Hele, ona ji nepije víc než deset let.
Vyhýbá se jí, jako se člověk vyhýbá starým ranám. Jako nechodí do kavárny, kde ti dali prsten a pak ti ho vzali. Jako se nedívají na filmy, na které se koukali spolu.
Citronová voda se pro ni stala symbolem ztráty. Toho, kdo se nevrátí. Toho, koho nechceš zpátky.
—
Vendula Nováková si to všechno pamatovala, jako by to bylo včera. Do nejmenších detailů.
Chorvatsko…
Koncem května přiletěli do Splitu. Tomáš Horák jí tehdy řekl:
– Tohle bude nejlepší dovolená tvého života.
Bylo jí osmadvacet. Jemu dvaatřicet. Chodili spolu osm měsíců. Už u něj měla zubní kartáček. On znal její kamarádky.
Všichni byli přesvědčení, že bude svatba.
Hotel Amfora nebyl nejdražší, ale byl útulný. Bílé stěny, modrá voda v bazénu, palmy, o které se staral zahradník se smutnýma očima.
Pokoj ve třetím patře, s výhledem na moře.
Pravda, z kohoutku tekla rezavá voda, klimatizace šla jen občas a sousedi nahoře v noci dělali rámus.
A stejně byli šťastní.
Tedy aspoň jí to připadalo.
První den si Tomáš objednal perlivou vodu s citronem.
– Zkoušela jsi to? – zeptal se a přimhouřil oči.
– Ne.
– To je chuť lásky.
Zasmála se.
Jenže Tomáš… nežertoval.
Upřímně věřil na znamení, na náhody a na to, že když se taková voda pije při západu slunce, láska vydrží navždy.
A pili. Rovnou z hrdla, jednu lahev na dva.
Kyselá, sladká, bublinky šimraly na jazyku.
Díval se na ni zamilovanýma očima. Ona se v nich bezhlavě topila.
– Tak jo, budeme pít citronovou vodu vždycky, – řekl zasněně.
– Tak jo, – souhlasila, aniž by tušila, že se tahle chuť stane jejím prokletím.
—
Doma to začalo skřípat.
Tomáš ochladl. Zrušil jednu schůzku, pak druhou, pak přestal volat, pak už to jen občas zvedal.
Vendula to vydržela. Říkala si: má spoustu práce, krizi, depku.
Za měsíc řekl, že potřebuje být sám, že si to musí promyslet.
Za dva měsíce: – Už mi nevolej.
Za tři měsíce zmizel, aniž by řekl jediné slovo.
Telefon mlčel. Kamarádi říkali, že nevědí, kde je.
Jeho matka do telefonu skrz zaťaté zuby:
– Tomáš s tebou nechce mluvit. Už nevolej. Nemuč jeho ani sebe.
Vendula nevolala. Čekala. Rok.
Pak si vzala jiného. Hodného, spolehlivého, ale úplně obyčejného.
On nepil citronovou vodu, nedíval se na ni zamilovanýma očima a neříkal: „Jsi můj život.”
Prostě byl. Přinášel výplatu, občas pomohl v domácnosti, když ho poprosila.
A Vendula si řekla, že tohle je láska. Klidná, všední, dospělá. Ani ryba, ani rak.
Narodila se jim dcera. Manžel měl radost, ale odtažitě, jako by to byla nová skříň z IKEA.
Po pěti letech se rozvedli.
Už nemohla žít v bažině. Takhle to říkala.
Nebylo to kvůli citronové vodě, kvůli Chorvatsku ani kvůli vzpomínkám. Prostě pochopila, že nudné manželství je klec.
Nebyla pták. Byla jenom žena. A chtěla žít. Ne přežívat.
Zůstala sama. S dcerou, s kočkou a s pocitem, že se jí život nepovedl.
Práce účetní v malé firmě, byt na hypotéku, auto, které se pořád kazilo. Kamarádky se rozjely, máma zemřela, tátu nikdy nepoznala. Dcera. A kočka.
Citronovou vodu nepila. Ani nic, co by jí byť jen vzdáleně připomínalo tu prokletou chuť.
V restauracích si dávala kolu, džus, neperlivou vodu. Všem namluvila, že má na citrony alergii, a že jí vadí i jejich vůně.
– Od kdy?
– Už dávno.
Nikdo neznal pravdu. Pravda byla příliš hloupá pro čtyřicetiletou ženu.
Ve skutečnosti se bála vody. Citronu. Bublinek. A vzpomínek.
—
Jednou si přistihla, že si nepamatuje jeho tvář.
Seděla v kuchyni, pila čaj a koukala z okna. Dcera psala úkoly, kočka spala na parapetu.
A ona si najednou říkala: „Jaký má nos? Rovný, nebo s hrbem? A oči? Hnědé, nebo zelené? A vlasy? Tmavé, nebo světlé?”
Nepamatovala si to.
Pamatovala si jenom tu citronovou vodu.
Jednou večer zašla do Kauflandu. Chleba, mléko, vejce, granule pro kočku.
A najednou – v regálu s nápoji – ji uviděla. Citronovou vodu. Stejnou jako v Chorvatsku. Stejná etiketa – žlutá, s půlkou citronu. Stejné bublinky, které tancovaly uvnitř.
Vzala lahev do ruky. Podržela. Vrátila. Odešla. Vrátila se. Zase si ji vzala.
– Paní, budete si to brát? – zeptal se mladík v uniformě, který zrovna vykládal krabice.
– Ne, – odpověděla a odešla.
Celou cestu domů myslela na vodu. Na něj. Na Chorvatsko. Na to, jak hloupé je bát se něčeho, co už dávno není.
V noci nemohla spát. Ležela na gauči, zírala do stropu a poslouchala, jak se dcera převaluje v pokoji. Přišla kočka, lehla si jí na hruď, předla. Ticho.
Najednou vstala, hodila na sebe bundu, vklouzla do bačkor, popadla klíče a vyběhla z bytu.
V Kauflandu koupila tu samou citronovou vodu. Jednu lahev. Nic víc.
Vrátila se domů, vešla do kuchyně a vzala sklenici. Úplně obyčejnou, bez vzoru.
Zhluboka se nadechla. Otevřela lahev. Ozvalo se zasyčení – bublinky se hrnuly ven.
Nalila si půl sklenice. Přivoněla. Voněla Chorvatskem. Mořem. Mládím. Bolestí. Tím západem slunce, kdy řekl: „Tohle je chuť lásky.”
Napila se.
A… nic se nestalo.
Žádné vzpomínky se nevrátily, žádné slzy nepřišly, srdce se nesevřelo. Byla to jenom perlivá voda s citronem. Úplně obyčejná.
Dopila ji, hodila lahev do koše, umyla sklenici a postavila ji do odkapávače.
Šla spát a poprvé po mnoha letech usnula bez prášků na spaní.
—
Ráno se probudila s úsměvem na tváři.
– Mami, co je ti? – zeptala se dcera.
– Nic.
– Jsi divná.
– Já jsem normální. Jen jsem se vyspala.
Celý den jí bylo dobře. Ne jako obvykle – ráno tíha, k obědu únava, večer vztek na lidi.
Dnes se cítila lehce. Volně. Jako by ze sebe shodila batoh, který na sobě nosila víc než deset let.
Večer si koupila další známou lahev. Vypila. Usmála se.
– Legrační, – řekla si. – Čeho jsem se bála?
Pochopila, že citronová voda nebyla její nepřítel. Nepřítel seděl v její hlavě. A pořád jí šeptal:
„Nepij, jinak si vzpomeneš, nebudeš moci zapomenout a budeš zase trpět.”
A ejhle: napila se a zůstala celá a v pořádku. Co víc, byla naprosto klidná a šťastná.
Zapomněla.
—
Za týden se sešla s kamarádkou. Byly kamarádky už z vysoké.
– Boženo, já zase piju citronovou vodu, – prohodila.
– Cože? – kamarádka se zalkla.
– Skoro každý den.
– A ta alergie?
– Žádnou alergii jsem nikdy neměla.
– A co teď?
– Teď jsem svobodná.
– Nechceš mu napsat?
– Na co?
– Možná na tebe vzpomíná, možná tě pořád miluje.
– Tak ať. Já zapomněla.
Ona si tedy vybrala zapomenout. Teď pro ni citronová voda není o minulosti. Je o životě, který jde dál. Navzdory všemu. Nebo díky tomu.
