Krabice stála u nohou už třetí den a dno od ranní vlhkosti změklo, skoro se rozpadalo. Božena narovnala ručník uvnitř a přepočítala koťata: pořád všech pět. Dvě šedá, dvě pruhovaná, jedno černé s bílou náprsenkou. Černé spalo, pruhovaná se prala, šedá se k sobě tulila.
Trh se probouzel pomalu. Milada ze zeleninového stánku už vyskládala jablka do kopek a táhl se z nich ten nakyslý podzimní pach, podle kterého poznáte říjen mezi všemi měsíci. Nebe viselo šedé, těžké, a zima se pod bundu nezakusovala hned, ale plíživě, po centimetrech, od dlaní k loktům. Asfalt se leskl po včerejším dešti a v kalužích se odrážely stánky, lidé, kusy oblohy.
Božena dýchala na prsty. Prsty měla červené, ztuhlé, a rukavice nechala doma, protože ráno nemyslela na rukavice, ale na to, že dnešek je poslední den, kdy tady může stát. Zítra přijede dcera pro kočku, ale koťata si nevezme. Dcera řekla: „Mami, kam bych s pěti?“ A měla pravdu. Jenže pravda dcery nic neřešila, jen dělala těžším to, co bylo těžké už tak.
„Vezměte si kotě,“ říkala Božena každému, kdo zpomalil krok. „Jsou hezká, krotká. Jestli by vám to nevadilo…“
Lidé procházeli dál. Žena s kočárkem se usmála, ale zavrtěla hlavou. Muž v montérkách se ani nepodíval. Holčička asi desetiletá si dřepla, natáhla ruku, ale matka ji škubla za rukáv a táhla dál.
„No komu by se chtělo brát koťata v říjnu?“ řekla Milada z vedlejšího stánku a přebírala jablka. „Na jaře by to ještě šlo, ale teď… Vezmi je radši zpátky.“
Božena mlčela. Zpátky znamenalo to, na co nechtěla myslet.
Černé kotě se probudilo, zvedlo hlavu, písklo. Božena spustila ruku do krabice a poškrábala ho za uchem. Karton pod prsty byl měkký, vlhký a v jednom rohu se už začal vrstvit.
Nezpomalil krok, neklouzl pohledem po krabici a dál. Zastavil se, jako by narazil do neviditelné zdi, a stál tak několik vteřin a díval se dolů.
Hubený, v bundě odřené na loktech, ruce v kapsách. Obličej, jaký mívají lidé, co už dlouho nespí, ale ne z práce, ale z něčeho jiného. Světlé oči, unavené. Třídenní strniště, ale upravené, jako by si ho nenechával narůst, jen ho zapomínal oholit.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Pět,“ Božena se narovnala, upravila bundu. „Dva kluci, tři holky. Měsíc a týden. Na záchod jsou učení. Jestli by vám to ne…“
„Dejte.“
Božena zamrkala.
„Cože?“
„Všechny mi dejte.“
Vytáhl ruce z kapes a dřepnul si. Zvedl černé kotě do dlaně, podíval se mu do očí, lehce mu roztáhl zadní nožičky, zkontroloval, pak ho položil zpátky. Takhle nebere štěně nikdo jako dárek pro dítě. Takhle berou zvířata lidé, kteří vědí, kam se dívat a proč.
Božena stála a nevěděla, co s rukama. Sáček s krmením, který nosila každý den, najednou nebyl potřeba. Slova, která chystala pro každého kolemjdoucího, byla taky zbytečná.
„Vy… všechny?“ zeptala se znovu.
Přikývl. Zvedl krabici. Viděla, jak jeho ruce už drží karton opatrně, jemně, nemačkají ho.
„Počkejte,“ sáhla Božena do tašky. „Tady, krmení, kupovala jsem… A speciální směs. Ještě je musíte přikrmovat kapátkem, po troškách. Samy ještě špatně jedí.“
Vzal sáček. Nepoděkoval. Neusmál se. Jen přikývl a šel, a krabice se mu v rukou pohupovala do rytmu kroků, a z ní trčela rezavá pruhovaná tlapka, držící se okraje.
Milada si hvízdla.
„No teda. Všechny vzal. To je ale divný člověk.“
Božena neodpověděla. Dívala se mu do zad a nemohla pochopit, proč se uvnitř neulevilo, i když přesně tohle chtěla tři dny. Asi proto, že dát koťata cizímu člověku, který neřekl proč, není totéž jako je umístit. Umístit znamená vědět kam. A ona to nevěděla. Jen viděla jeho ruce, a ruce byly správné, a to by mělo stačit.
Vytáhla z tašky notes a tužku. Šla za ním, naštěstí nemusela daleko – neznámý vešel do vchodu vedlejšího domu. Božena jako špionka ho sledovala až k bytu. Zapsala si adresu. Pro jistotu. Nebo nejen pro jistotu.
Boty u dveří stály jenom jedny. Háčky na zdi v předsíni byly prázdné: čtyři, lesklé, a na každém kdysi visela bunda, šála nebo deštník, a teď jen trčely ze zdi jako otázky, na které není komu odpovídat.
Bohumil postavil krabici na zem v kuchyni. Koťata se pohnula, jedno písklo.
Sundal si bundu, pověsil ji na jediný obsazený háček.
Radiátor pod oknem byl sotva vlahý. Říjen se plížil k listopadu a topili teprve od nedávna, a trubky hřály tak, jako by samy nevěřily, že už je čas.
Bohumil si dřepnul ke krabici. Černé kotě jako první zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj, zelenýma, ještě kalnýma očima, ale už s charakterem. Pruh světla z okna dopadal na linoleum a v něm vířily prachové částice, pomalé, lhostejné ke všemu.
Bohumil otevřel skříň, našel starý ručník. Froté, modrý, dávno ztratil barvu i hebkost. Položil ho na zem k radiátoru, přenesl koťata z krabice na ručník. Ležela v hromadě a tlapky se proplétaly, a on je nerozebíral. Nechme je.
Pak vytáhl z pytlíku krmení, mléčnou směs. Položil na stůl.
Směs se musí ohřát na osmatřicet stupňů. Bohumil to věděl, jako zná své jméno: ne vzpomínáním, ale prostě věděním. Rozmíchal v teplé vodě, postavil na mírný oheň a stál u plotny s teploměrem na vodu, který se našel v šuplíku, a čekal.
Sbalil nástroje do krabice, vrátil klíče, napsal rezignaci. Tamara odešla v dubnu a v říjnu už nebyl veterinářem, protože ruce, které léčily cizí zvířata, nedokázaly udržet vlastní život. A připadalo správné všechno zastavit.
Ale tělo si pamatovalo. Kapátko padlo mezi ukazováček a prostředníček přesně tak, jak padalo tisíckrát. Levá ruka vzala kotě, otočila na záda, přiložila kapátko k tlamičce. Kapka mléka sklouzla po bradě na ručník, a kotě začalo mlaskat, a Bohumil ucítil, jak se mu něco v zápěstí uvolnilo.
Černého prvního, protože byl nejmenší a hltal dychtivě, nedočkavě, jako by se bál, že mu to vezmou.
Šedé dohromady: ležela bok po boku a nechtěla se rozdělit, a zatímco jedno jedlo, druhé se mu čumákem tlačilo do krku, a Bohumil přidržoval oba jednou rukou.
Pruhované po jednom, prala se a pištěla, a mléko teklo mimo po bradách a po ručníku, a on je utíral koutkem látky, ne podrážděně, ale zvykle, jako to dělával léta na klinice, kde majitelé hleděli s úzkostí a on říkal „všechno je v pořádku, všechno je dobré“ a od jeho hlasu se neuklidňovala jen zvířata, ale i lidé.
Najezená, koťata usnula. Všech pět, na ručníku u radiátoru, na sobě. Černý navrchu, bílá náprsenka, tlapky visely. Bohumil se posadil na zem vedle nich a opřel se zády o zeď. Díval se, jak dýchají. Tenký, rychlý, společný zvuk, podobný šelestu.
Pak vstal, umyl hrnek. Osušil a postavil do skříně. Vytáhl druhý, čistý. Nalil si čaj. A když pil, jedno z pruhovaných se probudilo, dokolébalo k jeho noze a strčilo čumákem do kotníku. Čumák byl mokrý, studený, velký jako hrášek.
Bohumil nečekal zvonek u dveří, protože zvonek nefungoval půl roku, a neopravil ho, protože neměl komu zvonit. Zaklepání. Tři krátké údery klouby. Tak klepají lidé, kteří si nejsou jistí, jestli je chtějí vidět.
Otevřel. Božena stála na prahu v tom samém šátku, jen dnes byl uvázaný úhledněji. V rukou tašku, ze které táhl pach smaženého těsta a cibule.
„Dobrý den,“ řekla a hned dodala: „Jdu jen nakrátko. Jen se zeptat. Jak jsou? Koťata.“
Bohumil ustoupil stranou. Nepozval slovy, jen ustoupil. Ani se moc nedivil, jak ho našla.
Božena vešla. Koťata byla v kuchyni. Ručník u radiátoru, vedle misky, každá popsaná fixem: „černý“, „šedá-1“, „šedá-2“, „pruhovaný-m“, „pruhovaná-ž“. Božena se podívala na misky, na fixové popisky, na ručník, a stáhlo se jí hrdlo, protože člověk, který popisuje misky čtvrtý den, se jich nehodlá vzdát.
„Tady. Přinesla jsem,“ podala mu tašku. „Koláčky. Říkala jsem si, že byste možná…“
Nedokončila, protože nevěděla, jak dokončit. „Možná máte hlad“ by znělo trapně. „Možná jste sám“ by znělo jako pravda, ale pravdu říkat bylo brzy.
Bohumil vzal tašku. Položil na stůl. Černé kotě mu sedělo na rameni, drápky zapíchnuté do svetru, a Božena si všimla, že svetr už má natažený a Bohumil to nespravoval.
„Dáte si čaj?“ zeptal se. První delší věta za celý rozhovor.
Božena přikývla. Sedla si na stoličku, položila ruce na kolena. V kuchyni bylo tepleji než v předsíni a vonělo mlékem, krmením a ještě něčím.
Kotě seskočilo z Bohumilova ramene a vyšplhalo se jí na klín, a ona ho zachytila automaticky, jako chytá člověk to, co padá, bez přemýšlení. Bylo teplé a drápky se jí probodávaly látkou sukně, a Božena ho neodložila, jen přitiskla dlaň na hřbet a cítila, jak pod srstí bije rychlé malé srdce.
Bohumil nalil čaj.
Za týden si Bohumil všiml, že krabici už nepotřebuje. Koťata spala, kde kdo: dvě na křesle, jedno na parapetu, černý u nohou, pruhovaná na svetru, který hodil na židli a zapomněl. Krabice stála v rohu prázdná, a on ji zploštil a dal k prahu místo rohožky. Karton byl měkký, ošoupaný, a koťata, když šla kolem, škrábala do něj drápky ze zvyku, jako se škrábe do něčeho známého.
Božena chodila obden. Nosila koláčky, nebo tvaroh, nebo jablka z toho trhu, od Milady. Zvonek opravil druhý týden. Zvonila, a ten zvuk, ostrý, drnčivý, staromódní, byl lepší než všechno ticho, jaké Bohumil za poslední rok znal.
V předsedni teď na háčcích visela jeho bunda a její šátek.
Jednoho rána vyběhlo černé kotě do chodby přes pootevřené dveře. Bohumil vyšel za ním, zvedl ho, a kotě se opřelo tlapkami o jeho bradu, jako by chtělo vidět, co je tam za dveřmi dál. Bohumil se podíval taky. Chodba, zaprášené okno, světlo. Stál tak pár vteřin, přidržoval dveře nohou, aby se nezabouchly.
Pak se vrátil do bytu. Postavil kotě na zem, a to běželo do kuchyně, kde už cinkaly misky, protože ostatní čtyři slyšeli kroky a rozhodli se, že je čas na snídani. Dveře Bohumil nezamykal. Brzy přijde Božena.
