Naděžda stála v předsíni a dívala se na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi čněl Ondřej, v každé ruce držel obrovskou tašku. Středa. Obyčejná středa, ne sobota.
— Koho jsi to přivedl do mého domu? — zeptala se klidným hlasem. — Domlouvali jsme se přece, že děti z tvého prvního manželství s námi bydlet nebudou.
Ondřej se protáhl kolem ní do chodby a položil tašky na zem.
— Nezačínej, Naděždo. Okolnosti se změnily. Měsíc, možná dva.
— Možná tři? — Naděžda si dřepla před dvojčaty, usmála se na ně a pohladila je po hlavách. — Kluci, běžte do pokoje, tam je na poličce stavebnice. Hrajte si, než si s tátou promluvíme.
Děti odešly. Naděžda zavřela dveře a otočila se k manželovi.
— Ondřeji, dobře tomu rozumím? Přivedl jsi děti ve středu, s věcmi, a stavíš mě před hotovou věc?
— Co jsem měl dělat? Jsou to moji synové! Nebo chceš, aby spali na ulici?
— Zajímavá logika. Když jsme se brali, přísahal jsi, že kluci budou bydlet s Kristýnou. Pamatuješ? Nebo máš paměť selektivní jako jídelníček v laciné hospodě — jen to, co se hodí?
— Je to dočasné!
— Dočasné je, když sobota a neděle. Ale dvě tašky a tři měsíce — to je stěhování. Cítíš ten rozdíl?
Ondřej začal přecházet po chodbě.
— Nehodlám se ti zpovídat za své děti. Tohle je i můj dům.
— Ne, Ondřeji. Tohle je můj byt. Byl tu přede mnou a bude i po mně. A než zase řekneš slovo „můj“, koukni do dokumentů. Je tam jedno jméno, a není to tvoje.
Naděžda vytáhla mobil a vytočila číslo tchyně. Ondřej sebou trhl.
— Polož to. Neopovažuj se volat mojí matce!
— Proč? Ty přece rozhoduješ za oba — možná ani ona neví, že se stala babičkou na plný úvazek?
— Naděždo, varuji tě!
— Varuješ? Před čím? Před tím, že za pět minut se Galina Pavlovna dozví, jak její syn nakládá s cizím bytem?
Zvonění. Tchyně zvedla po třetím.
— Galino Pavlovno, dobrý večer. Povězte, víte, že Ondřej přestěhoval Matěje a Tima k nám? Natrvalo. S věcmi.
Pauza. Pak hlas tchyně — překvapený a zmatený.
— Naděždo, já o tom vůbec nevěděla. Ani slovo mi neřekl. Jak to — s věcmi?
— Dvě velké tašky. A věta „měsíc, možná dva, možná tři“. Tak se ptám — je to rodinný plán, nebo jeho osobní improvizace?
— Proboha. Naděždo, já ti jsem tak vděčná za trpělivost. Vždyť se i tak každý víkend staráš o kluky, zatímco on běhá po kamarádech. Promluvím s ním.
— Děkuju. Ale já si to, myslím, vyřídím sama. Potřebovala bych adresu Kristýny. Chci pochopit, proč se zbavila dětí.
Tchyně nadiktovala adresu. Ondřej stál bledý, opřený zády o zeď.
— Na co potřebuješ její adresu? Co chystáš?
— A proč jsi zbledl? Když je všechno čisté — čeho se bát?
— Nechoď tam, Naděždo. Tohle není tvoje věc.
— Není moje? Kluci jsou v mém bytě, spí na mém gauči, jedí u mého stolu. Každou sobotu a neděli s nimi maluju, chodím na procházky, krmím je — a ty mezitím „ke kamarádovi“ nebo „k mámě“. Která, jak se ukázalo, tě taky nevidí. Tak kam jezdíš o víkendech, Ondřeji?
— Nemám povinnost se zpovídat!
— Správně. Nemáš. Ale ani já nemám povinnost hlídat cizí děti, zatímco jejich otec se někde baví.
Naděžda přistoupila blíž a podívala se mu do očí.
— Dej mi telefon na Kristýnu.
— Ne.
— Proč?
— Protože ne! Dost bylo výslechů!
— Víš, Ondřeji, když člověk nemá co skrývat, nekřičí. Prostě dá číslo a v klidu pije kompot. Ty ale teď vypadáš jako kocour, kterého nachytali na stole s rybou v tlamě. A rybu už spolkl a nevinný ksichtík se mu nedaří.
Ondřej zmlkl. Naděžda kývla.
— Dobře. Už je pozdě. Kluci jsou unavení. Ustele jim v obýváku. A zítra se k tomu vrátíme.
Noc byla těžká. Naděžda ležela s otevřenýma očima a vzpomínala na slova své kamarádky Rity, pronesená před rokem.
„Připrav se na překvápko, a nebude se ti líbit. U mojí sestry Vandy to bylo stejný — rozvedla se, dítě měla u sebe, ale při první příležitosti ho hodila po bývalým. Ne na den — na tejdny, na měsíce. A alimenty chtěla pravidelně. Její bývalej nakonec odjel do jinýho města, aby se nezbláznil.“
Tehdy Naděžda mávla rukou. Rita pořád dramatizuje. Ale teď znělo každé její slovo jako proroctví.
Ráno se Ondřej chystal.
— Musím odjet. Práce.
— Jasně. Ty máš pořád práci. O sobotách obzvlášť.
— Zase začínáš?
— Ještě jsem nezačala. Jeď. Postarám se o kluky. Jako vždycky.
Vyšel ven. Naděžda počkala dvacet minut, oblékla dvojčata a odvezla je ke Galině Pavlovně.
Tchyně otevřela dveře, uviděla vnuky a hned všechno pochopila.
— Pojďte dál, moji zlatí. Babička udělá palačinky.
Kluci běželi dovnitř. Galina Pavlovna přidržela Naděždu za ruku.
— Naděždo, promiň mu. Nevím, co se s ním děje. Lže i mně.
— Galino Pavlovno, potřebuju přesnou adresu Kristýny. Dala jste ulici, ale číslo domu a bytu?
— Zelenohorská, čtrnáct, byt jednačtyřicet. Naděždo, jenom neřež z horka.
— Neřežu. Otevírám opatrně. Jako chirurg.
Naděžda jela na adresu. Vchod, čtvrté patro, dveře s číslem jednačtyřicet. Zazvonila. Kroky. Cvaknutí zámku.
Dveře otevřel Ondřej.
Vteřina. Dvě. Tři. Jeho obličej se protáhl, ústa pootevřela a oči začaly těkat jako u člověka přistiženého při té nejzřejmější lži.
Naděžda na něj mlčky pohlédla. Pak na chodbu za ním — dámský plášť na věšáku, pantofle. Pak znovu na manžela.
Neřekla ani slovo. Otočila se a šla dolů po schodech.
— Naděždo! Počkej! Tohle není… Jenom jsem pomáhal! Tekl kohoutek, zavolala, přijel jsem!
Hlas ji doháněl, odrážel se od zdí vchodu. Naděžda se neotočila. Vyšla na dvůr, zhluboka se nadechla a vytáhla mobil.
První hovor — zámečníkovi.
— Dobrý den. Potřebuju vyměnit zámek u vchodových dveří. Adresu nadiktuju. Za hodinu můžete? Výborně.
Druhý hovor — stěhovací služba.
— Dobrý den. Potřebuju dva nakladače na sbalení a odvoz věcí. Objem malý — pár pytlů oblečení, pracovní stůl, křeslo. Adresa doručení jiná. Ano, všechno na jednu cestu.
Naděžda šla ulicí rychlým krokem. Bylo jí všechno jasné. Kristýna hodila děti Ondřejovi, vlastně Naděždě, aby uvolnila byt pro schůzky s bývalým manželem. Klasické schéma: děti tam, milenec zpátky.
Ale Kristýna měla zákonného manžela — Oleg. Galina Pavlovna zmiňovala jeho jméno. A Naděžda už věděla, co dělat.
Když přišla k domu, zámečník už stál u vchodu s kufříkem nářadí. Nakladači přijeli za patnáct minut. Naděžda otevřela byt a klidně, metodicky, bez zbytečného ruchu sbalila Ondřejovy věci.
Jeho zimní bunda. Jeho boty. Tři police knih. Stůl z pracovny, rozkládací křeslo, dva pytle oblečení. Dětské věci — opatrně, do tašek. Hračky. Batohy.
— Kam to odvézt? — zeptal se starší z nakladačů.
— Zelenohorská, čtrnáct, byt jednačtyřicet. Nechat u dveří. Když neotevřou — u vchodu.
Zámečník vyměnil zámek za čtyřicet minut. Dal tři nové klíče. Naděžda zaplatila, zavřela dveře a sedla si na zem v tiché předsíni.
Telefon zazvonil za hodinu a půl. Číslo Ondřeje.
— Naděždo! Cos to provedla?! Kristýna mi volá, řve, že tam přivezli nějaký pytle!
— Správně. Tvoje věci. A věci tvých dětí. Poslala jsem je na jedinou adresu, kde, jak se ukázalo, trávíš soboty.
— Zbláznila ses! Však má manžela! Oleg večer přijede — co si pomyslí?!
— Oleg? O něj se neboj. Už jsem mu napsala. Přiložila adresu, čas tvé návštěvy a krátký obsah vašich „kohoutků, které tekly“. Ukázal se jako velmi chápavý člověk. Odpověděl jedním slovem: „Děkuju.“
— Ty… Tys to neudělala.
— Udělala, Ondřeji. A udělala bych to dřív, kdybych ti celý rok nevěřila každé slovo. Víš, je to vlastně legrační — byl jsi tak přesvědčenej o mojí hlouposti, že jsi přestal schovávat. Přivedl jsi děti ve středu a sám jel ke Kristýně hlavním vchodem. Ani ses neohlíd — co kdyby byla žena za rohem?
— Naděždo, poslouchej…
— Ne, poslouchej ty. Kluci jsou u Galiny Pavlovny. Zdraví, najedení, hrají si se stavebnicí. Zámek jsem vyměnila. Žádost o rozvod podám v pondělí.
— Nemůžeš takhle! Vždyť jsme…
— Co — „vždyť jsme“? Domlouvali jsme se? Ano, Ondřeji. Děti s Kristýnou. Víkendy naše. Věrnost vzájemná. Porušil jsi všechny tři body za jeden rok. Kdyby to byla smlouva, musel bys platit penále.
— Já ti nebyl nevěrnej!
— Otevřel jsi dveře bytu svojí bývalé ženy v sobotu ráno v domácích pantoflích. To se dá samozřejmě nazvat „pomoc s kohoutkem“, ale pak jsi ten nejhorší instalatér ve městě — protože kohoutek pořád teče.
Ondřej zmlkl. Naděžda slyšela, jak těžce dýchá.
— Odkud víš o tom kohoutku?
— Včera jsem slyšela, jak ses učil výmluvu. Mumlal sis pod vousy v koupelně, myslel sis, že spím. „Kohoutek tekl, zavolala, já jenom zajel.“ Ondřeji, ty lžeš i neuměle. Aspoň „praskla trubka“ — to zní solidněji.
— Naděždo, přijedu. Promluvíme si v klidu.
— Nepřijížděj. Klíče jsou jiný. Rozhovor skončil. Tohle si zapamatuj: souhlasila jsem, že si tě vezmu, i když jsem věděla o dětech. Zamilovala jsem si je. Každý víkend — park, malování, knížky, a ty mezitím údajně kámos nebo k mámě. Galina Pavlovna mimochodem potvrdila — ty jsi u ní nebyl ani jednou za poslední čtyři měsíce.
— Tohle řekla?!
— Nejen tohle řekla. Řekla: „Naděždo, jsem ti vděčná, že snášíš mého syna. On si to nezaslouží.“ A víš co? Má pravdu.
— Nemám kam jít.
— Máš adresu Kristýny, kde se cítíš jako doma. Máš adresu Galiny Pavlovny, která čeká na vysvětlení. Koneckonců, máš celou planetu Zemi — místa je dost. Můj byt už na seznamu není.
Naděžda stiskla tlačítko pro ukončení hovoru a zablokovala číslo. Pak zablokovala všechny možné způsoby spojení. Pak si sedla na stoličku v chodbě a minutu seděla v tichu.
Telefon zazvonil z neznámého čísla. Zvedla.
— Naděždo? Tady Oleg. Manžel Kristýny. Bývalý manžel, zřejmě ode dneška.
— Olegu. Je mi líto, že to tak dopadlo.
— Nelitujte. Dlouho jsem to tušil, ale chyběl mi důkaz. Vy jste mi ten důkaz dala. Jeho pytle s věcmi u mých dveří — to je, víte, přesvědčivější než jakákoli fotka.
— Stál u vás v pantoflích.
— V zelených? S dinosaury?
— Ne. V šedých, kostičkovaných.
— To jsou moje slavnostní. Neuvěřitelný. Dokonce i cizí pantofle nosí.
Oba zmlkli. Pak se Oleg tiše zasmál.
— Víte, Naděždo, teď stojím na balkoně, dívám se na dva pytle harampádí u vchodu — a je mi nějak lehko. Jako by mi amputovali zub, který bolel tři roky.
— Zub se neamputuje. Zub se trhá.
— Ale já měl takovej zub, že jedině amputace.
— Hodně štěstí, Olegu.
— I vám. My jsme teď, jak se říká, na jedné lodi. Jen vy pádlujete rychleji — já bych ještě měsíc pochyboval.
Zazvonila Rita.
— Nád’o, jak seš? Viděla jsem tě online, ale nepíšeš.
— Rito, měla jsi pravdu.
— O překvápku?
— O překvápku. Nelíbilo se mi.
— Povídej.
— Přivedl děti s věcma a sám jezdil k bývalý. Jela jsem na adresu — otevřel mi dveře. V domácích pantoflích. Překvápko.
— A co ty?
— Vyměnila zámky, poslala jeho věci nakladači k bývalý, napsala jejímu manželovi, podávám žádost o rozvod.
— Za kolik hodin jsi to stihla?
— Za čtyři. Možná za tři a půl.
— Naděždo, ty jsi robot. Já bych tejden brečela do polštáře.
— Brečet budu potom. Teď nemám čas. Teď musím zavolat Galině Pavlovně a ujistit se, že kluci večeřeli.
A mezitím Ondřej stál uprostřed ulice s telefonem, který nepřetržitě vibroval. Kristýna volala pošesté. Oleg poslal zprávu o třech slovech: „Vyber si svoje věci. Debile.“ Máma napsala: „Přijeď. Budeme mluvit.“
Nikomu neodpovídal. Stál a díval se na obrazovku, kde každý hovor byl rozsudkem.
Před rokem bylo všechno perfektní. Žena miluje, děti odbytý, bývalá dostupná, její manžel nic neví. Perfektní konstrukce. Jako domeček z karet.
Domeček z karet se zřítil za čtyři hodiny. Jedna jízda Naděždy na adresu — a všechno se rozpadlo. Žena vyměnila zámky. Oleg zjistil pravdu. Máma čeká na vysvětlení. Kristýna v panice.
Telefon znovu zazvonil. Kristýna.
Zavěsil. Uklidil mobil do kapsy. A šel po ulici, nevěděl kam, nevěděl proč, nevěděl — co teď.
A Naděžda mezitím volala tchyni.
— Galino Pavlovno, kluci večeřeli?
— Večeřeli, Naděždo. Palačinek snědli každej čtyři kusy. Už spí.
— Děkuju vám.
— Naděždo… podala jsi žádost o rozvod?
— Podám v pondělí.
— Nebudu tě přemlouvat. Zasloužil si to. Ale kluci… Ty ses k nim přimkla, že?
— Přimkla. Matěj mi každou neděli kreslí obrázky. Tim se naučil číst — mně první přečetl slovo „slunce“.
— Udělala jsi pro ně víc než jejich otec za poslední rok.
— Kluci za nic nemůžou. Kdybyste potřebovala pomoct — jsem nablízku. Ale s Ondřejem — konec.
— Já vím, Naděždo. Já vím.
Naděžda položila mobil na noční stolek. Byt byl tichý, prázdný a — její. Žádné cizí tašky v chodbě, žádné cizí lži ve vzduchu, žádné cizí pantofle u dveří.
Přistoupila k zrcadlu a podívala se na sebe. Oči suché. Brada zdvižená. Osmadvacet let — a za jeden den zestárla i omládla zároveň.
Kamarádka Rita poslala zprávu: „Jsem na tebe hrdá.“
Naděžda se usmála a odpověděla: „Děkuju. Teď žiju dál.“Zhasla světlo v obýváku a otevřela okno dokořán. Noční vzduch přinesl vůni rozkvetlých lip a tichý šepot ulice. Zítra bude nový den – a ona v něm bude stát sama, ale neosamělá. S rukama volnýma a srdcem, které si konečně dovolilo cítit úlevu místo bolesti. Naděžda se zhluboka nadechla, zavřela okno a šla si lehnout. Poprvé po dlouhé době ji neprobudila tíha cizích lží.
