Dnes ráno ohlásili nástup, a já vyšel na nástupiště. Po týdenní služební cestě jsem se vracel domů. V lehátkovém voze jsem si našel dolní lehátko. Zatímco jsem se ukládal, uslyšel jsem, jak kdosi uličkou těžce funí. Otočil jsem se. Naproti stála starší paní s taškou na kolečkách, která vypadala spíš jako batoh. Měla podzimní kabát a barevný šátek a snažila se popadnout dech.
„Tak je to tu,” pomyslel jsem si. „Babička mě bude určitě loudit o dolní lehátko.”
„Podívejte se, synku,” řekla, když se nadechla, „já mám asi spodní lehátko.”
A skutečně ho měla. Začala se hned obírat kolem svých věcí, vyndávala je, urovnávala. Bylo jí přes sedmdesát. Říkal jsem si, že tak stará paní ještě cestuje a proč radši nesedí doma.
Nakonec se posadila na svoje lehátko a složila si ruce na klíně, poslušně jako školačka. Do oddílu nastupovali další lidé, ale horní lehátka zůstala prázdná. Smířil jsem se s tím, že pojedu s babičkou, se kterou si člověk zas tak moc nepokecá.
Vlak se rozjel. Za chvíli přišla průvodčí a přinesla povlečení. Paní se do něj pustila, pečlivě rozprostírala prostěradlo i přikrývku. Potom se zase posadila a spustila první:
„Nejsem zvyklá na takový ležení. Doma mám postel jako peřinu, tady si člověk natluče. Od mládí jsem vlakem nejela a už jsem ani nevěřila, že bych jela.”
Přikývl jsem a mlčel.
„Jmenuji se Božena Novotná,” pokračovala. „A vy?”
„Václav.”
„A příjmením?”
„Dvořák.”
„Vy jste mladý, tak vám budu říkat Václave. Jedete na návštěvu?”
„Proč na návštěvu?” podivil jsem se. „Vracím se ze služební cesty domů.”
„Koukejte, domů, to je dobře. Já jsem naopak na stará kolena z domova.”
Najednou zmlkla a zadívala se z okna. Všiml jsem si, že se jí v očích objevily slzy, i když neplakala. Bylo mi najednou hanba, že jsem o ní smýšlel tak nepřátelsky.
„Vy jedete taky domů, nebo z domova?” pokusil jsem se svůj odstup napravit.
„Z domova, synku, z domova. A říkám si, že je mi ta cesta proti mysli. Vlakem je to jen něco přes den, a přece mám z toho cestování trému.”
„A k jedete?”
„K dceři.” Vytáhla z kapsy kapesník a otřela si slzu.
„Tak to se máte na co těšit, a vy pláčete.”
„A já se taky těším. Pět let jsem dceru neviděla a myslela jsem, že už ji neuvidím.”
„To jste se ztratily?”
„Ztratily, synku, a vlastní vinou. Naše povahy nám v mládí nedaly pokoj a hrdost nepřipustila, abychom spolu žily v míru. Když dcera odrostla, přestaly jsme si rozumět. Vychovala jsem ji bez otce, bylo u nás všelijak, často jsme se hádaly. Poprvé se vdala, jen aby mi udělala naschvál, ale štěstí nenašla. Já jsem jí neuměla dát vlídné slovo, jen jsem jí to vyčítala. A tak jsme spolu žily celý život jako na kordy. Vnučku jsem proti mně naváděla, všechno dělala naopak, než bych si byla přála. Před pěti lety prodala byt, odjela a neřekla kam. Byla jsem to nahlásit na policii, dělala jsem si starosti, protože odjela i s vnučkou.”
„Pak se ale ozvala. Napsala, že se má dobře, že se vdala, ale ať ji nehledám a nikdy nepřijedu. A s tím jsem žila celé roky. Za tu dobu jsem si uvědomila, že jsem také neměla pravdu. Ať mě neposlouchala, ať se urážela, pořád je to moje dcera. A před rokem přišel dopis od Libuše, tak se moje dcera jmenuje. Napsala mi, kde bydlí, že se s manželem už dávno rozvedla, že je sama babička, a ptala se, jak mi je. Plakala jsem celou noc a pak jsem jí napsala, že bez nich nemůžu žít. Potom jsme si volaly, a obě jsme si přiznaly, že chyba je na obou stranách. Vnučce se narodilo miminko, takže jsem se dočkala pravnoučete. Libuše jí pomáhá, ale chodí do práce, nemůže se odtrhnout, tak mě pozvala. A co jsem měla dělat? Sbalila jsem se, sousedce jsem řekla, aby se starala o dům, a kdyby se ochladilo, zatopila. Sebrala jsem tašku a jela za dcerou. Kdo ví, kolik času mi ještě zbývá, chci ji vidět.”
Mlčel jsem. Myslel jsem na svou maminku, kterou navštěvuji jen málokdy. Žije na vesnici a s ní tam bydlí i moje starší sestra. Vždycky jsem si říkal, že se o maminku postará sestra. Ale teď, když jsem vyslechl Boženin příběh, cosi mě stisklo u srdce. Bylo mi najednou teskno. Jsem přece syn, maminka na mě čeká a chce mě vídat častěji.
Celou cestu jsem si pak s Boženou povídal, a čas utekl, ani jsem nevnímal jak. Pomohl jsem jí vystoupit a na nástupišti jsem si všiml hezky vypadající ženy, která se k nám úzkostlivě dívala. Poodstoupil jsem. Dvě osoby, které k sobě patří, se setkaly pohledem, objaly se a nemohly se dlouho pustit. Obě plakaly. Bylo to tak dojemné, že jsem nepochyboval, že teď už bude všechno dobré.
Ustoupil jsem ještě dál, potřeboval jsem utišit vlastní rozruch. Po tom setkání mi bylo mnohé jasné. Vytáhl jsem mobil a zavolal mamince. „Mami, jsem zpátky, jsem v pořádku, o víkendu na mě čekej.” A najednou jsem věděl, že nechat na později člověk nemá. Nejdůležitější věci se nesmějí odkládat.
