Já nehodlám dožívat s nějakou starou troskou, zavrčel manžel.
Konec! Radek prudce zabouchl zásuvku nočního stolku a lahvičky s kolínskou se rozdrnčely. Už toho mám dost! Poslouchat pořád o bolavých kloubech a prášcích! Chci žít, ne dožívat v nějaké domácí ošetřovně!
Jaromíra stála ve dveřích ložnice a dívala se, jak si manžel hází do sportovní tašky těch pár svých věcí. Třicet dva let společného života se vešlo do jednoho batohu a igelitky s teniskami. Tahle myšlenka bodla bolestivěji než všechny ostatní urážky.
Radku, začala tiše, maminka po mrtvici nemůže být sama. Víš, že to nejde?
Tvoje máma tvoje starost! Já nehodlám dožívat s nějakou starou troskou, zavrčel, aniž by zvedl oči od tašky. Je mi padesát osm, ne osmdesát! Nechci z našeho bytu dělat nemocniční pokoj!
Jaromíra se zachvěla. Posledního půl roku byly slova mládí a stáří jako kameny na cestě. Radek si začal barvit šediny, pořídil si kolo a koženou bundu. A pak se objevila Romana rozvedená, pětatřicetiletá sousedka z pátého patra.
Stěhuješ se k Romaně? Jaromíra znala odpověď, ale stejně se zeptala.
Radek se prudce otočil. Na chvíli mu v očích zajiskřila hanba, ale hned se zatvrdil:
Ano, k ní. Chceš vědět proč? Protože s ní zapomínám na to, kolik mi je. Neřeší moje šediny ani mi nepřipomíná srdce. Je prostě svobodná. Chápeš?
Svobodná. To slovo bodlo přímo do srdce. Jaromíra se mimoděk podívala do zrcadla na svoje unavené rysy a nové drobné vrásky u úst. Ještě nedávno jí Radek říkal nejkrásnější. Teď…
Za chvíli ti bude šedesát, řekla tlumeně. To opravdu věříš…
Co? vyjel. Že si nezasloužím štěstí? Nový život? Dneska v našem věku…
Utíkáte ke svým mladým milenkám? jaromíra se hořce usmála. Tristní statistika.
Radek mávl rukou:
Zase! Všechno dokážeš svým způsobem zničit. Já chci prostě volně dýchat, chápěš?
Prudce zapnul batoh. Zvuk zipu zazněl jako rozsudek.
Pozdravuj maminku, ať se uzdraví, zabručel směřující ke vchodu, Snad vám bude příjemně. Dvěma…, zarazil se, ale dodal: Dvěma starým kámoškám.
Dveře hlučně klaply. Jaromíra dlouho seděla na posteli a zírala do prázdna. V hlavě jí rezonovalo: Dvě staré kámošky. Ale jí přece bylo teprve padesát tři. Je tohle stáří?
Ze sousedního pokoje se ozval slabý hlas:
Jarko? Stalo se něco?
Nic, maminko, Jaromíra se těžce narovnala. Radek odjel. Do práce.
Nelhat bylo těžké, ale v tu chvíli neměla sílu říct pravdu. Ještě aby se osmdesátiletá maminka začala obviňovat ze zániku dceřina manželství.
Další dny se vlekly jako šedá Vltava. Jaromíra vykonávala každodenní rituály: vařila, uklízela, pečovala o maminku. V hlavě jí neustále tepala otázka: kdy? Kdy začala přehlížet, že mezi nimi vyrostla zeď?
Vzpomněla si, jak poznala Romanu. Sousedku potkávala u poštovních schránek, když se nedávno rozvedla. Energická, otevřená, v těch jejích pestrobarevných šatech, se smíchem jako zvonek. Jaromíru to tehdy trochu mrzelo není lehké být sama s dítětem.
A pak si všimla Radkových pohledů. Jak postával u okna, když Romana venčila psa. Jak se náhodou objevoval u vchodu, když se vracela z práce. Jak zůstával dlouho v garáži.
Jarko! maminka ji vytrhla z myšlenek, tu hrnek myješ už půl hodiny. Pojď si sednout.
Jaromíra se zarazila. Skutečně stála u dřezu, v ruce hrnek, a dívala se ven.
Hned, mami. Už to bude.
Jarko, já všechno chápu. Nepotřebuju, abys mi lhala.
Mami
Opustil tě, že? Šel za tou, jak se jmenuje, z pátého?
Jaromíra lehce přikývla, slzy jí vystoupily do očí.
Je to vůl, poznamenala maminka moudře. Víš, co se děje s chlapy, když mají padesát? Jako by se do nich pustil čert hledají mládí tam, kde nikdy nebylo.
Mami, to už stačí.
Proč stačí? maminka se náhle zasmála jasným hlasem. Tvůj táta byl stejný. V dvaapadesáti se mu zbláznila hlava. Myslel, že mu uniká život.
Jaromíra překvapeně vzhlédla:
Táta? Ty jsi to nikdy…
A proč bych to povídala? mávla maminka rukou. Za dva měsíce se vrátil s ocasem mezi nohama. Jen už jsem ho nečekala.
Opravdu?
Fakt! V těch dvou měsících jsem zjistila, že svět nekončí. Začala jsem chodit na výšivky. A hlavně bez něj se mi dýchalo líp. Jako by bylo najednou více vzduchu.
Odmlčela se a pozorovala své staré ruce s vráskami, jemnou kůží, ale stále šikovné.
Vidíš, Jarko, roky nejsou to nejdůležitější. Důležité je, co se děje uvnitř. Je mi pětaosmdesát, a stejně se ve mně drží duše holky.
Jaromíra se neubránila úsměvu. To byla pravda její maminka, přes všechen věk a nemoci, měla v sobě zvláštní životní sílu. Možná proto se k ní lidé tolik stáhli?
A Radek, pokračovala maminka, neutíká od tebe. Utíká od sebe. Bojí se stáří. Myslí si, že když bude vedle mladé, omládne i on.
Chceš ho omlouvat? Jaromíru bodla hořkost.
Kdepak, zavrtěla hlavou. Je mi ho líto. Protože vím, že nenajde, co hledá. Před časem se neutíká, Jarko. Dostihne každého.
Zvenku se ozval smích. Jaromíra automaticky pohlédla z okna. Radek a Romana se procházeli po dvoře; on jí nesl tašky, ona cosi vyprávěla, mávala rukama, a on ji sledoval s nadšením, až to bodlo do srdce.
Netrápíš se zbytečně, maminka ji jemně odtáhla od okna. Pojď na čaj. Mám medové perníčky.
Mami, jaké perníky? Jaromíře se zlomil hlas.
On je blb, zopakovala maminka trpělivě. Ale to je jeho cesta. Ty si najdi svou. Víš co? Zítra půjdeme do parku. Je teď po rekonstrukci nádherný.
Jaromíra chtěla namítnout, že na procházky teď nemá náladu, ale v matčině hlasu bylo něco, co jí vzalo slova. Co když má pravdu? Možná je opravdu ten čas prostě začít žít?
Park mě překvapil. Po rekonstrukci úplně změněný nové cestičky, fontány, útulné lavičky. V centru menší kulturní dům, odkud se linula hudba.
Podívej se, maminka zastavila u plakátu, literární klub. A ještě taneční studio! Tady jóga pro seniory!
Mami, řekni, že, Jaromíra se ošklíbla.
Proč ne? Vždyť bych pořád mohla ohromit! škádlivě zvedla obočí.
A jakoby to chtěla dokázat, mávla rukou, až jí hůlka spadla s rachotem na zem.
Jejda, zarděla se.
Dovolte, ozval se příjemný mužský hlas.
Elegantní muž středního věku jí podal hůlku a lehce se uklonil:
Prosím.
Děkuji, maminka se hned začervenala. To je od vás milé.
Jan Zelenka, představil se. Vedu zde literární akce. Zajímáte se o naše programy?
Jen se díváme, začala Jaromíra, ale maminka ji rozhodně přerušila:
Samozřejmě! Dcera krásně píše básně. Ještě na fakultě jí je otiskli ve školní věstníku.
Mami! Jaromíra zrudla. To už je dávno.
Poezie je nadčasová, řekl Jan Zelenka laskavě. Pokud chcete, máme právě dnes sezení. Diskutujeme novou tvorbu. Pojďte mezi nás.
Tak jsem se, ani nevím jak, ocitla v literárním klubu. Vlastně jsem tam chtěla jen podpořit maminku, ale vtáhlo mě to. Vůně knih, tiché hlasy kolem stolu, zaujaté tváře. Nikdo tu neřešil vzhled ani věk. Vážili si myšlenek, pocitů.
A pak přišel večer poezie. Komorní, jen pro členy. Nervy jsem měla jako před státnicemi.
Četla jsem své básně o lásce, ztrátách, o tom, jak bolest není konec života. S každým veršem jsem cítila, jak ze mě něco odchází, jak se uvnitř rozpřádá nový život.
Když jsem se vracela domů, potkala jsem Radka. Kráčel od Romany. Zastavil opodál, rozpačitý jako kluk s poznámkou.
Jarko, vypadáš nádherně.
Dívala jsem se na něj v tichosti. Nenaplnila mě obvyklá bolest jen klidná únava.
Děkuju, odpověděla jsem prostě. To je vše?
Ne, prosím tě, poslouchej Chtěl bych to vysvětlit To s Romanou…
Došlo ti, že to není ono? zvedla jsem obočí. Nebo Romana není tak dokonalá?
Radek se trhl:
Nepochopila jsi. Je mladá, to jo, je hezká, to jo, ale…, zarazil se. S ní se nedá o ničem mluvit.
A čekal jsi, že ve třiceti pět budou holky diskutovat o české literatuře? neudržela jsem smích. Radku, jsi naivní.
Nejde o to, zamračil se. Jarko, myslím, že jsem udělal chybu. Můžeme
Ne, řekla jsem jasně. Už nic nebude. Víš, za něco ti vlastně děkuju.
Za co? zíral na mě zmateně.
Že jsi odešel. Že jsi mi ukázal, že život není jen vaření a úklid.
Chápu to. Chci domů, natáhl se pro moji ruku. Všechno se spraví.
Jemně, ale rozhodně jsem ustoupila.
Ne, Radku. Ty domů nechceš. Protože ten domov už není. Jarka, co ti prala ponožky a mlčky večeřela, je pryč. S tou novou se neznáš. A, obávám se, ta by tě vyděsila.
Proč?
Protože žije sama pro sebe.
V tu chvíli se blížila maminka. Bez hůlky podpíral ji Jan Zelenka.
Ah, Radek zaměřila na něj pohled plný mrazivé důstojnosti. Pořád tady?
Dobrý den, paní Věra, zamumlal. Už jdu.
Správně, přikývla. Ale příště, když budeš chtít utíkat před věkem, popřemýšlej. Třeba problém není v druhých.
Radek se zachvěl, jako kdyby ho píchla včela. Rychle se otočil a odešel ze dvora.
Mami! okřikla jsem ji nesměle. To jsi nemusela
Proč ne? pokrčila rameny. Říct pravdu? Kromě toho, Jan mi nabízí, abych vedla kroužek Pohádky našeho dětství pro vnoučata. To je prima!
Paní Věra je rozená vyprávěčka, usmál se Jan Zelenka. Děti budou nadšené.
Dívala jsem se na maminku svěží, oči jí zářily a přemýšlela: není v tom moudrost? Nesnažit se bojovat s časem, ale vzít ho jako dar? Jako šanci objevit v sobě něco nového?
Za dva měsíce se Radek s Romanou rozešel. Prý si našla mladšího. Ještě měsíc a přišla mi od něj krátká SMS plná omluv, žádostí o odpuštění. Neodpověděla jsem.
Proč? Mám teď svůj život. Dvakrát týdně literární klub. Víte co? V třiapadesáti se cítím mladší než za posledních dvacet let. Mladí jste tehdy, když jste sami sebou. V jakémkoli věku.
