Lída se třetí den nedotkla jídla. Dana posunula misku blíž k topení, i když věděla, že nejde o teplotu krmení.
Kočka ležela na parapetu v čekárně, s tlapkami schoulenýma pod sebe. Nespala. Dívala se z okna, jako by za špinavým sklem někdo stál a čekal. Dana jí přejela prstem po hřbetě a Lída cukla uchem, ale neotočila se. Srst byla teplá a hustá a pod prsty bylo cítit žebra, která dřív nebyla.
Na klinice to páchlo dezinfekcí a suchým krmivem. Ten pach se zažral do stěn, do pláště, do kůže na rukou, do vlasů. Dana si ho už dávno přestala všímat, ale každé ráno, když otevřela dveře a rozsvítila, první vteřiny jí bil do nosu, jako by připomínal: tady pracuješ, nežiješ.
A ona žila. Před třemi lety si Lídu vzala k sobě, protože si pro kočku nikdo nepřišel. Paní ji nechala po prohlídce, řekla „vrátím se za hodinu“ a nevrátila se. Ani za hodinu, ani za týden, ani za měsíc. Dana čekala dva týdny, pak přestala čekat a přinesla z domova starou deku.
Na poličce v komoře dodnes ležel obojek. Starý, z rezavé kůže, s kovovou známkou, na které se sotva dal přečíst telefonní číslo. Číslice byly skoro setřené, jako by je někdo znovu a znovu mazal prstem. Dana se nikdy nepokoušela to číslo rozluštit. Nechtěla. Člověk, který vyhodí živého tvora, si nezaslouží zavolat.
Sundala Lídě obojek hned první večer, když kočka zůstala na klinice přes noc, a uklidila ho na horní poličku, za krabici s obvazy. Tři roky ležel na jednom místě a prach kolem něj ležel v rovnoměrném šedém kruhu.
Dana si upravila brýle na řetízku, vylila zbytek vody z misky s prasklinou na dně a nalila čerstvou. Miska byla stará, klinická, s vybledlým logem výrobce krmiva. Dočasná.
Tři roky si Dana říkala, že koupí normální, keramickou, s nízkými okraji, jak se doporučuje pro kočky s krátkým čenichem. Ale pokaždé se zastavila u výlohy zverimexu a prošla dál. Protože normální miska by znamenala, že Lída je její. A Lída byla cizí. Přesněji, teď už ničí.
* * *
Telefon zazvonil v půl desáté, když si Dana v komoře vařila čaj. Honza, její pomocník, zvedl první, zamumlal si něco do vousů a podal jí ho. Řekl, že volá nějaká ženská.
Dana vzala sluchátko. Hlas na druhém konci byl tichý, bez nátlaku. Žena se představila jako Tereza, řekla, že před třemi lety nechala kočku v jejich klinice. Tříbarevnou. Lídu.
Čaj v hrnku chladnul. Dana se dívala, jak pára stoupá a mizí, a poslouchala. Tereza mluvila pomalu, vybírala slova. Řekla, že by chtěla vědět, kde je Lída teď, a pokud možno, vzít si ji zpátky.
Dana neodpověděla hned. Prsty sevřely sluchátko. Pak se zeptala rovně, jako se ptají na diagnózu u kolegy:
– A tři roky jste kde byla? Kočka je tři roky na klinice na ptačí práva.
Tereza chvíli mlčela. Neomlouvala se, nevysvětlovala. Jen zopakovala, že může přijet, když Dana dovolí.
Dana řekla, že zavolá zpátky, a položila sluchátko na stůl. Obrazovka ještě svítila a po ubruse se táhl modrý proužek.
Honza stál ve dveřích, utíral si ruce do zástěry, která páchla krmivem a něčím nakyslým, kysaným zelím z krabičky, kterou si ohříval k obědu.
– To je ta? Co ji hodila?
Dana přikývla.
Honza se poškrábal na bradě. Chvíli mlčel, pak řekl, že si tu ženu pamatuje. Měla červené oči, když tu kočku přinesla. Tenkrát to Daně říkal. Pamatuje si to, nebo ne?
Dana si nepamatovala. Nebo nechtěla pamatovat.
Honza pokrčil rameny a zamumlal, že to u nich chodí: nejdřív hodí a za rok si vzpomenou. A dodal:
– Nepouštěj ji. Pak odešel umýt klece a z chodby bylo slyšet cinkání kovových mříží a šplouchání vody.
Dana dopila čaj, i když úplně vychladl. Chuť lógru jí ležela na jazyku, lepkavá a hořká, jako pachuť rozhovoru, který není ukončený. Lída v čekárně pořád koukala z okna. Suché krmivo v misce zůstalo nedotčené.
Večer Dana zavolala. Vytočila číslo, sluchátko zvedli po prvním zvonění, jako by u telefonu čekali celé ty hodiny.
Dana řekla krátce: Lída u nich žije tři roky. Je zdravá, očkovaná, má svůj koutek, svou deku, své zvyky. A že nepovažuje za správné dávat kočku člověku, který ji nechal na klinice bez jediného slova.
Ticho trvalo čtyři vteřiny. Pak Tereza řekla:
– Já jsem ji nehodila.
Dvě slova a nebyla v nich ani urážka, ani zlost. Jenom fakt.
Dana chtěla odpovědět, ale hrdlo se jí sevřelo a musela se zakuckat. Zopakovala: vy jste si pro ni nepřišla, to je to „hodila“. Tereza se nehádala. Řekla „chápu“ a zavěsila. Ozvalo se rovnoměrné, dlouhé pípání a Dana ho poslouchala skoro minutu, než uklidila telefon do kapsy.
Tereza přišla za dva dny. Nezavolala, neupozornila. Jen stála přede dveřmi kliniky.
Dana ji viděla přes matné sklo: hubenou siluetu v kabátě o číslo větším, rukávy jí zakrývaly prsty a ramena měla zvednutá, jako by jí byla zima, ačkoliv venku bylo osmnáct nad nulou.
Stála nehnutě, neklepala. Čekala. Jako se čeká v čekárnách, kde se volají čísla po řadě a nic se nedá urychlit.
Venku mžilo. Drobně, teple, květnově. Vůně mokrého asfaltu a topolových listů pronikala škvírou pod dveřmi a vzduch na chodbě byl vlhký.
V komoře začala pískat rychlovarná konvice a Dana od okna odstoupila, aby ji sundala. Ruce pracovaly automaticky: konvice, hrnek, sáček s čajem. A v hlavě jenom jedno: neotvírat. Nemusí.
Lída seskočila z parapetu. Poprvé za tři dny se pohybovala sama, bez pobízení, bez toho, aby ji Dana sundávala na rukou. Přistoupila ke dveřím a sedla si, s ocasem omotaným kolem předních tlapek. Dívala se na sklo. Ocas se nehnul.
Dana se opřela zády o zeď. Konvice se jí v ruce kouřila. Čekala, až silueta odejde. A silueta odešla. Pomalu se otočila a šla pryč, shrbeně, jako člověk, který nemá sílu narovnat záda.
Lída zůstala sedět u dveří až do večera. Nejedla, nepila, neumývala se. Když ji Dana na rukou odnášela do komory, kočka se otočila přes rameno a podívala se na matné sklo. Ve skle nic nebylo. Jenom déšť a světlo z lucerny.
Honza si toho všiml a mlčel. Zamumlal z kouta, že zámek u vchodových dveří drhne a byl by na čase ho vyměnit. Dana přikývla. Zámek nevyměnila.
Obálka ležela pod dveřmi ráno, když Dana přišla otevřít kliniku. Bílá, bez známky, bez zpáteční adresy. Jenom jméno, napsané rukou: „Daně“. Písmena drobná, se sklonem doleva.
Zvedla ji dvěma prsty, jako by obálka mohla pálit. Papír voněl cizím parfémem, něčím květinovým a slabým, jako poslední nádech uschlé levandule v plátěném sáčku. Obálka byla lehká, ale ruce cítily její tíhu, jako se cítí váha špatných zpráv ještě dřív, než se přečtou.
Uvnitř ležely tři listy a fotka.
První list. Výpis z onkologického centra, datovaný před třemi lety. Diagnóza, stadium, protokol léčby. Dana četla lékařské dokumenty každý den, věděla, co ta čísla a zkratky znamenají. Z řádků vysázených standardním nemocničním písmem se jí jemně roztřásly prsty a položila list na kolena, aby ho neupustila.
Druhý list. Potvrzení o ukončení léčby. Datum, podpis ošetřujícího lékaře, kulaté razítko se lvem. Remise. Dva roky trvalé remise.
Třetí list. Ručně psaný vzkaz. Stejné písmo jako na obálce, drobné, písmena namačkaná k sobě, jako by na papíře bylo málo místa a chtěla říct hodně. Jenom pár řádků.
„Nechala jsem Lídu, protože jsem nevěděla, jestli se vrátím. Chemoterapie, pak ozařování, pak operace. Nebyla jsem doma půl roku. Nemohla jsem ji vzít s sebou a nemohla jsem ji nechat samotnou v prázdném bytě. Veterinární klinika bylo jediné místo, kde jsem věděla, že se o ni postarají. První rok jsem volala každý měsíc. Říkali mi, že si kočku vzal doktor. Neodvážila jsem se přijet, dokud nebudu zdravá. Slíbila jsem jí, že se vrátím.“
Fotka byla malá, šest na devět, s ohnutým rohem. Na ní žena s krátkými vlasy po chemoterapii držela v náručí tříbarevnou kočku. Vlasy jí teprve začínaly růst, tmavým chmýřím, jako u novorozeněte. Kočka se třela čenichem o její bradu a žena ji tiskla oběma rukama, přímo k prsům, jako se tiskne to, co se bojíš ztratit a co už je skoro ztracené.
Dana si sedla na zem rovnou na chodbě. Přečetla vzkaz. Pak ještě jednou.
Lída přiběhla neslyšně a lehla si vedle. Srst byla teplá a měkká, jako vždycky. Tři roky ji Dana hladila a považovala ji za svou. A Lída celé tři roky seděla na parapetu a dívala se z okna.
Dana zavolala v poledne. Hlas se jí netřásl, ale hrdlo měla suché a slova vycházela krátká, jako čísla na receptu.
– Terezo. Přijeďte. Vezměte si Lídu.
Ticho. Pak otázka:
– Jste si jistá?
A Dana odpověděla „ano“ a to „ano“ bylo to nejkratší a nejtěžší slovo, které za tři roky vyslovila.
Tereza přijela za čtyřicet minut. Vešla tiše, zastavila se u prahu. Kabát byl stejný, o číslo větší, s dlouhými rukávy. Ale oči měla jiné. Ne prosebné, ne provinilé. Vděčné, bez jediného slova, jediným pohledem.
Lída seděla na parapetu. Když Tereza vstoupila do čekárny, kočka otočila hlavu. Na vteřinu se zastavila, jako by kontrolovala. Pak seskočila a šla k ní. Ne během, ne skokem. Prostě šla, jako se jde k tomu, na koho se dlouho čekalo a konečně se dočkalo.
Dana vytáhla z poličky obojek. Rezavá kůže, popraskaná a na jednom místě měkká, známka se škrábancem od drápku. Podala ho Tereze a řekla jen:
– Tohle je její.
Tereza vzala obojek a zapnula ho Lídě. Prsty měla tenké a spona nešla hned, musela přitlačit. Cvaknutí bylo tiché a přesné, jako tečka na konci dlouhé věty.
Lída zvedla čenich a strčila Terezu do zápěstí. Tereza ji přikryla dlaní a chvíli tak stála, nehnutě. Pak zvedla kočku do náruče a Lída se zabořila čenichem do jejího krku, do důlku mezi klíčními kostmi, a zavřela oči.
Dana uklidila misku s prasklinou ze stolu. Umyla ji, utřela utěrkou, postavila do skříně. Honza stál ve dveřích komory, ale nemručel a nekomentoval.
– Kupte jí normální misku, – řekla Dana, aniž by se otočila. – Tahle byla dočasná. Tři roky dočasná.
Tereza přikývla. Přitiskla Lídu oběma rukama k prsům a vyšla.
Dveře se zavřely. Na chodbě to páchlo deštěm a cizím květinovým parfémem. Dana stála u okna a dívala se, jak Tereza jde k autu a tiskne kočku k sobě.
Na poličce zůstalo prázdné místo po obojku. Dana po něm přejela prstem a setřela prach. Pak si nasadila brýle, rozsvítila v čekárně a otevřela dveře pro prvního pacienta.
