Dárek – Tak povídej, synku, jak se ti dneska vedlo, jaký jsi měl den? Tatínek Viktor, který právě dorazil z práce, zvedl a posadil pětiletého Ádámka vedle sebe na gauč a rozcuchal mu jemné světlé vlasy. Zatímco maminka Pavlína vařila večeři, otec si povídal se svým jediným a milovaným synem. Byt byl útulný a teplý, v obýváku na očích, mezi šeptajícím televizorem a skříní, zářil nízký, ale krásně nazdobený stromeček. Do Silvestra zbýval přesně den. – Mám se dobře! – hlásil dědic. – Ale můj kamarád Kája na tom dobře není. – A co je s tvým kámošem? – tázal se Viktor. – Myslíš toho Káju od vedle? – Jo, toho, – přikývl Ádámek. – Nedostal dneska dárek na vánoční besídce ve školce, – ozvala se Pavlína z kuchyně, zahalená vůní pečeného kuřete. – Chudák kluk… Tak, umýt ruce a ke stolu, večeře je hotová. – Jak to, že nedostal? – divil se Viktor, vstávaje z gauče. – Všem dali, jen Kájovi ne? To nějak nevychází. – Jo, všichni dostali, jen Kája ne, – potvrdil Ádámek, slezaje za otcem z gauče. – Sněhurka a Mikuláš všem rozdali dárečky, jen jeho přeskočili. A on čekal. – Co to je za Sněhurku s Mikulášem, že dítě odbyli? – už se zlobil Viktor. Přitáhl si židli ke stolu a usedl. – Ti za to nemůžou, – pokrčila rameny Pavlína. – Asi Kájova máma zapomněla dát peníze na dárek nebo prostě neměla. I to se občas stane. Ádámku, máš umyté ruce? – Má, byl se mnou v koupelně, – ujistil Viktor, porcujíc kuřátko na talíře. – Dobrá, kdyby nebyly peníze, jak to, že paní vedoucí školky… jak se jmenuje, paní Anna Petrová? Jak mohla dovolit takové ponížení, když všichni viděli, že Sněhurka a Mikuláš dárkem neobdarovali jeho? – Paní Anna Petrová byla naše Sněhurka, – hlásil Ádámek. – Mikuláš je školník! – O to víc! – rozčiloval se Viktor. – Copak nemohli najít jeden dárek i pro toho kluka a pak to s rodiči vyřešit? Jak může být někdo tak tvrdý? – Evidentně nemohli, – povzdechla Pavlína. – Já bych určitě něco vymyslela, aby byl obdarován i on. – A rodiče Káji? Jak to mohli dopustit, že jejich kluk zůstal bez dárku? – nedal pokoj Viktor. – A ty, synku… Viktor se obrátil na Ádámka, který okusoval kuřecí stehýnko. – Doufám, žes pak podělil dárkem svého kamaráda? Syn se podíval na otce skoro vyčítavě. – Chtěl jsem, tati. I Sergej, Natálka, Aleš, i další. Ale Kája nechtěl od nikoho nic vzít. – Hrdý kluk! – uznale prohodil Viktor. – A neříkej mi, že ani neplakal… – Nevím… Neviděl jsem, – přiznal malý. – Co za chlapa! – znovu žasl Viktor. – Je mi toho kluka vážně líto. – Jo, Káji je vážně škoda, – soucítila Pavlína. – Muselo mu to být moc líto. – Já navrhuju napravit nespravedlnost! – rozhodně vyhlásil Viktor, tváře mu zrůžověly a oči svítily zvláštním leskem. – Jak to chceš udělat? – zeptala se Pavlína a utírala rty. Ádámek taky zvědavě zíral. – Tak, – řekl tajemně Viktor. – Víte, kde Kája bydlí? Ádámku? – Nevím, – zavrtěl hlavou. – U něj jsem nikdy nebyl, jen si hrajeme na hřišti a ve školce. – Já to asi zjistím, – po chvíli váhavě řekla Pavlína. – Moje kamarádka zná skoro všechny v našem domě. Můžu jí zavolat. Ale proč? – Zavolej hned, – požádal Viktor. – Dobře, ale uklidíte po večeři sami! – V třicítce bydlí, jmenujou se Šindelářovi, – informovala Pavlína po pár minutách. – Maminku má Valentýnu, tátu už ne. Spíš odešel sám, možná ho vyhodila, není jasno. Žijou spolu sami. – Jak to víš? – podivil se Viktor. – Moje kamarádka Alice je ve výboru domu, všechny informace zná, – usmála se Pavlína. – Výborně, – přitakal Viktor. – Ádámku, už jsi snědl celý svůj dárek? – Ne, ještě ne, mamka řekla, že moc sladkého škodí. – Má pravdu, – souhlasil táta. – Máš ještě obal od dárku? – Jo, otevřel jsem ho opatrně. – Výborně, – pochválil ho. – Schovej si své sladkosti do jiného sáčku, ten dárek mi dej. – Proč? – zvědavě se ptal Ádámek. Ale šel do pokoje a vrátil se s barevným dárkovým sáčkem. Obsah vysypal na stůl – bonbóny, sušenky v blyštivých obalech. Maminka chvíli vše sledovala, pak řekla: – Tak vy, šikulové moji, chcete ještě Káju potěšit dárkem? Kdy a kdo ho donese? – Nejlépe dnes! – rozhodl Viktor. – Co myslíš, Ádámku? – Jasně, dnes! – jásal syn. – Dám mu pár svých sladkostí? – Pokud ti není líto, – s úsměvem schválil Viktor. – Půjdeme tam spolu, že? – ptal se Ádámek, skládajíc do sáčku několik bonbónů. – Nabízel jsi mu už dnes sladkosti a nechtěl. Je hrdý. Uděláme to jinak. Odešel a za chvíli se objevil… Mikuláš! V bílých holinkách, červeném kabátu s bílou kožešinou, čepici, s velkou bílou vousatou bradou, berlí v ruce a červeným pytlem na dárky – ten byl zatím prázdný. Ádámek se na něj nechápavě díval a pak řekl: – Tati, to jsi byl ty Mikuláš v loňském roce? A i dřív? – Jo, já, – přiznal Viktor. – Promiň, že jsem ti to neřekl; stejně bys to časem zjistil. Víš, jednou mě kolegové poprosili být Mikulášem, všem se to líbilo, a tak už jsem tři roky “mikulaším”. Ty mě vždy potěšíš jako svůj Mikuláš. Loni se ti Mikuláš líbil? – Moc! – pochválil Ádámek. – A jsem rád, že máme doma svého Mikuláše! Přiběhl k tátovi a objal ho. Pavlína přidala ještě pár bonbónů, svázala sáček barevnou stuhou, Viktor jej dal do pytle. Opravil si bradu a pravil: – Tak co, jde to, abych navštívil ukřivděného Káju? – Jasně! – souhlasili máma i syn. Ádámek poprosil: – Tati, můžu jít s tebou ke Kájovi? – Jako Sněhurka? – zasmál se táta. – Jako Zajíček! – zavýskl Ádámek a utíkal do pokoje. Po chvíli se vrátil v kostýmu zajíčka, ve kterém dnes byl na besídce: bílý overal s ušima, ogumovaný ocásek, maska s čumáčkem. – Dobře, půjdeme, ale vezmi si bundu – venku je zima, i pro zajíce! Táta se synem vyrazili ke dveřím. Pavlína se smála pohledem na dlouhého Mikuláše a vedle něj hopsajícího zajíčka-Ádámka. Sáček s dárkem táhl skoro po zemi – otec mu svěřil tu čest. Za deset minut dorazil domů jen Viktor, tvářil se poněkud rozpačitě. – Kde je Ádámek? – polekala se Pavlína. – Klid, hraje si s Kájou, za půl hodiny si pro něj skočím, – Viktor si otíral spocený obličej vatovou bradou. V dědovském kostýmu se svalil do křesla a povídal: – To je věc! Vyprávěl ženě, že byli už šestí, kdo dnes Kájovi donesl vánoční dárek. A patrně ne poslední! Přímo před nimi odcházela ze Šindelářových bytů paní vedoucí Anna Petrová – už bez kostýmu Sněhurky. – Tolik se omlouvala Káji a jeho mámě, jak se to s dárkem zvrtlo, vykládal Viktor, stahuje kabát a vousy. – Představ si, někdo natáčel tu besídku a dal to na místní internetový portál. V řádu hodin stovky komentářů! – Opravdu? – divila se Pavlína. – Musím mrknout. – Ale to není hlavní, – pokračoval Viktor. – Ukázalo se, že Kájova maminka dala peníze až o chlup později… – Tak trochu si za to může sama, – přerušila ho Pavlína rozumně. Ale na druhou stranu, je sama, peníze nemá vždy, ve školce měli něco vymyslet. – …Ředitelka to neřešila, prostě syna vyškrtili ze seznamu. Malý z toho byl nešťastný. – Ach, kdybych já byla šéfem té Anny Petrové – hned bych ji vyhodila! – Možná ji vyhodí nebo se polepší… V práci s dětmi se takhle prostě nikdo nesmí chovat. Viktor chvíli mlčel, drbal se na bradě. Pak vzhlédl k Pavlíně. – A ještě něco: přišel i Kájův táta! S dárky, s hlavou skloněnou, skoro brečel… – Fakt?! – zajásala Pavlína. Zazvonil zvonek, Pavlína šla otevřít. Vrátil se Ádámek. – Proč jsi šel domů sám? – zhrozil se Viktor. – Měli jsme se domluvit, že tě vyzvednu… – Nejsem malé dítě! – zlobil se Ádámek. – A stejně mě to tam přestalo bavit. – Proč? – ptal se táta. – Kájova mamka s taťkou se napřed hádali, pak plakali. S Kájou jsme přišli na kuchyň, oni se objímali, pak jsme přišli my, objali se všichni a zase brečeli. Divní jsou! Ani nevšimli, že jsem odešel… Viktor s Pavlínou se usmáli. – Tak jo, pusťte se do čaje, – řekla Pavlína. – A kdo neusne, bude čekat na půlnoc a přivítat nový rok. – Ať je šťastný! – souhlasil Ádámek.

DAR

Tak co, synku, povídej, jak se ti dneska dařilo, jaký jsi měl den?
Táta Petr, který právě přišel z práce, posadil pětiletého Tomáška vedle sebe na gauč a lehce mu rozcuchal hebké světle hnědé vlasy na hlavě. Mezitím co maminka Radka připravovala večeři, táta povídal s milovaným a zatím jediným synem. Byt byl útulný a teplý, v obýváku, mezi šeptajícím televizorem a skříní, kouzelně svítila barevnými světýlky nízká, ale krásně ozdobená vánoční jedlička. Do Silvestra zbýval přesně jediný den.

Mám se dobře! oznámil Tomášek. Ale můj kamarád Kuba je smutný.
A co se stalo Kubovi? zajímal se Petr. To je ten Kuba od vedle?
Jo, on, přikývl Tomášek.
Dnes nedostal na vánoční besídce v školce dárek, vložila se Radka z kuchyně, celá provoněná pečenou kuřecím. Chudák kluk Tak si umyjte ruce, pánové, a ke stolu, večeře je hotová.
Jak to, že nedostal? podivil se Petr a vstal z gauče. Všem dali a zrovna Kubovi ne? Něco tu nesedí.
Jo, všem, jen Kuba nedostal, potvrdil Tomášek, když se sunul za tátou ze sedačky. Ježíšek a anděl rozdávali dárky všem, jen jemu ne. A on pořád čekal.
To je pěkná nadílka Ježíšek a anděl zapomenou na dítě! rozčílil se Petr. Přisunul si židli a sedl ke stolu.
Ti za to nemůžou, pokrčila rameny Radka. Spíš Kuba máma buď zapomněla poslat peníze na dárek, nebo je prostě neměla. Někdy se to stane. Tomíku, umyl sis ruce?
Jo, byli jsme spolu v koupelně, řekl Petr, když porcoval zlatavou kuřecí pečínku a rozděloval ji na talíře. Dejme tomu, zapomenuty peníze. Ale jak mohla vedoucí školky, jak ona Pavla Novotná, že? Jak mohla Pavla Novotná dovolit takové ponížení toho kluka před všemi?
Pavla Novotná byla letos anděl, vyprávěl Tomášek. A Ježíšek byl náš školník!
Tak tím spíš! rozčiloval se Petr dál. Nemohli nějak zařídit, aby alespoň jeden dárek dostal? Doufal bych, že to vyřeší a rodiče se pak vyrovnají. Proč taková tvrdost?
Zřejmě nešlo, povzdechla si Radka. Já bych to zařídila, kdybych tam byla.
A Kubovi rodiče? Jak mohli dopustit, že jejich dítě odchází bez dárku? nepřestával Petr. Mimochodem, synku!
Petr se otočil na Tomáška, který s chutí okusoval kuřecí stehýnko.
Snad jsi se pak s Kubou o svůj dárek podělil?
Klouček se na otce podíval trochu smutně:
Já chtěl, tati. A ještě Štěpán, Lucka, Honza, ještě někdo. Ale Kuba nechtěl od nikoho vzít.
Pýcha, co? divil se Petr. Řekni, že ani neplakal.
Nevím Neviděl jsem to, přiznal Tomášek.
Statečný kluk! uznale řekl Petr. Takové zacházení si nezasloužil.
Je mi ho líto, přidala se Radka. Muselo ho to moc mrzet.
Navrhuji, že to napravíme! rozhodně prohlásil Petr. Už měl jistě něco v hlavě, protože mu rudly tváře a oči se zvláštně rozzářily.
Jak? zeptala se Radka, když si otírala ústa ubrouskem. Tomášek taky čekal na odpověď.
Tak! odpověděl Petr tajemně. Kdo ví, kde Kuba bydlí? Tomáši, víš?
Ne, zakroutil hlavou kluk. Nikdy jsem u něj nebyl, jen jsme spolu venku a v školce.
No, já to zjistím, zamyslela se Radka. Mám kamarádku, co zná skoro všechny v domě. Zavolám jí. Jen nevím proč
Zkus to. A hned, prosím. poprosil Petr naléhavě.
Dobře, souhlasila Radka. Ale pak uklidíte stůl i nádobí!
Bydlí ve třiatřicítce, jmenují se Šilhavý, oznámila Radka po chvíli. Máma je Jitka, táta není. Byli spolu, ale rozešli se. Moc tomu nerozumím, ale žijí sami.
Kde bereš takové podrobnosti? uchechtl se Petr.
Moje kamarádka Alice je studnicí všeho zná celý dům, zasmála se Radka. Je ve výboru, všechno k nim přijde.
Tak už to je jasné, zamručel Petr. Tomáši, snědl jsi už celý svůj dárek?
Ještě ne, smutně řekl kluk. Mamina říkala, že moc sladkého škodí.
Má pravdu, souhlasil Petr. Máš tedy obal od dárku celý?
Jo, přikývl Tomášek. Opatrně jsem ho rozbalil.
Skvělé, pohladil ho Petr. Zvládneš přesypat zbytek dárku do jiné taštičky a ten původní mi dát?
Proč? zeptal se Tomášek, ale radši šel do pokoje. Přinesl barevný pytlík, už ne tak plný. Vysypal obsah na stůl bonbóny, perníčky a čokoládky v lesklých obalech.
Chvíli mezi tím maminka mlčky seděla, pak řekla:
Chápu, chcete Kubovi udělat radost, že? Ale kdy? Kdo dárek předá?
Nejlépe dnes! odpověděl Petr. Co myslíš, Tomáši?
Jasně! Dneska! rozsvítil se kluk. Můžu mu dát něco ze svých bonbónů?
Když ti to nebude líto, určitě, pochválil ho tatínek.
Půjdeme spolu k němu? ptal se Tomášek, skládaje zpět do pytlíku sladkosti.
Ale vždyť už jsi mu dnes nabízel a nic z toho nebylo, zatím pochyboval Petr. Je to hrdý kluk. Uděláme to jinak
Odešel do pokoje, a za pár minut se vrátil jako Ježíšek! V bílých vlněných ponožkách, červeném plášti s bílou kožešinou, ozdobený složitými vzory, s čepicí a velkou bílou vousem, v ruce berla a druhá nesla rudý hvězdami vyšívaný vak na dárky. Vak zatím prázdný.
Tomášek na něj hleděl nechápavě.
Pak se zeptal:
Tati, to jsi byl ty Ježíšek loni? I předtím?
Jo, já, přiznal Petr. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív. V práci mě před pár lety poprosili, jestli můžu být Ježíškem. Tak jsem souhlasil. Všem se to líbilo, a už třetím rokem dělám Ježíška i doma. Jak se ti líbil minulý Ježíšek?
Moc! pochválil Petr syna. Je fajn, že máme doma vlastního Ježíška!
Tomášek se rozběhl a objal tátu u nohou.
Radka přidala také pár sladkostí, zavázala barevnou stuhou nacpaný pytlík, Petr ho schoval do vaku.
A zkontroloval vous:
Tak co, souhlasíte, že navštívím smutného Kubu?
Jasně! odpověděli svorně maminka s Tomáškem.
Chlapec poprosil:
Můžu jít s tebou, tati?
Jako anděl? pousmál se Petr.
Zajíčkem! vesele zvolal Tomášek a utekl se převléct. Vrátil se v bílém overal s velkými ušima, kulatým ocáskem, maskou se štěrbinami na oči a namalovanými fousky pod papírovým čumákem.
Tak pojď, snad Kuba tě nepozná v tomhle! zasmál se Petr. Ale kabátek si vezmi, i když jsi zajíček bílý, venku je zima!
A tak táta se synem vyšli z bytu. Radka se smíchem pozorovala, jak vedle vysokého Ježíška s berlí cupitá malý zajíc v bundě a s dlouhými ušima. Tahal skoro po zemi vak na dárky otec mu ho svěřil.
Za deset minut se domů vrátil Petr s rozpačitým výrazem.
Kde máš Tomáška? znepokojila se Radka.
Je v pohodě, zůstal u Kuby, hrají si spolu. Za půl hodiny ho vyzvednu, sliboval Petr, otíraje si zpocený obličej vousem.
Vsedl na gauč v kostýmu Ježíška a zamumlal:
Tak to snad není možné!
Začal vyprávět, co se přihodilo u Kuby doma. Ukázalo se, že byli už šestí, kdo přinesli smutnému Kubovi vánoční dárek! A zdaleka poslední nebyli. Před nimi vyšla ze dveří sama vedoucí školky, Pavla Novotná tentokrát už bez kostýmu anděla.
Jak se omlouvala před Kubou a jeho maminkou, bědovala, jak to s dárkem špatně dopadlo vykládal Petr, když si sundával plášť a vous. Prý někdo natočil video z besídky a dal ho na městský portál. Během pár hodin mělo tisíce shlédnutí a komentáře, panečku!
Fakt? divila se Radka. Podívám se.
Ale o to nejde, dodal Petr. Ukázalo se, že Kubova maminka zaplatila za dárek později.
Trochu si za to může sama, nekompromisně řekla Radka. Ale taky žije sama, nemusí být peníze vždy po ruce. Ve školce mohli vymyslet nějaké řešení.
Vedoucí se nezabývala okolnostmi, prostě škrkla Kubu ze seznamu obdarovaných, rozčiloval se Petr. Kvůli tomu nevinný kluk smutnil.
Kdybych byla šéf Pavly Novotné, letěla by! lítostivě poznamenala Radka. Suchar takový by neměl s dětmi pracovat.
Možná ji vymění, podpořil ženu Petr. Nebo poučí. Ale kdo je mezi dětmi, nemá pro takové chování místo.
Chvíli mlčel, pak se zadíval na Radku.
Ještě ti řeknu: přišel i Kubův táta! S dárkem i kajícně, skoro brečel.
To snad ne! zaradovala se Radka.
Vtom se ozval zvonek. Radka šla otevřít. Vrátil se Tomášek.
Proč jsi šel sám domů? užasl Petr. Vždyť jsem říkal, že si pro tebe přijdu
Jsem snad malý? urazil se Tomášek. A už mě to tam nebavilo.
Proč?
Kubovi rodiče se nejdřív hádali, pak brečeli. S Kubou jsme přišli z pokoje do kuchyně, objímali se a plakali, vysvětlil Tomášek. Když tam přišel Kuba, všichni se objali a zase plakali. Divní! Ani si nevšimli, že jsem odešel…
Petr s Radkou se na sebe podívali a rozesmáli se.
Tak a teď si dáme čaj, řekla Radka. Kdo neusne, ten ve zdraví oslaví Nový rok. A ať je šťastný pro všechny!
Ať je! řekl velkoryse Tomášek.

A já si večer zapsal: Dárek je mnohem víc než věc je to projev laskavosti a zájmu. Někdy stačí malý čin a spravedlnost se vrátí do světa.