jako by v ní hledal odpověď.
„Milado, sedni si, nezačínej,“ zašeptal Václav a zatahal mě za rukáv. To je celý on. Radši se schová, než aby mě podpořil.
Ale dnes jsem mlčet nechtěla. Měla jsem plné zuby tahání hypotéky, placení tchyniných rozmarů a poslouchání, jak mě před lidmi ponižuje.
Opřela jsem se rukama o stůl. „Blaženo, a odkud máte tu halenku?“
„Co je s mou halenkou?“ zaváhala.
„Je italská, čisté hedvábí. A ty kožené boty jsem si všimla, když jste přišla. A taky ten nový kabát s kožešinovým límcem, co visí v šatně. Krásné věci, že?“
„Krásné,“ řekla opatrně. „Já umím vybírat kvalitní věci.“
„To vy určitě umíte,“ přikývla jsem. „A platit?“
U stolu někdo nervózně zakašlal. Václav zčervenal a pokusil se vstát. „Milado, dost.“
„Ne, Václave, nedost.“ Zastavila jsem ho gestem. „Když už mluvíme o vzhledu a respektu, řekněme si to na rovinu.“ Zvedla jsem hlas, aby mě slyšeli všichni. „Tuhle italskou halenku, ty kožené boty a ten kabát jste si koupila minulý měsíc, Blaženo. Za dvacet tisíc korun, které jsem vám poslala ze svého čtvrtletního bonusu. Protože jste si, cituji, „neměla co vzít do ordinace a styděla jste se před doktory.“
Blažena ztuhla. Tvář se jí protáhla. Hledala očima podporu, ale hosté najednou objevili vychladlé maso na talířích.
„Já to chtěla od syna!“ hodila po mně.
„Ale syn vám to nedal,“ odsekla jsem. „Protože plat vašeho Václava stačí tak na hypotéku, benzín a obědy v práci.“
Květa se pokusila zasáhnout: „Milado, proč počítáš cizí peníze?“
„Já počítám své peníze, Květo. A ten banket, u kterého sedíš, kritizuješ jídlo i moje šaty, je zaplacený do koruny z mojí kapsy.“
V sále bylo ticho, jen ze sousedních stolů cinkalo nádobí. „A ten drahý parfém, co jste dneska Václavovi dala, byl koupený z peněz, které jsem vám minulý týden dala na zubaře.“
Blažena zalapala po dechu. „Jak si dovoluješ…“
„Takže,“ narovnala jsem se, „já můžu klidně nosit pytel od brambor, když jsem si ho koupila ze svých vlastních peněz. Až se naučíte oblékat na svůj důchod, pak si promluvíme o mém vkusu. Dobrou chuť!“
Sedla jsem si a nalila si vodu. Blažena chvíli bezradně seděla. Čekala, že se Václav ozve, že manželku okřikne. Ale Václav jen seděl se sklopenou hlavou a pečlivě dlabal pečenou bramboru.
Tchyně zmačkala ubrousek, hodila ho na stůl a vstala. „Moje noha u vás už nebude!“ vyhrkla a rychle zamířila k východu. Květa po mně vrhla vražedný pohled a běžela za ní.
Zbytek večera proběhl tak nějak tíživě. Hosté dojedli, dopili čaj, rozloučili se a rozešli. Domů jsme jeli mlčky.
Uběhl týden. Život šel dál. Blažena demonstrativně nevolala. Václav chodil pár dní uraženě a zkoušel mi vyčíst, že jsem mohla být mírnější. Argumenty žádné nenašel.
V sobotu ráno jsem vařila kávu, když Václavovi přišla zpráva. Seděl u stolu, koukl na mobil a zaváhal.
„Milado,“ začal smířlivě. „Máma píše, že se jí rozbila lednička. Oprava prý bude drahá.“
Nacucla jsem si horkou kávu. „To je nepříjemné.“
„Museli bychom jí pomoct,“ poškrábal se vzadu na hlavě. „Pošleš jí pět tisíc? Já ti to vrátím z výplaty.“
„Ne, Václave, nepošlu.“
„Jak to? Vždyť jí shnije jídlo!“
„Miláčku, tvoje máma jasně řekla, že jsem chodící nevkus a že se neumím respektovat. Tak jsem se rozhodla řídit její radou.“ Vypnula jsem plotýnku. „Včera jsem si objednala střih a barvení a o víkendu jedu do obchodního centra pro nové šaty. Budu držet úroveň.“
Václav zmateně mrkal. „A co ta lednička?“
„To je teď tvoje starost. Najdi si brigádu, požádej o zálohu, sežeň peníze. Jste přece rodina. Věřím, že to zvládneš.“
Vzala jsem si hrnek a šla do ložnice, nechala jsem Václava přemýšlet o tom, jak zaplatí opravu tchyniny ledničky. Možná to zní tvrdě, ale po všech tchyniných poznámkách jsem si konečně vybrala sama sebe.
