Čtyři noci po sobě budila kočka Jendu Novotného přesně ve tři hodiny ráno v jeho bytě na pražském sídlišti. Zamykal dveře, zlobil se, hledal na internetu uklidňující kapky pro zvířata. A stačilo jen vstát a jít za ní do kuchyně.
První noc Jenda málem po kočce hodil polštář.
Na hodinách bylo tři. Nejhorší, nejnenáviděnější noční hodina, kdy se člověk ještě nestačil pořádně vyspat, ale už ho vytrhli ze spánku. A z toho je hned uvnitř sucho, zle a pichlavě.
Probudil se, protože se mu někdo jemně, ale vytrvale dotýkal tváře. Ne drápy – přesně tlapkou. Jako by mu někdo trpělivě opakoval: vstaň. Prosím, vstaň.
Jenda otevřel oči a uviděl Libušku.
Stála přímo u polštáře – tříbarevná, s natrženým levým uchem – a dívala se na něj tak, jak se umí dívat jen zvířata: přímo, bez rozpaků, bez zbytečných vysvětlování. Za vteřinu mu tlapka zase dosedla na obličej.
– Ty ses zbláznila?.. – zamumlal chraplavě.
Libuška tiše mňoukla.
Ne hlasitě.
Ne žalostně.
Ale tak, jako by na tom krátkém zvuku opravdu něco záviselo.
Jenda se posadil na posteli – rozzlobený, těžký, s tou okamžitou noční nenávistí ke všemu živému, co brání spánku. V pokoji byla tma. Jen pouliční lampa kreslila na strop matný žlutý pruh. Za oknem byl listopad – vlhký, holý, bezesný. Radiátory se střídavě ohřívaly a chladly. Podlaha byla ledová.
Šel do kuchyně, nasypal žrádlo do misky a vztekle zabručel:
– Na, jez. A dej mi aspoň v noci normálně žít.
Libuška přičichla ke krmení, ale nejedla.
Místo toho se otřela o jeho nohu, otočila se a šla do hloubi kuchyně. Zastavila se. Ohlédla se.
Jenda si toho už nevšiml.
Vrátil se do postele, zachumlal se a skoro okamžitě propadl spánku, rozhodnutý, že se kočka prostě chová divně. Zvířata to přece mívají: buď jim nechutná krmení, nebo mají špatnou náladu, nebo na ně měsíc svítí z druhé strany.
Ráno byla Libuška jako obvykle.
Seděla na křesle, úhledně si přitiskla tlapky. Pak přešla na parapet. Pak si lehla k topení. Tichá, klidná, až příliš klidná na to, která ho v noci tak vytrvale budila.
Vlastně Libuška nepatřila ke kočkám, co týrají své páníčky.
Za dva roky u Jendy ani jednou nepřevrhla stromeček, v noci neřvala, nenosila jídlo ze stolu a nevisela na záclonách. Jedla slušně. Do záchodu chodila bez chyby. Spala ve svém křesle. Když potřebovala, poprosila zdrženlivě, jako by chápala, že člověk má i tak dost starostí.
Po rozvodu se pro Jendu stalo ticho téměř hlavní hodnotou.
Nepochopil to hned. Nejdřív ho prázdný byt děsil. Pak ho začal léčit. Nikdo se nehádal. Nikdo si nevyjasňoval vztahy. Nikdo nebouchal dveřmi a neříkal podrážděným hlasem:
– Ty mě zase neposloucháš.
Nemusel se omlouvat, vysvětlovat, slibovat, že se změní. Stačilo se vrátit domů, sundat si bundu, postavit vodu na čaj a mlčet.
Libuška do toho života zapadla dokonale.
A proto, když ho druhou noc zase přišla budit, Jenda se už nerozpakoval. Rozzlobil se.
Tentokrát si všechno předem zkontroloval. V misce bylo žrádlo. Voda byla. Záchod čistý. Okno skoro zavřené. Libuška se najedla, umyla se a uvelebila se v křesle. Nic nenasvědčovalo nočnímu divadlu.
Ale za chvíli Jendu probudilo škrábání.
Ani hned nevěděl, co to je. Ležel, díval se do tmy, poslouchal. Pak mu to došlo: dveře od ložnice.
Libuška škrábala zvenčí.
Drápy jely po starém dřevě metodicky, rovnoměrně, neúprosně. Jako by se nejen dobývala dovnitř, ale snažila se dorazit. Zvuk byl suchý, nepříjemný, dráždivý. Za pár vteřin se k němu přidalo mňoukání.
Ne hlasité.
Ne žalostné.
Divné.
Jako by kočka chtěla něco říct, ale nevěděla jak.
Jenda v polohlasu zaklel, vstal, otevřel dveře, pustil Libušku na chodbu, zase si lehl, ale skoro hned věděl, že tak neusne. Tak prostě zavřel dveře na zástrčku.
Zástrčka byla stará, ještě z doby, kdy v bytě bydleli jeho rodiče. Malá, železná, na dvou vrzích, trochu povolená, ale pevná. Jenda ji používal málokdy. Jen když se chtěl úplně odstřihnout od světa.
Zase si lehl.
Světlo pouliční lampy kreslilo na strop šikmý žlutý pruh. Někde v trubkách šuměl vzduch. V kuchyni lednička pokašlávala svým starým chraplavým zvukem. Obyčejné noční zvuky starého domu.
A najednou – zase škrábání.
Teď za dveřmi.
Libuška drápala dřevo se stejnou zatvrzelou pravidelností. Pak mňoukala. Zmlkla. Zase mňoukala. A tak skoro do čtyř.
Jenda ležel s polštářem na uchu a každou minutou se zlobil víc. Připadalo mu, že si z něj kočka dělá legraci. Že se mu ten křehký noční klid rozpadá kvůli nějakému zvířecímu rozmaru, kterému nerozumí a rozumět nemusí.
Ráno začalo mizerně.
Budík zazvonil v sedm a Jendovi se zdálo, že vůbec nespal. V práci pil jednu kávu za druhou, zíval, mnul si spánky a o polední pauze vlezl na internet hledat odpověď.
„Kočka budí v noci, co dělat.“
Internet mu ochotně naservíroval rady. Ignorovat. Koupit automatickou krmičku. Dávat uklidňující kapky. Hrát si před spaním. Vyloučit stres. Ukázat veterináři. Jedno fórum dokonce tvrdilo, že kočky takhle varují před „jemnohmotným světem“.
Jenda si odfrkl a objednal uklidňující kapky za tři sta korun.
Třetí noc přišla Libuška zase přesně ve tři.
Jako podle plánu.
Nejdřív jemný dotek tlapkou po tváři.
Pak, když dělal, že spí, tiché mňoukání u postele.
Pak, když stejně nevstával, škrábání za dveřmi.
Ale teď bylo v jejím hlase něco, z čeho bylo nepříjemněji než ze škrábání. Dva krátké zvuky. Pauza. Zase dva.
Jako by počítala vteřiny.
Nebo vysílala signál.
Jenda ležel a nehýbal se. V kuchyni tiky hodiny. Za oknem se kývala lampa. Linoleum na chodbě tiše praskalo pod kočičími tlapkami.
A kdesi v hloubi bytu – nebo se mu to jen zdálo? – bylo slyšet ještě něco. Velmi slabé. Sotva znatelné.
Rychle vstal, jedním trhnutím otevřel dveře a skoro vykřikl:
– Dost!
Libuška přitiskla uši.
Ale neustoupila.
Podívala se na něj dlouhým, klidným pohledem. A ten pohled zapůsobil víc než nějaké žalostné mňoukání. Nebyl v něm kočičí rozmar. Byla v něm zvláštní, skoro lidská trpělivost. Jako by už po několikáté opakovala to samé a ještě se nehodlala vzdát.
Pak se Libuška otočila a šla do kuchyně.
Jenda zůstal stát ve dveřích.
Proč právě tehdy v něm poprvé něco zatušilo? Nevěděl.
Ale stejně nešel.
Vrátil se do postele. Do rána už nespal.
Druhý den na dvoře u vchodu narazil na Boženu ze třetího patra. Stála jako obvykle ve flanelovém županu přes tepláky, s cigaretou v ruce a s obvyklým výrazem člověka, kterého už skoro nic nepřekvapí.
– Boženo, – zavolal na ni Jenda. – Budil tě někdy kocour v noci?
Podívala se na něj přes brýle, potáhla z cigarety a vyfoukla kouř stranou.
– Budil. A co?
– Moje mě třetí noc nenechá spát. To tlapkou do obličeje, to škrábe, to mňouká. Všechno jsem zkontroloval: žrádlo je, voda je, záchod je čistý.
Božena přimhouřila oči.
– Když kočka dělá tři noci po sobě to samé, tak na to má důvod.
– Jakej důvod?
– A tys zkontroloval?
– Vždyť říkám, všechno jsem zkontroloval.
– Ne misku, – přerušila ho Božena. – Šels za ní?
Jenda zmlkl.
Božena oklepala popel a usmála se:
– Nejsou to blbci, Jendo. My jsme blbci. Když volá, nemáš hádat, ale jít.
Celý den se mu ta věta motala v hlavě.
Ke čtvrté noci se připravil.
Nastavil si budík na tři čtvrtě na tři, ale probudil se dřív. Ležel ve tmě a poslouchal byt. Hodiny v kuchyni. Ledničku. Jemné praskání topení.
A ještě jeden zvuk.
Úplně slabý.
Takový, jaký si snadno spleteš s praskáním trubek, s větrem nebo s čímkoli, když se moc nechceš zaposlouchat.
Přesně ve tři vyskočila na postel Libuška.
Přišla k polštáři.
Dotkla se tlapkou jeho tváře.
Jenda se hned posadil.
– Dobře, – řekl tiše. – Jdeme.
Libuška seskočila na zem a sebejistě šla napřed, ani se neohlédla. Jako by přesně věděla, že teď už za ní konečně půjde.
Provedla Jendu chodbou, dál do kuchyně, kolem stolu, kolem stoličky – k topení pod oknem.
V tom rohu byla největší tma. Zelenavé světélko mikrovlnky se tam sotva dostalo, a proto trubky vypadaly tlustší než ve dne a škvíra mezi zdí a starou litinou hlubší a strašidelnější. Od okna táhl chlad: větrací okénko zase zůstalo pootevřené.
Jenda si v duchu vynadal. Už týden kouřil u okna a pokaždé nechal škvíru „jen na chvilku“, a pak zapomněl zavřít. V noci se po podlaze plazil ledový vzduch a tenká záclona se jemně pohybovala.
Libuška se posadila na podlahu a zírala přímo na topení.
Jenda si dřepl. Nejdřív nechápal, co by měl vidět. Prach pod parapetem. Rezavé šrouby. Stará trubka. Kus odchlípnuté lišty.
Nic zvláštního.
Ale pak se zpoza topení ozval zvuk.
Tenký, skoro neživý pískot. Tak slabý, že by ho ve dne asi nešlo vůbec rozeznat: venku hučí auta, v domě práskají dveře, u sousedů hraje televize, v kuchyni bublá rychlovarná konvice.
Ale v noci se celý dům jakoby propadne do ticha, a i tenhle maličký zvuk začne tichem pronikat.
Jenda vytáhl telefon, rozsvítil baterku a posvítil do škvíry.
Nejdřív viděl jen prach a chuchvalce pavučin. Pak něco malého, černého, slepeného.
Kotě.
Úplně maličké. Možná tři týdny, ne víc. Oči už otevřené, ale koukal z nich zakalený výraz, jako by skoro nechápalo, kde se ocitlo. Boky se mu jemně třásly. Tlapky měl přitažené k bříšku. Leželo na boku, sevřené mezi trubkou, zdí a těžkým topením tak nešikovně, že tam zřejmě nespadlo dobrovolně, ale sklouzlo a zůstalo zaklíněné.
Jenda posvítil výš, k parapetu, a teprve tehdy všechno pochopil.
Venku, přímo pod oknem, vedl úzký plechový přístřešek nad vchodem do vedlejšího obchodu. Z ulice na něj mohla vlézt dospělá kočka – po stromě, po římse, po nějaké římse.
A pak bylo pootevřené větrací okénko. Štěrbina malá, ale pro malé kotě dostatečná. Nejspíš kočičí matka přenášela mláďata z místa na místo, zachraňovala je před zimou nebo před psy ze dvora, a jedno zatáhla až sem. Nebo kotě samo, když se vyškrábalo z nějakého úkrytu na přístřešku, lezlo po čichu k teplu. Od topení sálal žár, a pro takového prcka to mohl být jediný srozumitelný orientační bod.
A pak se stalo něco jednoduchého a děsivého.
Prolezlo větracím okénkem, sklouzlo z parapetu dolů, za topení – do místa, kde se dospělý živočich ještě dokázal otočit, ale takhle malý už ne. Škvíra mezi zdí a topením byla úzká, zaprášená, s trčícím kovovým držákem a odchlípnutou lištou. Dostal se tam – vyděšeně, na čistém instinktu, ucítil neznámou vůni bytu. Ale dostat se zpátky už nedokázal.
Zespodu mu bránila lišta. Ze strany trubka. Shora visela těžká žebra topení. Pokaždé, když se kotě asi pokoušelo ven, jen se svezlo hlouběji do rohu.
Jenda si to představil tak jasně, že ho nepříjemně sevřelo v hrudníku: malý, sotva živý chomáč tepla se dostal tam, kde to vonělo záchranou, a uvízl v pasti dva kroky od lidí.
Teď bylo jasné i to druhé – proč kotě pískalo jen v noci.
Ve dne bylo v bytě rušno. Jenda chodil do práce, lednička hučela, za okny projížděla auta, sousedi nad hlavou posunovali židle, děti chodily na dvůr. A kotě bylo moc slabé, promrzlé, hladové, nemohlo křičet pořád. Ztichlo, spalo, propadalo se do polobdění. Až k ránu, když dům utichl a začalo být pořádně zima, probudilo se hladem a strachem.
Teprve tehdy začalo vydávat hlas.
Ne nahlas – na hlasitý křik už nemělo sílu.
Tence.
Občas.
Skoro neslyšitelně.
A slyšet ho mohla jen Libuška.
Nejspíš ho slyšela už první noc.
Kočky mají úplně jiný sluch. To, co člověku připadá jako šustění v trubkách nebo přelud, bylo pro ni živé stvoření. Nejdřív mu nosila jídlo. Teď to Jenda viděl sám: v nejzazším rohu ležely vyschlé kousky kuřete. Takže tam nosila granule ze své misky. Možná po jednom kousku. Možná do nich strkala čumákem. Možná je protlačovala tlapkou.
Nějak dokázala protlačit jídlo tam, kam se sama celá nevešla. A teprve když pochopila, že to nestačí, že kotě zesláblo tak, že skoro přestalo pískat, začala budit Jendu.
Jenda si opatrně lehl na studenou podlahu a natáhl ruku do škvíry. Hned se to nepovedlo: překážela trubka, ostrý okraj držáku ho škrábl přes zápěstí. Musel se natáhnout bokem, skoro naslepo.
Prsty se konečně dotkly teplé, špinavé srsti a kotě sotva slyšitelně písklo.
– Ticho, ticho… – zašeptal Jenda, sám nevěděl proč.
Objal dlaní mrňouska. Byl skoro bez tíže, jako zmuchlaná rukavice. Jen teplý. Živý. A třásl se.
Když ho Jenda konečně vytáhl zpoza topení, kotě se ani nepokusilo utéct. Jen slabě pohnulo tlapkou a ztichlo, čumáčkem zabořeným do jeho palce.
Libuška hned přiběhla, očichala mrňouska a krátce, skoro neslyšně mňoukla.
Jako by řekla:
– Konečně.
Jenda si sedl přímo na podlahu, opřel se zády o kuchyňskou linku a dlouho se díval na černou kuličku v dlaních. Libuška mu vyskočila na klín, uvelebila se vedle kotěte, dotkla se ho čumákem – a poprvé za všechny ty noci se uvolnila. Dokonce přivřela oči.
A Jenda seděl a s bolestivou jasností chápal jednu velmi prostou věc: tak si zvykl žít ve svém tichu, ve svém pečlivě zařízeném klidu, že zapomněl hned odpovědět, když vedle něj někdo opravdu volá o pomoc.
Ráno odvezl kotě k veterináři.
Koupil mléčnou výživu, pipetu, ohřívací podložku, jednorázové podložky. Vyslechl si všechny instrukce. Přikyvoval tak pozorně, jak snad nikdy nepřikyvoval ani v práci před šéfem.
Když se vrátil domů, udělal kotěti krabici s měkkým ručníkem u topení. Libuška nejdřív seděla vedle ostražitě, pak si lehla blíž, jako by předávala Jendovi službu, ale stejně daleko nešla.
Večer Jenda dlouho bloudil po bytě a nemohl najít místo.
A pak nečekaně vzal telefon a zavolal matce.
Poprvé za tři měsíce.
Když se ozvala, na vteřinu se zarazil. Sám nečekal, že to číslo opravdu vytočí.
– Mami, já tady… – začal a zmlkl.
Libuška v tu chvíli vyskočila na stůl a položila tlapku vedle telefonu.
– Co se stalo, Jendo? – zeptala se hned matka.
– Nic, – řekl po odmlce. – Jen jsem chtěl vědět, jak se máš.
Na druhém konci se odmlčela.
Ne uraženě.
Ne těžce.
Jen překvapeně.
– Normálně, – řekla konečně matka. – A ty?
Jenda se podíval na krabici u topení. Na Libušku. Na kuchyni, která se přes jednu noc změnila k nepoznání.
– Taky… normálně, – odpověděl.
A poprvé po dlouhé době to „normálně“ nebyla lež.
Dveře od ložnice už nezavíral na zástrčku.
Později dokonce vyšrouboval vruty a dal ji do šuplíku.
Od té doby dveře zavíral, ale ne celé.
Protože teď už věděl: když k tobě někdo v noci přijde a vytrvale volá, není to vždycky jen o nepohodlí.
