Lída stála za dveřmi kuchyně a napjatě poslouchala rozhovor rodičů. Řeč byla o ní, vlastně o ní a Tomášovi.
O svatbě se mluvilo už dlouho. Mladí se scházeli třetím rokem, měli se rádi. Se svatbou bylo jasno, hlavní otázka zněla, kde budou po svatbě bydlet. Rodiny ženicha a nevěsty byly průměrné, peněz neměly nazbyt, bydlely v typických panelákových bytech.
S rodiči bydlet nechtěli, a ani rodiče si nepřáli, aby začínali společný život u nich. Lídě zbýval ještě rok studia na vysoké, Tomáš už pracoval, ale kdyby si pronajali byt, šla by na nájem polovina jeho platu. Rodiče by sice pomohli, ale Lída si říkala, proč všechny zatěžovat, když by stačilo počkat se svatbou rok, až začne pracovat i ona. Jenže ženich čekat nechtěl, byl ochotný platit nájem, jen aby byli spolu.
Lída měla babičku, která bydlela ve vlastním bytě. Bylo jí dvaaosmdesát, ale starou ženou se jí říkat nechtělo. Starala se o sebe, byla při smyslech, obejdla se bez cizí pomoci. Měla samozřejmě chronické nemoci: bolely ji klouby, chodila s holí, srdce jí občas vynechávalo, špatně viděla.
Právě o ní, o babiččině bytě, teď rodiče mluvili.
“V téhle situaci vidím jediné východisko – vzít maminku k nám a její byt dát Lídě s Tomášem,” naléhala matka.
“Říkala jsi, že tvoje máma má složitou povahu. Budeš s ní vycházet? A kdoví, jestli bude chtít k nám přestěhovat,” pochyboval otec.
“Moje máma Lídu zbožňuje, bude souhlasit,” prohlásila matka sebevědomě.
“Tvoje máma, tvoje starost,” řekl otec zamyšleně.
“Co řešit? Je stará, nemocná… U nás by jí bylo lépe. A kdybychom se nesnesli, dáme ji do domova důchodců. Co? Moje známá tam dala svou matku a nemůže si vynachválit. Podmínky jsou slušné, má vlastní pokoj, oběd i večeře podle jídelníčku, lékaři na dosah, procházky v krásném parku,” chválila matka nadšeně.
“No… já nevím,” protáhl otec. “Co by se o nás řeklo? Že jsme se matky zbavili? Možná bychom opravdu měli počkat se svatbou? Není to hezké…”
Lídě se ten rozhovor vůbec nelíbil. Zaskřípala noha židle o dlaždičky a dívka se po špičkách vklouzla do svého pokoje. Matčin nápad s domovem důchodců jí ležel v hlavě. Babičku milovala, často k ní jezdila, i přespávala. A teď by ji Lída vlastně vystěhovala z vlastního bytu? Otec měl pravdu, tak se to nedělá.
Lída se cítila jako zrádkyně. Rozhodla se znovu promluvit s Tomášem.
“Souhlasím s tebou. Proč bychom vůbec něco vymýšleli? Ať babička bydlí ve svém, my si pronajmeme. Zvládneme to. Ale svatbu neodkládáme.” Tomáš Lídu objal a políbil. “Požádám tátu, ať mi dá nějakou brigádu na stavbě. Za rok začneš pracovat. Vůbec v tom nevidím problém.”
Otázka zůstala otevřená.
Druhý den Lída jela k babičce. V bytě byl nepořádek, všude krabice, hromady věcí na podlaze.
“Babi, ty si třídíš věci nebo něco hledáš?” podivila se Lída a rozhlédla se po místnosti.
“Zbavuju se všeho zbytečného. Pojď dál. Přišla jsi včas, pomůžeš. Rozhodla jsem se přestěhovat do domova důchodců. Už jsem volala, řekli mi, jaké doklady potřebuju…”
“To tě mamka přemluvila?” zeptala se Lída rozhořčeně.
“Ne, sama. Tvoje matka mě zve k sobě, ale já nechci. Špatně spím, v noci bloumám po bytě, chrápu. Proto jsem se rozhodla. Nejsem mladší, a tam mě nakrmí, píchnou injekci, když je potřeba. Je to moje uvážené rozhodnutí.”
“Ne, babi, já nesouhlasím. Tomáš si pronajme byt, nemusíš nikam,” namítla Lída znovu.
“Já to nedělám kvůli vám, sama jsem se rozhodla. Třídím věci, koukám, co si vzít s sebou a co vyhodit. Nashromáždila jsem krámů, není dýchat. Radši vytáhni z půdy krabice, podíváme se, co v nich je. Sama nedosáhnu.”
Lída přisunula ke skříni židli, vylezla a vytáhla krabice. Babička otevřela jednu a vytáhla krabičku.
“Podívej, a já ji tolik hledala. To je pro tebe.” Podala vnučce krabičku. Byly v ní skromné babiččiny šperky: zlaté a stříbrné prstýnky, korále, brože. Lída si je prohlížela, stříbrné náušnice si hned vyzkoušela.
“A tohle čí je?” vytáhla z krabičky tenký snubní prstýnek.
“Můj,” řekla babička a zadržela na něm pohled.
“Tvůj máš na ruce,” všimla si Lída.
“I tenhle je můj.” Babička vzala Lídě prstýnek.
“Babi, tys mě vždycky učila, že lhát se nemá. Co to máš za tajnosti?” urazila se Lída.
“Nelžu, ale jsou věci, o kterých je lepší nemluvit.”
“Proč? S tím prstýnkem souvisí nějaká tajemství, že? Pověz,” naléhala dívka.
“Není co povídat,” stiskla babička rty. “Co v těch ostatních krabicích?”
Lída otevřela krabici od bot. Byly v ní zažloutlé dopisy, dokumenty, staré fotografie.
“Babi, a kdo je to?” Lída si prohlížela nekvalitní snímek mladého muže ve vojenské uniformě.
Babička vzala vnučce fotografii. V prstech se jí chvěla.
“Babi, je ti dobře?” zeptala se Lída starostlivě.
“To je tvůj dědeček,” řekla náhle babička.
“Jak? Na dědečka se vůbec nepodobá.”
“To je tvůj vlastní dědeček,” opakovala babička pevně. “Věděla jsem, že se to jednou provalí. Tajemství nežijí věčně. Řeknu ti to, ale jen když slíbíš mlčet a nikomu to neřekneš, ani svému Tomášovi, zvlášť ne matce.”
“Zaujala jsi mě. Miluju tajemství. Slibuju, že ani živé duši neprozradím tvé tajemství.” Lída dala prsty k ústům, jako by si je zipovala. Ale když uviděla babiččin vyčítavý pohled, ztišila se a zvážněla.
“Ani živé duši,” opakovala babička.
Po krátké odmlce začala vyprávět.
“V mládí jsem byla hezká jako ty.”
“Tys i teď k světu,” řekla hned Lída.
“Nepřerušuj. Právě že k světu. Žili jsme na vesnici. Maminka měla nás tři. Nejstarší sestra už byla vdaná, bydlela v sousední vesnici. Já jsem byla prostřední, ještě jsem měla mladšího bratra.
Bylo mi tehdy sedmnáct, bratrovi jedenáct. Po válce zůstalo v zemi mnoho granátů. Když Němci odcházeli, minovali pole a cesty. Bratr s klukama prohledávali pole, hledali nábojnice, samopaly, různé válečné trofeje. Jednou šlápl na minu a vybuchl.
Přijeli tehdy vojáci, aby pole odminovali. Jeden byl hezký, přišel k nám s maminkou. Jak jsem ho uviděla, zamilovala jsem se. Pak odjeli. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Ale on se vrátil za měsíc. Pro mě. Maminka mě nechtěla pustit, ale já ji přemluvila.
Odvezl mě do města, do vojenské jednotky, kde sloužil. Vzali jsme se hned. Bydleli jsme v jeho malém pokoji na ubytovně. Postel hrozně skřípala pružinami. Jak jsme byli šťastní. Už nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako jeho…” Babiččin pohled se zahalil, jako by byla tam, na té ubytovně, ve své minulosti. Lída čekala, nepřerušovala a nepospíchala.
“Tomáš dostal týdenní dovolenou a jeli jsme k moři. Bydlela tam jeho teta, dům stál přímo na břehu. Mohla jsem hodiny hledět na nekonečné moře, poslouchat šumění vln. Jenže naše štěstí bylo příliš krátké.
Vrátili jsme se do jednotky a za dva dny Tomáš zase odjel odminovávat. Měl kamaráda, Štěpána. Ten mi přinesl hroznou zprávu, že Tomáš vybuchl. Ani nebylo co pohřbít.
Týden jsem ležela v horečkách. Chtěla jsem se vrátit k mamince na vesnici, ale pak jsem zjistila, že čekám dítě. V jednotce jsem zůstat nemohla. Kam jít? Štěpán mi nabídl, že si ho vezmu. Měl mě moc rád. Řekl, že tak můžu zůstat na ubytovně, bude mi líp a dítě bude mít otce. Já nechtěla, bránila jsem se, milovala jsem Tomáše. Upřímně jsem Štěpánovi řekla, že ho asi nikdy nebudu milovat. On neustoupil, řekl, že ví, že manželství je jen formální.
Tak jsem si Štěpána vzala. Pro všechny jsme byli muž a žena, ale on spával u sebe. Pak jsem porodila tvoji matku. On si ji zapsal jako vlastní, miloval ji, vychoval jako svou. Pak jsme spolu začali žít jako manželé, ale společné děti jsme neměli. Byla jsem Štěpánovi věrná žena, ale nikdy jsem ho nedokázala milovat. Myslím, že Tomáš se na mě nezlobí.” Babička se odmlčela.
“Dodnes si pamatuju vůni moře. Už nikdy jsme se tam nepodívali. Štěpán říkal, že půjde do důchodu a pojedeme. Zemřel ale za rok.” Babička si povzdechla.
Příběh Lídu zasáhl.
“Tomáši, vezmeme babičku na jih, k moři,” řekla snoubenci.
“Lído, peněz máme sotva na svatbu. Jaké moře? A města jsou ostřelovaná.”
“Nepojedeme do města, jen k moři.”
“Vždyť babička cestu nepřežije. Co s ní tam budeme dělat? Já chci být s tebou, sami,” bránil se Tomáš.
“Jedu s ní sama, jestli nechceš. Když se přestěhuje do domova, už se k moři nikdy nepodívá.”
S Tomášem se pohádali. Lída koupila letenky. Vlakem by to bylo dlouhé a únavné, a lístky stejně nebyly. Babička nikdy nelétala, ale nebála se, řekla, že v jejím věku je hloupé se bát. Let zvládla statečně.
Jen se ubytovali v penzionu, babička hned chtěla k moři.
“Babi, neodpočineme si nejdřív z cesty?” znepokojila se Lída.
“Nejsem unavená. Jsme tu jen na týden, doma si odpočinu.”
Babička stála na břehu v bavlněných dlouhých šatech, slaměném klobouku a hleděla na moře. Její pohled se zase zahalil. Zdálo se, že se narovnala, omládla. Lída jí nechtěla překážet, odstoupila stranou. Co babička viděla, jestli něco viděla, nebo jen vzpomínala, nevěděla.
“Babi, půjdeme?” dotkla se jí nakonec Lída.
Babička se vrátila z minulosti a usmála se na vnučku.
Druhý den po snídani šly zase k moři. Lída se opalovala a koupala, babička seděla pod slunečníkem a hleděla na moře. Třetí den ráno se Lída probudila a babičku v pokoji nenašla. Zeptala se na recepci.
“Starší paní odešla k moři,” odpověděla recepční.
Lída našla babičku na břehu.
“Babi, proč jsi na mě nepočkala?” zeptala se uraženě.
“Zdál se mi Tomáš. Tolik let se mi nezdál, a teď… Mám pocit, že je tady taky. Chtěla jsem být s ním sama. Děkuju, že jsi mě sem přivezla,” na očích babičky se leskly slzy.
“Ahoj,” ozvalo se vedle a Lída uviděla Tomáše.
“Ty?”
“Já. Rozhodl jsem se přijet. Promiň, byl jsem hloupý. Nemůžu bez tebe.”
Vraceli se do penzionu už ve třech.
“Nemusí babička do žádného domova,” řekl jednou večer Tomáš. “Jsem ochoten počkat rok.”
“Nejspíš to nerozmyslí.” Lídě za těch pár dní Tomáš chyběl. Už sama nechtěla svatbu odkládat.
“Přemluvím ji,” slíbil Tomáš.
A přemluvil. Jenže babička si dala podmínku, že s ní Lída s Tomášem budou bydlet. Ale i tady Tomáš dokázal babičku přemluvit, aby od toho upustila.
“Jsme mladí, hluční, budeme vám překážet. Ale slibuju, že vás budeme často navštěvovat, třeba každý den, ještě se u nás nudit nebudete.”
Svatbu měli koncem srpna. Lída s Tomášem babičku často navštěvovali. Navíc si pronajali byt nedaleko od ní. Pokaždé babička připravila něco dobrého a s napětím čekala, až Tomáš ochutná. Nešetřil pochvalami a babička se radostně styděla jako dívka.
Vlastně měli s Tomášem zvláštní vztah. Možná kvůli jménu, možná k sobě prostě cítili sympatii.
Lída babiččino tajemství uchovala, nikomu nic neřekla, ani Tomášovi.
Příští rok plánovali zase jet k moři, všichni tři…
A Lída si uvědomila, že nejcennější, co v životě máme, nejsou byty ani peníze, ale ti, které milujeme — a odvaha naslouchat jejich příběhům, i když bolí.
