Krabice stála u nohou třetí den a dno už bylo mokré od ranní vlhkosti. Lída přerovnala ručník uvnitř, přepočítala koťata: všech pět. Dvě šedá, dvě pruhovaná, jedno černé s bílou náprsenkou. Černé spalo, pruhovaná se prala, šedá se tiskla k sobě.
Tržiště se probouzelo pomalu. Jana z ovocného stánku už naskládala jablka do kopečků a voněla tou nakyslou podzimní vůní, podle které se říjen liší od všech ostatních měsíců. Nebe viselo šedé, těžké a chlad se pod kabát vkrádal ne hned, ale postupně, po centimetru, od zápěstí k loktům. Asfalt se leskl od včerejšího deště a kaluže odrážely stánky, lidi, kusy oblohy.
Lída foukala do prstů. Prsty byly rudé, neohýbaly se a rukavice nechala doma, protože ráno nemyslela na rukavice, ale na to, že dnešek je poslední den, kdy tu může stát. Zítra přijede dcera vyzvednout kočku, ale koťata si dcera nevezme. Dcera řekla: „Mami, kam bych brala pět? A měla pravdu. Jenže pravda dcery neřešila nic, jen dělala těžším to, co už tak těžké bylo.
„Vezměte si kotě,“ říkala Lída každému, kdo zpomalil krok. „Jsou hezká, krotká. Jestli vám to není zatěžko…“
Lidé procházeli kolem. Žena s kočárkem se usmála, ale zavrtěla hlavou. Muž v montérkách se ani nepodíval. Holčička asi desetiletá si dřepla, natáhla ruku, ale matka ji škubla za rukáv a táhla dál.
„Komu by se chtělo brát koťata v říjnu?“ řekla Jana od vedlejšího stánku a přerovnávala jablka. „Na jaře ještě jo, ale teď… Vzala bys je radši zpátky.“
Lída mlčela. Zpátky znamenalo to, o čem nechtěla přemýšlet.
Černé kotě se probudilo, zvedlo hlavu, pípnulo. Lída vložila ruku do krabice a poškrábala ho za uchem. Karton pod prsty byl měkký, vlhký a v jednom rohu se už začal rozpadat.
Nezpomalil krok, nesklouzl pohledem po krabici a dál. Zastavil se, jako by narazil do neviditelné zdi, a stál tak několik vteřin a díval se dolů.
Hubený, v obnošené bundě s odřenými lokty, ruce v kapsách. Obličej takový, jaký mívají lidé, kteří dlouho nespí, ale ne z práce, z něčeho jiného. Světlé oči, unavené. Třídenní vous, ale úhledný, jako by si ho nepěstoval, jen zapomínal oholit.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Pět,“ Lída se narovnala, upravila bundu. „Dva kluci, tři holky. Měsíc a týden. Na záchod jsou zvyklí. Jestli vám to…“
„Dejte mi je.“
Lída zamrkala.
„Cože?“
„Všechny mi dejte.“
Vytáhl ruce z kapes a dřepnul si. Zvedl černé kotě jednou dlaní, podíval se mu do očí, lehce roztáhl zadní tlapky, zkontroloval, pak ho položil zpátky. Takhle neberou štěně jako dárek pro dítě. Takhle berou zvíře lidé, kteří vědí, kam se dívat a proč.
Lída stála a nevěděla, co s rukama. Sáček s krmením, který nosila každý den, najednou nebyl potřeba. Slova, která připravovala pro každého kolemjdoucího, byla taky zbytečná.
„Vy… všechny?“ opakovala.
Přikývl. Zvedl krabici. Viděla, jak jeho ruce už drží karton opatrně, jemně, nestiskly ho.
„Počkejte,“ sáhla Lída do tašky. „Tady, to jsem kupovala… a speciální mléko. Ještě je třeba dokrmovat z pipety, po troškách. Samy špatně jedí.“
Vzal sáček. Nepoděkoval. Neusmál se. Jen přikývl a šel, a krabice se mu v rukou houpala do rytmu kroků a z ní trčela rezavá pruhovaná tlapka, držící se okraje.
Jana zapískala.
„No teda. Všechny si vzal. Divný chlap.“
Lída neodpověděla. Dívala se mu do zad a nemohla pochopit, proč jí v nitru neulehlo, i když to chtěla tři dny. Asi proto, že dát koťata cizímu člověku, který neřekl proč, není totéž jako je umístit. Umístit znamená vědět kam. A ona nevěděla. Jen viděla jeho ruce, a ty ruce byly správné, a to by mělo stačit.
Vytáhla z tašky notes a propisku. Šla za ním, naštěstí nemusela daleko – cizinec vešel do vchodu vedlejšího domu. Lída jako špiónka ho sledovala až k bytu. Zapsala si adresu. Pro jistotu. Nebo nejen pro jistotu.
Boty u dveří stály jedny. Háčky na stěně v předsíni byly prázdné: čtyři kusy, lesklé, a na každém kdysi visela bunda, šála nebo deštník, a teď trčely ze zdi jako otázky, na které nemá kdo odpovídat.
Arkadij postavil krabici na podlahu v kuchyni. Koťata se pohnula, jedno pípnulo.
Sundal si bundu, pověsil ji na jediný obsazený háček.
Radiátor pod oknem byl sotva teplý. Říjen se loudal k listopadu, topení zapnuli nedávno a trubky hřály, jako by samy nevěřily, že už je čas.
Arkadij si dřepnul ke krabici. Černé kotě první zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj, zelenýma, ještě trochu zakalenýma očima, ale už s povahou. Pruh světla z okna dopadal na linoleum a v něm se točily prachové částice, pomalé, lhostejné ke všemu.
Arkadij otevřel skříň, našel starý ručník. Froté, modrý, dávno bez barvy a hebkosti. Rozprostřel ho na podlaze u radiátoru, přenesl koťata z krabice na ručník. Ležela v hromadě, tlapky se proplétaly, a on je nerozebíral. Nech je.
Pak vytáhl z pytlíku krmení, mléčnou směs. Položil na stůl.
Směs se musela ohřát na osmatřicet stupňů. Arkadij to věděl, jako se zná vlastní jméno: ne vzpomínáním, ale prostým věděním. Rozmíchal s teplou vodou, postavil na slabý oheň a stál u sporáku s teploměrem na vodu, který našel v šuplíku, a čekal.
Sbalil nástroje do krabice, odevzdal klíče, napsal výpověď. Tamara odešla v dubnu a v říjnu přestal být veterinářem, protože ruce, které léčily cizí zvířata, nedokázaly udržet vlastní život. A připadalo správné všechno zastavit.
Ale tělo si pamatovalo. Pipeta zapadla mezi ukazováček a prostředníček tak, jako zapadala tisíckrát. Levá ruka vzala kotě, otočila na záda, přiložila pipetu k pyskům. Kapka mléka sklouzla po bradě na ručník a kotě začalo mlaskat, a Arkadij ucítil, jak se mu něco v zápěstí uvolnilo.
Černého prvního, protože byl nejmenší a polykal hltavě, spěšně, jako by se bál, že mu to vezmou.
Šedé dohromady: leželi bok po boku a nechtěli se rozdělit, a zatímco jeden jedl, druhý se mu strkal čumákem do krku, a Arkadij přidržoval oba jednou rukou.
Pruhované po jednom, vytrhávali se a pískali, a mléko teklo kolem po bradách i po ručníku, a on je utíral cípem látky, ne podrážděně, ale ze zvyku, jako to dělal léta na klinice, kde majitelé hleděli s obavami a on říkal „všechno je v pořádku, všechno je v normě“, a od jeho hlasu se uklidňovala nejen zvířata, ale i lidé.
Najezená koťata usnula. Všech pět, na ručníku u radiátoru, na sobě. Černý nahoře, bílá náprsenka, tlapky visely. Arkadij si sedl na podlahu vedle a opřel se zády o zeď. Díval se, jak dýchají. Tenký, častý, společný zvuk, podobný šelestu.
Pak vstal, umyl hrnek. Osušil a postavil do skříně. Vytáhl jiný, čistý. Nalil si čaj. A když pil, jedno z pruhovaných koťat se probudilo, dokulhalo k jeho noze a strčilo čumákem do kotníku. Čumák byl mokrý, studený, velký jako hrášek.
Arkadij nečekal na zvonek, protože zvonek nefungoval už půl roku a on ho neopravil, protože neměl komu zvonit. Klepání. Tři krátké údery klouby. Tak klepou lidé, kteří si nejsou jistí, že je chtějí vidět.
Otevřel. Lída stála ve dveřích ve stejném šátku, jenom dnes byl uvázaný úhledněji. V rukou pytlík, ze kterého vonělo smažené těsto a cibule.
„Dobrý den,“ řekla a hned dodala: „Jdu na chvilku. Jen se zeptat. Jak jsou? Koťata.”
Arkadij ustoupil stranou. Neřekl slovy „pojď dál“, jen ustoupil. Ani se nedivil, jak ho našla.
Lída vešla. Koťata byla v kuchyni. Ručník u radiátoru, vedle misky, každá popsaná fixem: „černý“, „šedý-1“, „šedý-2“, „pruhovaný-kluk“, „pruhovaná-holka“. Lída se podívala na misky, na popisky fixem, na ručník, a stáhlo se jí hrdlo, protože člověk, který popisuje misky čtvrtý den, neplánuje je dávat pryč.
„Tady. Přinesla jsem,“ podala pytlík. „Pirožky. Říkala jsem si, třeba…“
Nedokončila, protože nevěděla jak. „Třeba máte hlad“ znělo trapně. „Třeba jste sám“ znělo jako pravda, ale pravda se říká až později.
Arkadij vzal pytlík. Položil na stůl. Černé kotě mu sedělo na rameni, drápky zapřené do svetru, a Lída si všimla, že svetr je už vytažený a Arkadij to nespravoval.
„Dáte si čaj?“ zeptal se. První delší věta za celý rozhovor.
Lída přikývla. Sedla si na židli, položila ruce na kolena. V kuchyni bylo tepleji než v předsíni a vonělo mlékem, krmením a ještě něčím.
Kotě seskočilo z Arkadijova ramene a vylezlo jí na klín, a ona ho zachytila automaticky, jako se chytá věc, která padá, bez přemýšlení. Bylo teplé a drápky probodávaly látku sukně, a Lída ho neodložila, jen přitiskla dlaň na hřbet, cítila, jak pod srstí bije rychlé malé srdce.
Arkadij nalil čaj.
Za týden si Arkadij všiml, že krabice už není potřeba. Koťata spala kde kdo: dvě v křesle, jedno na parapetu, černý u něho v nohách, pruhovaná na svetru, který hodil na židli a zapomněl. Krabice stála v rohu prázdná, a on ji zploštil, položil u dveří místo rohožky. Karton byl měkký, ošoupaný, a koťata, když šla kolem, škrábala ho drápky ze zvyku, jako se škrábe známá věc.
Lída chodila obden. Nosila pirožky, nebo tvaroh, nebo jablka z téhož tržiště, od Jany. Zvonek opravil druhý týden. Ona zvonila, a ten zvuk, ostrý, drnčivý, staromódní, byl lepší než jakékoli ticho, jaké Arkadij znal za poslední rok.
V předsíni na háčcích teď visela jeho bunda a její šátek.
Jednoho rána černé kotě vyběhlo na chodbu pootevřenými dveřmi. Arkadij šel za ním, zvedl ho, a kotě se opřelo tlapkami o jeho bradu, jako by chtělo koukat, co je za dveřmi dál. Arkadij se podíval taky. Schodiště, zaprášené okno, světlo. Stál tak pár vteřin, přidržoval dveře nohou, aby se nezavřely.
Pak se vrátil do bytu. Postavil kotě na podlahu, a to běželo do kuchyně, kde už cinkaly misky, protože ostatní čtyři uslyšeli kroky a usoudili, že je čas na snídani. Dveře Arkadij nezamkl. Brzy přijde Lída.
