Libuše ji nepije už víc než deset let.
Vyhýbá se jí. Tak, jako se člověk vyhýbá starým jizvám. Jako nechodí do kavárny, kde mu na prst nasadili prsten a pak si ho vzali zpátky. Jako se nedívá na filmy, na které se dívali spolu.
Voda s citronem se stala symbolem ztráty. Toho, kdo se nevrátí. Toho, koho vlastně nechceš zpátky.
***
Vzpomínala na všechno, jako by to bylo včera. Do posledního detailu.
Chorvatsko…
Na konci května letěli do Splitu. Řekl:
– Tohle bude nejlepší dovolená tvého života.
Bylo jí osmadvacet. Jemu dvaatřicet. Chodili spolu osm měsíců. Už si u něj v bytě nechala zubní kartáček. On znal všechny její kamarádky.
Všichni kolem byli přesvědčení: brzy bude svatba.
Hotel „Jadran“ nebyl nejdražší, ale byl útulný. Bílé zdi, modrá voda v bazénu, palma, o kterou se staral zahradník se smutnýma očima.
Pokoj ve třetím patře, s výhledem na moře.
Jenže z kohoutku tekla rezavá voda, klimatizace šla tak napůl, sousedi nahoře dělali v noci hluk.
A přesto byli šťastní.
Aspoň jí se to tenkrát zdálo.
Hned první den objednal perlivou vodu s citronem.
– Už jsi to zkusila? – zeptal se a přimhouřil oči.
– Ne.
– To je chuť lásky.
Smála se.
A on si nedělal legraci.
Upřímně věřil na znamení, na náznaky, na to, že když se tahle voda pije při západu slunce, láska vydrží navždy.
A oni ji pili. Rovnou z lahve, rozdělili si jednu na dva.
Kyselé, sladké, bublinky šimraly na jazyku.
Díval se na ni zamilovanýma očima. Ona se v nich bezhlavě topila.
– Pojďme pít citronovou vodu pořád, – řekl zasněně.
– Pojďme, – souhlasila, aniž by tušila, že tahle chuť se stane jejím prokletím.
***
Doma šlo najednou všechno jinak. Byl chladnější. Zrušil jednu schůzku, pak druhou, pak přestal volat, pak občas ani nezvedl telefon.
Vydržela to. Říkala si: má práci, krizi, depresi.
Za měsíc řekl:
– Potřebuju být sám, rozmyslet si to.
Za dva:
– Už mi nevolej.
Za tři zmizel, aniž by cokoli řekl.
Telefon mlčel. Kamarádky tvrdily, že nevědí, kde je.
Jeho matka skrz zuby do sluchátka:
– Syn s tebou nechce mluvit. Nevolej. Netrap jeho ani sebe.
Nevolala. Čekala. Rok.
Pak si vzala jiného. Hodného, spolehlivého, ale úplně obyčejného.
Nepil vodu s citronem, nedíval se na ni zamilovanýma očima, neříkal: „Jsi můj život.“
Prostě byl. Nosil domů výplatu, občas udělal něco v domě, když ho poprosila.
A ona si řekla, že tohle je láska. Klidná, všední. Dospělá.
Ani to, ani ono.
Porodila dceru Vendulu. Manžel měl radost, ale tak nějak odtažitě, jako by dítě byl nový nábytek z Ikey.
Po pěti letech se rozvedli.
Už nemohla žít v bažině. Takhle to říkala.
Ne kvůli citronové vodě, ne kvůli Chorvatsku, ne kvůli vzpomínkám.
Prostě pochopila, že nudné manželství je klec.
Nebyla ptákem. Byla prostě žena. A chtěla žít. Ne jenom přežívat.
Zůstala sama. S dcerou, s kočkou Mícou a s pocitem, že se jí život nepovedl.
Práce účetní v malé firmě, byt na hypotéku, auto, které se pořád porouchávalo. Kamarádky se rozešly, máma umřela, otce neznala. Dcera. A kočka.
Citronovou vodu nepila. A nic jiného, co by byť jen trochu připomínalo tu prokletou chuť.
V restauracích si dávala kolu, džus, neperlivou minerálku. Všem tvrdila, že má alergii na citrony, dokonce i na jejich vůni.
– Odkdy?
– Dávno.
Nikdo neznal pravdu. Pravda byla na čtyřicetiletou ženu příliš hloupá.
Ve skutečnosti se bála vody. Citronu. Bublinek.
A vzpomínek.
Jednou se přistihla, že si nepamatuje jeho tvář.
Seděla v kuchyni, pila čaj, dívala se z okna. Dcera dělala úkoly, kočka spala na parapetu.
A ona si najednou pomyslela: jaký měl nos? Rovný, nebo s hrbolem? A oči? Hnědé, nebo zelené? A vlasy? Tmavé, nebo světlé?
Nepamatovala si.
Pamatovala si jen citronovou vodu.
Jednou večer zašla do Kauflandu. Chleba, mléko, vejce, granule pro kočku. A najednou v regálu s nápoji uviděla ji. Citronovou vodu. Stejnou jako v Chorvatsku. Stejná etiketa, žlutá, s citronem rozříznutým napůl. Stejné bublinky, které uvnitř tancovaly.
Vzala lahev do ruky. Podržela ji. Vrátila ji zpátky. Odešla. Vrátila se. Znovu ji vzala.
– Ženská, budete si to brát? – zeptal se mladík v montérkách, který vykládal bedny.
– Ne, – odpověděla a odešla.
Celou cestu domů myslela na vodu. Na něj. Na Chorvatsko. Na to, jaké je to bláznovství bát se něčeho, co už dávno neexistuje.
V noci nespala. Ležela na gauči, dívala se do stropu, poslouchala, jak se dcera v pokoji převaluje. Přišla Míca, lehla si jí na hruď a předla. Ticho.
Najednou vyskočila, přehodila si kabát, strčila nohy do bačkor, popadla klíče a vyběhla ze dveří.
V Kauflandu koupila tu citronovou vodu. Jednu lahev. Už nic.
Vrátila se domů, zašla do kuchyně, vzala sklenici. Úplně obyčejnou, rýhovanou, bez vzoru. Zhluboka se nadechla. Otevřela lahev. Ozvalo se zasyčení, bublinky se dostaly ven.
Nalila půl sklenice. Přivoněla si. Vonělo to Chorvatskem. Mořem. Mládím. Bolestí. Tím západem slunce, kdy řekl, že je to chuť lásky.
Napila se.
A nic se nestalo.
Nevrátily se vzpomínky, nepřišly slzy, srdce se nesevřelo. Byla to jen perlivá voda s citronovou příchutí.
Úplně obyčejná.
Dopila obsah, vyhodila lahev do koše, umyla sklenici a dala ji do odkapávače. Šla spát a poprvé po mnoha letech usnula bez prášků na spaní.
Ráno se probudila s úsměvem na tváři.
– Mami, co je? – dcera si všimla změny.
– Nic.
– Jsi divná.
– Já jsem normální. Jen jsem se vyspala.
Celý den jí bylo dobře. Ne jako obvykle, ráno tíha, v poledne únava, večer nenávist k lidem.
Dnes se cítila lehce. Volně. Jako by shodila batoh, který na sobě nosila víc než deset let.
Večer si koupila ještě jednu známou lahev. Vypila ji. Usmála se.
– Hloupá, – řekla si. – Čeho ses bála?
Pochopila: voda s citronem nebyla její nepřítel. Nepřítel seděl v její hlavě. A pořád jí šeptal:
– Nepij, jinak si všechno připomeneš, nebudeš moct zapomenout a budeš zase trpět.
A tady to má: napila se a zůstala celá a zdravá. Ba co víc, byla naprosto klidná a šťastná.
Zapomněla.
Za týden se sešla s kamarádkou Miladou Černou. Kamarádily se z vysoké.
– Milado, já zase piju citronovou vodu, – prohodila.
– Co? – kamarádka se zakuckala.
– Téměř každý den.
– A alergie?
– Žádná alergie nebyla.
– A co teď?
– Teď jsem svobodná.
– Nechceš mu napsat?
– Proč?
– Třeba na tebe pořád myslí, pořád tě miluje.
– Tak ať myslí. Já zapomněla.
Zvolila zapomenout. Teď pro ni voda s citronem není o minulosti. Je o životě, který pokračuje. Navzdory všemu.
Nebo právě díky tomu.
