Když se jezdci přiblížili, pes zvedl hlavu a podíval se na ně očima plnýma takové bolesti, že dívce přeskočilo srdce a do očí jí natekly slzy…
Markéta nasadila na hlavu koně ohlávku a vyvedla ho z boxu. Uzlem čamburu uvázala k rozvazovacímu kroužku na chodbě stáje a chvíli si kobylu prohlížela.
Hvězda, vraník s bílými ponožkami na všech čtyřech štíhlých nohách, byla snem nejednoho jezdce. Vzala do ruky kartáč a začala koně čistit, přičemž ho nepřestávala chválit. Kůň nervózně přešlapoval z nohy na nohu, zvedal hlavu a naslouchal.
Markéta pohladila kobylu po krku a nechápala, co se s ní děje:
„Copak se stalo, Hvězdičko? Co tě trápí?“
„Mluvíš s koněm?“ zeptal se přicházející ošetřovatel.
„Strejdo Karle, dneska se s ní děje něco divného,“ hladila dívka lesklý koňský krk. „Přivezli ji před měsícem a za celou tu dobu se nikdy nechovala takhle…“
„Něco ji znepokojuje,“ řekl starší muž a zkušeným okem si kobylu prohlédl. „Podívejme se, jaká je kráska!“
„A povahu má úžasnou,“ přidala Markéta. „Je skvěle jezdecky připravená. Pořád nechápu, jak se s ní mohla bývalá majitelka rozloučit.“
„Takže má nějakou skrytou vadu,“ zamyslel se Karel.
„Ona žádnou vadu nemá!“ hned se do obrany pustila Markéta.
Hvězda zatřepala hlavou, jako by potvrzovala slova své majitelky.
„Koukejme, urazila se,“ usmál se Karel a šel po svých.
Když Hvězdu osedlala, vyvedla ji ze stáje. Kůň pozorně naslouchal okolním zvukům a ostražitě se díval směrem k silnici, za kterou byl les.
„Právě tam dneska vyrazíme,“ řekla Markéta, když si všimla, kam se kůň dívá. „Na drezurním obdélníku se chováš skvěle, je čas poznat naši přírodu.“
Dívka lehce vyskočila do sedla, zkrátila otěže a nasměrovala koně k lesu.
Toho červnového rána ještě nebylo vedro a jízda v chládku byla příjemná. Hvězda poslušně kráčela tam, kam ji jezdkyně vedla. Občas se zastavila a pozorně poslouchala zvuky lesa.
Když koně pustila do klusu, zamířila po stezce, kudy kdysi jezdívala na Hradomilovi.
Markéta si vzpomněla, jak před dvěma měsíci jejímu koni stanovili nepříznivou diagnózu a musela se s věrným přítelem rozloučit. Poslali ho na farmu na venkov, kde byl vzduch čistší a záchvaty kašle míval mnohem méně.
Na závody potřebovala koně, a tak s trenérkou začaly hledat vhodného kandidáta. Jejich hledání skončilo ve chvíli, kdy Markéta uviděla Hvězdu v jednom z pražských jezdeckých klubů, a když si ji vyzkoušela, věděla, že je to ono.
Kůň byl skvěle připravený a měl dobrou povahu. Jezdecký klub uvolnil peníze a Hvězda změnila majitele.
Teď, když si vybavovala okamžik koupě, vzpomněla si, jak divně se bývalá majitelka chovala. Spěchala s prodejem, jako by se chtěla Hvězdy co nejdřív zbavit.
Copak se stalo? Proč se majitelka rozhodla prodat tak skvělého koně?
Hvězda se náhle zastavila. Markéta se stěží udržela v sedle, tak hluboce byla zanořená do myšlenek. Kůň zůstal jako přimražený, a ať se jezdkyně snažila pobídnout ho, nehnul se z místa.
„Proč nechceš jít dál?“
Hvězda tiše odfrkla a dál stála. Lehce otočila hlavu a podívala se doprava.
Markéta se také podívala tím směrem, ale neviděla nic než trávu a stromy. Co by mohlo koně zajímat?
„Chceš jít tam?“ Markéta povolila otěže a nechala Hvězdě volnost. „Ať je po tvém…“
Hvězda odbočila ze stezky a krokem zamířila tam, odkud byl slyšet sotva znatelný skučivý zvuk, který brzy uslyšela i Markéta.
Kůň se zastavil u břízy. Na trávě stála krabice, přitlačená silnými větvemi. Z krabice se ozývalo kňučení.
Markéta rychle seskočila z koně. Shodila větve z krabice a otevřela ji. Uvnitř byla tři koťata, sotva otevřela oči. Žalostně plakala a volala svou kočičí mámu, od které je někdo tak krutě odtrhl.
Markéta cítila, jak v ní stoupá vlna rozhořčení:
„Jak může být někdo tak krutý?!“ zvedla dívka krabici a přistoupila ke koni. „Hvězdičko, rychle domů!“
*****
„To je neuvěřitelné!“ zvolala Irena, Markétina trenérka.
„Hvězda mě dovedla přímo k té krabici,“ shrnula Markéta své vyprávění.
Rychle dovezla koťata do jezdeckého klubu k místnímu veterináři. Malí byli zdraví a pro dvě se už našli budoucí majitelé. Třetí si vzala Markéta.
Černé kotě s bílými tlapkami ji okouzlilo svou podobností s Hvězdou. Až koťata povyrostou, rozejedou se do nových domovů.
„Hvězda je ušlechtilý kůň!“ řekla Irena s obdivem. „Lidé kolem projdou, ale kůň ne.“
Mezitím se Markéta a Hvězda plně ponořily do příprav na nadcházející závody. Klub od dvojice očekával vysoké výsledky.
Příprava zabrala spoustu času a dvojice trénovala výhradně na drezurním obdélníku. V červenci úspěšně závodily na místní soutěži a obsadily druhé místo ve střední ceně.
V srpnu se konaly oblastní závody v sousedním kraji, odkud se dvojice vrátila s vítězstvím. Před nimi byl start v hlavním městě, na který se začali pečlivě chystat.
„Markéto, čekám tě na obdélníku za čtyřicet minut,“ řekla Irena, když nahlédla do stáje.
Hvězda stála na chodbě stáje a nervózně přešlapovala. Kůň sebou celý cukal a jeho hlasité řehtání se rozléhalo po celém okolí.
„Tiše! Tiše!“ snažila se Markéta kobylu uklidnit.
„Copak se s ní děje?“ zeptala se trenérka ustaraně, protože nikdy neviděla Hvězdu v takovém stavu.
„Chovala se úplně stejně ten den, když jsme v lese našli koťata,“ odpověděla dívka.
„Jeď s ní z areálu klubu, možná se někde něco stalo,“ rozhlédla se Irena. „Vezmi s sebou Karla.“
O dvacet minut později vyjeli dva jezdci z areálu klubu. Markéta nechala Hvězdu, aby byla navigátorem téhle cesty.
Minuli řadu domů na kraji města, vyjeli na silnici a zamířili k lesu.
Najednou se Hvězda prudce otočila a vyrazila podél silnice. Po silnici se proháněla auta, někdo troubil, protože se bál, že jezdci mohou vyjet na vozovku.
„Copak je to za nápad, nechat se vést kobylou!“ bručel Karel, který nechápal, co nebo koho hledají.
„Radši zkontrolujeme, co Hvězdu tak trápí, než abychom potom litovali…“ nedořekla Markéta.
Na kraji silnice ležel sražený ovčácký pes. Když se jezdci přiblížili, pes zvedl hlavu a podíval se na ně očima plnýma takové bolesti, že dívce přeskočilo srdce a do očí jí natekly slzy.
Našli příčinu Hvězdina neklidu…
Markéta seskočila z Hvězdy a dál ji chválila. Právě dokončily závody v kraji ve střední ceně a dívka byla s výsledkem spokojená.
„Skvělý výkon!“ přiběhla k nim Irena.
„Hvězda má nádherný cit pro hudbu!“ nadšeně odpověděla Markéta a uklízela třmeny. „Je to ten nejkrásnější kůň na světě!“
„To je kůň s velkou vadou!“ ozval se za dívčinými zády ostrý ženský hlas.
Markéta se otočila. Na ryzákovi seděla žena ve fraku a chystala se k vystoupení. Její tvář se jí zdála povědomá…
„Proč to říkáte?“ odpověděla Markéta nepříliš přátelským tónem. „Vy Hvězdu vůbec neznáte! Je to ušlechtilý kůň…“
„S vadou!“ přerušila ji žena. „Tu kobylu znám důvěrně!“
„Bývalá majitelka…“ řekla Irena, když poznala předešlou majitelku Hvězdy.
„Jak o ní můžete takhle mluvit?!“ nesouhlasila Markéta kategoricky.
„Za ten rok, co jsem ji vlastnila, ke mně přivedla několik toulavých psů a koček,“ odpověděla žena a slova skoro plivala. „Předchozí dva majitelé se jí zbavili právě proto, jak se ukázalo…“
„Vy jste prostě jenom nepochopili, jak je tenhle kůň ušlechtilý!“ namítla Irena. „Tohle se nejmenuje vada, ale ušlechtilost!“
K Markétě přiběhl ovčácký pes a vesele vrtěl ocasem. Podíval se na svou paní oddanýma očima.
Oskara, právě toho psa, ke kterému Hvězda loni přivedla pomoc. Pátrání po majiteli ovčáka nepřineslo výsledky, a tak se Markéta rozhodla si ho nechat.
Doma na ně čekal odrostlý černý kocourek s bílými tlapkami, kterého Markéta pojmenovala Vesmír.
Karel se stal hrdým majitelem štěněte, které Markéta s Hvězdou sebraly loni na podzim.
Irena si pořídila tříbarevnou kočku přivezenou z předchozích závodů.
A ještě tři psi a čtyři kočky, které Hvězda zachránila a pro které se úspěšně našli majitelé. A tomu se říká „vada“?
„Možná je ta vada ve vás…“ pohlédla Markéta na ženu chladným pohledem a odvedla Hvězdu pryč od bývalé majitelky.
Toho dne Markéta a Hvězda obsadily první místo. Když se večer po závodech vracely domů, Irena a Markéta uslyšely, jak kůň buší kopytem o podlahu přepravníku, zjevně se snažíc upoutat jejich pozornost.
Zastavily auto a spěšně otevřely dveře přepravníku. Hvězda jim odpověděla hlasitým zařehtáním. Někdo nutně potřeboval pomoc…„Hvězdo, co se děje?“ vykřikla Markéta a přiskočila ke koni. Kůň netrpělivě bušil kopytem, oči měl divoce rozšířené a uši napjaté směrem k lesu za silnicí.
„Zase někoho našla,“ uhodla Irena a společně uvolnily koně z přepravníku. Hvězda bez váhání vyrazila na cestu, Markéta za ní běžela s ohlávkou v ruce.
Kůň se zastavil u starého dubu, pod nímž ležela prošlapaná cestička. Z křoví se ozývalo tiché, zoufalé mňoukání. Markéta roztáhla větve a uviděla malé, vyhublé kotě, schoulené v listí.
„Jsi jako anděl strážný,“ zašeptala a zvedla ho do náruče. Kotě se třáslo, ale když ucítilo teplo dívčiných rukou, zamrkalo a přitisklo se k ní.
Irena se usmála a pohladila Hvězdu po vlhkém krku. „Víš, co je na tom nejkrásnější? Že tahle „vada“ zachraňuje životy. A dneska jsi zachránila dalšího.“
Markéta se podívala na Hvězdu, na kotě v dlaních a na psa Oskara, který věrně čekal u nohou. „Ne,“ řekla tiše. „To ona zachraňuje nás. Každý den nám ukazuje, co je opravdu důležité.“
Nasedla na Hvězdu, kotě bezpečně v náruči, a společně se vydaly zpátky k autu. Slunce zapadalo za lesem a obloha se zbarvila do zlata. A v tom světle vypadala Hvězda jako kůň z jiného světa – srdce tak velké, že se do něj vešly všechny ty ztracené duše, které našla cestu domů.
