Marie se už třetí den nedotkla jídla. Lída posunula misku blíž k topení, i když věděla, že nejde o teplotu krmiva.
Kočka ležela na parapetu čekárny, s tlapkami zastrčenými pod sebou. Nespala. Dívala se z okna, jako by za tím matným sklem někdo stál a čekal. Lída přejela prstem po jejím hřbetě a Marie pohnula uchem, ale neotočila se. Srst byla teplá a hustá a pod prsty bylo cítit žebra, která dřív nebyla.
Na klinice to páchlo dezinfekcí a suchým krmivem. Ten pach se vsákl do zdí, do pláště, do kůže na rukou, do vlasů. Lída si ho dávno přestala všímat, ale každé ráno, když otevřela dveře a rozsvítila, první vteřiny jí bil do nosu, jako by připomínal: tady pracuješ, nežiješ.
A ona žila. Před třemi lety si Marie vzala k sobě, protože si pro kočku nikdo nepřišel. Paní, která ji přivezla, ji nechala po vyšetření, řekla „vrátím se za hodinu“ a nevrátila se. Ani za hodinu, ani za týden, ani za měsíc. Lída čekala čtrnáct dní, pak přestala čekat a přinesla z domova starou deku.
Na poličce v komoře dodnes ležel obojek. Starý, z rezavé kůže, s kovovou známkou, na které se dal stěží přečíst telefonní číslo. Číslice byly skoro úplně setřené, jako by je někdo znovu a znovu přejížděl prstem. Lída se nikdy nepokoušela to číslo rozluštit. Nechtěla. Člověk, který odhodí živého tvora, si zaslouží mlčení.
Sundala obojek z Marie hned první večer, když kočka zůstala přespat na klinice, a uklidila ho na horní polici, za krabici s obvazy. Tři roky ležel na jednom místě a prach kolem něj utvořil pravidelný šedý kruh.
Lída si popravila brýle na řetízku, vylila zbytek vody z misky s prasklinou na dně a nalila čerstvou. Miska byla stará, klinická, s vybledlým logem výrobce krmiva. Dočasná.
Tři roky si Lída říkala, že koupí normální, keramickou, s nízkými okraji, jak se doporučuje pro kočky s krátkým čenichem. Ale pokaždé se zastavila u výlohy zverimexu a šla dál. Protože normální miska by znamenala, že Marie je její. A Marie byla cizí. Nebo spíš teď ničí.
* * *
Telefon zazvonil v půl desáté, když si Lída v komoře zalévala čaj. Gennadij, její pomocník, zvedl první sluchátko, zabručel si cosi do vousů a podal jí ho. Řekl, že volá nějaká žena.
Lída vzala sluchátko. Hlas na druhém konci byl tichý, bez naléhání. Žena se představila jako Tamara, řekla, že před třemi lety nechala na jejich klinice kočku. Tříbarevnou. Marii.
Čaj v hrnku chladnul. Lída se dívala, jak pára stoupá a mizí, a poslouchala. Tamara mluvila pomalu, vybírala slova. Řekla, že by chtěla vědět, kde je Marie, a pokud by to bylo možné, vzít si ji zpátky.
Lída neodpověděla hned. Prsty stiskly sluchátko. Pak se zeptala klidně, jako se ptá na diagnózu u kolegy:
– A kde jste byla tři roky? Kočka je tři roky na klinice na psí knížku.
Tamara chvíli mlčela. Neomlouvala se, nevysvětlovala. Jen zopakovala, že by mohla přijet, pokud to Lída dovolí.
Lída řekla, že se ozve, a položila sluchátko na stůl. Obrazovka ještě svítila a od ní po ubrusu běžel modrý proužek.
Gennadij stál ve dveřích, utíral si ruce do zástěry, ze které to páchlo krmivem a něčím nakyslým – kysaným zelím z krabičky, kterou si ohříval k obědu.
– To je ta? Co ji odhodila?
Lída přikývla.
Gennadij se poškrábal na bradě. Odmlčel se, pak řekl, že si tu ženu pamatuje. Měla červené oči, když kočku přinesla. Tenkrát mu to přišlo divné, ale neříkal nic. Teď na to vzpomíná.
Lída si nevzpomínala. Nebo nechtěla.
Gennadij pokrčil rameny, zabručel, že je to u lidí běžné – nejdřív odhodí, po roce si vzpomenou. A dodal:
– Nepouštěj ji k vodě. Pak odešel mýt klece a z chodby se ozvalo cinkání kovových mříží a šplouchání vody.
Lída dopila čaj, i když byl úplně studený. Chuť lístků ležela na jazyku, lepkavá a hořká, jako pachuť rozhovoru, který není u konce. Marie v čekárně pořád zírala z okna. Suché krmivo v misce zůstalo nedotčené.
Večer Lída zavolala. Vytočila číslo, sluchátko zvedli po prvním zvonění, jako by u telefonu čekali celé ty hodiny.
Lída řekla krátce: Marie u nich bydlí tři roky. Je zdravá, naočkovaná, má svůj koutek, svou deku, své zvyky. A že nepovažuje za správné dát kočku člověku, který ji nechal na klinice beze slova.
Ticho trvalo čtyři vteřiny. Pak Tamara řekla:
– Já jsem ji neodhodila.
Dvě slova a nebyla v nich ani urážka, ani zlost. Jen fakt.
Lída chtěla odpovědět, ale hrdlo se jí stáhlo a musela se odkašlat. Zopakovala: nepřišla jste si pro ni, to je „odhodila“. Tamara se nepřela. Řekla „chápu“ a zavěsila. Ozvalo se rovnoměrné dlouhé pípání a Lída je poslouchala skoro minutu, než schovala telefon do kapsy.
Tamara přišla za dva dny. Nevolala, neupozornila. Jen stála přede dveřmi kliniky.
Lída ji uviděla přes matné sklo: hubenou siluetu v kabátě o číslo větším, rukávy zakrývaly prsty, ramena zdvižená, jako by ženě byla zima, ačkoli venku bylo osmnáct nad nulou.
Stála nehnutě, neklepala. Čekala. Jako se čeká v čekárnách, kde se volají čísla po řadě a nic se nedá urychlit.
Venku mrholilo. Drobounký, teplý, květnový déšť. Vůně mokrého asfaltu a lipových listů pronikala škvírou pod dveřmi a vzduch na chodbě byl vlhký.
Na plotně v komoře začala pískat konvice, a Lída odstoupila od okna, aby ji stáhla z plotny. Ruce jely samy: konvice, hrnek, sáček čaje. A v hlavě jediné: neotvírat. Nemusí.
Marie seskočila z parapetu. Poprvé za tři dny se pohnula sama, bez pobízení, aniž by ji Lída musela sundavat. Došla ke dveřím a sedla si, ovinula si ocas kolem předních tlapek. Dívala se na sklo. Ocas se nehnul.
Lída se opřela zády o zeď. Konvice se jí kouřila v ruce. Čekala, až silueta zmizí. A ta zmizela. Pomalu se otočila a odešla pryč, shrbeně, jako člověk, který nemá sílu narovnat záda.
Marie zůstala sedět u dveří až do večera. Nejedia, nepila, neumývala se. Když ji Lída odnášela v náručí do komory, kočka se otočila přes rameno a podívala se na matné sklo. Ve skle nic nebylo. Jen déšť a světlo lampy.
Gennadij si toho všiml a mlčel. Z kouta zabručel, že zámek u vchodových dveří zlobí a že by ho bylo načase vyměnit. Lída kývla. Zámek nevyměnila.
Obálka ležela pod dveřmi ráno, když Lída přišla otvírat kliniku. Bílá, bez známky, bez adresy odesílatele. Jen jméno napsané rukou: „Lídě“. Písmenka drobná, nakloněná doleva.
Zvedla ji dvěma prsty, jako by se obálka mohla spálit. Papír voněl cizím parfémem, něčím květinovým a slabým, jako poslední nádech usušené levandule v plátěném pytlíku. Obálka byla lehká, ale ruce ucítily její tíhu, jako se cítí váha špatných zpráv ještě dřív, než se přečtou.
Uvnitř ležely tři listy a fotografie.
První list. Výpis z onkologického centra, datovaný před třemi lety. Diagnóza, stádium, protokol léčby. Lída četla lékařské dokumenty každý den, znala tyto kódy a zkratky. Z řádek vytištěných standardním nemocničním písmem se jí prsty jemně roztřásly a položila list na klín, aby ho neupustila.
Druhý list. Potvrzení o ukončení léčby. Datum, podpis ošetřujícího lékaře, kulaté razítko se lvem. Remise. Dva roky trvalé remise.
Třetí list. Ručně psaný vzkaz. Stejné písmo jako na obálce, drobné, písmena namačkaná na sebe, jako by na papíře bylo málo místa, a přitom tolik co říct. Jen pár řádek.
„Nechala jsem Marii, protože jsem nevěděla, jestli se vrátím. Chemoterapie, pak ozařování, pak operace. Nebyla jsem doma půl roku. Nemohla jsem ji vzít s sebou a nemohla jsem ji nechat samotnou v prázdném bytě. Veterinární klinika bylo jediné místo, kde jsem věděla, že se o ni postarají. První rok jsem volala každý měsíc. Říkali mi, že si kočku vzal veterinář. Neodvážila jsem se přijet, dokud nebudu zdravá. Slíbila jsem jí, že se vrátím.“
Fotografie byla malá, šest na devět, s ohnutým rohem. Byla na ní žena s krátkými vlasy po chemoterapii, jak drží na rukou tříbarevnou kočku. Vlasy jí teprve začínaly dorůstat, tmavým chmýřím, jako novorozeně. Kočka se otírala čenichem o její bradu a žena ji tiskla oběma rukama, přímo k hrudi, jako se tiskne to, co se bojíš ztratit a co už málem bylo ztraceno.
Lída se posadila na zem rovnou na chodbě. Přečetla si vzkaz. Pak ještě jednou.
Marie přišla neslyšně a lehla si vedle ní. Srst byla teplá a hebká, jako vždycky. Tři roky ji Lída hladila a považovala Marii za svou. A Marie všechy tři roky seděla na parapetu a dívala se z okna.
Lída zavolala v poledne. Hlas se jí netřásl, ale hrdlo měla suché a slova vycházela krátká, jako čísla na receptu.
– Tamaro. Přijedte. Vezměte si Marii zpátky.
Ticho. Pak otázka:
– Jste si jistá?
A Lída odpověděla „ano“, a to „ano“ bylo to nejkratší a nejtěžší slovo, které za tři roky pronesla.
Tamara přijela za čtyřicet minut. Vešla tiše, zastavila se u prahu. Měla na sobě ten samý kabát, o číslo větší, s dlouhými rukávy. Ale oči měla jiné. Ne prosebné, ne provinilé. Vděčné, beze slova, jediným pohledem.
Marie seděla na parapetu. Když Tamara vstoupila do čekárny, kočka otočila hlavu. Na vteřinu se zastavila, jako by kontrolovala. Pak seskočila a šla k ní. Ne během, ne skokem. Prostě šla, jako se jde k tomu, na koho se dlouho čekalo a konečně se dočkal.
Lída sáhla na polici pro obojek. Rezavá kůže, popraskaná a na jednom místě změklá, známka s drápkem poškrábaná. Podala ho Tamaře a řekla jen:
– To je její.
Tamara vzala obojek a zapnula ho na Marii. Měla tenké prsty a spona nešla hned, musela přitlačit. Cvaknutí bylo tiché a přesné, jako tečka na konci dlouhé věty.
Marie zvedla čenich a strčila Tamaře do zápěstí. Tamara ji přikryla dlaní a na vteřinu stála nehnutě. Pak zvedla kočku do náruče a Marie se zavrtala čenichem do jejího krku, do jamky mezi klíčními kostmi, a zavřela oči.
Lída uklidila misku s prasklinou ze stolu. Umyla ji, utřela utěrkou a postavila do skříně. Gennadij stál ve dveřích komory, ale nebručel a nekomentoval.
– Kupte jí normální misku, – řekla Lída, aniž by se otočila. – Tahle byla dočasná. Tři roky dočasná.
Tamara kývla. Přitiskla Marii oběma rukama k hrudi a vyšla.
Dveře se zavřely. Na chodbě to vonělo deštěm a cizím květinovým parfémem. Lída stála u okna a dívala se, jak Tamara jde k autu a tiskne kočku k sobě.
Na poličce zůstalo prázdné místo po obojku. Lída po něm přejela prstem, setřela prach a prázný obrys zmizel. Pak si nasadila brýle, rozsvítila v čekárně a otevřela dveře pro prvního pacienta.
