„Já nechci ochrnutou…“ – řekla snacha a odešla… Ale netušila, co se může stát dál… V jedné české vesnici žil obyčejný stařík, o víkendech si občas dal trochu domácí slivovice. Měl svůj sen: pořídit si psa, ale ne ledajakého – chtěl čistokrevného českého vlčáka. Byl kvůli tomu ochoten dojet třeba na Moravu, jen aby si tam koupil psa a přivezl ho domů. Staříkovi říkali Denisa, možná to bylo jméno, možná příjmení – pořádně nikdo neznal. Denisa nebo Deniska, tak na něj každý volal, a on nikoho neopravoval. Sedával po práci na zahradě na lavičce a vzpomínal na staré časy. Někdy se u něj scházela mladina poslouchat, jak se žilo dřív na vesnici. Manželku Denise pohřbil už dávno, srdce ji trápilo. Doktoři jí nedoporučovali rodit, ale ona chtěla dítě. Porodila mu synka, a už byla slabá. Denisa ji miloval, vše by pro ni doma udělal, ani pytlík mléka z obchodu jí nenechal nést. „Nesmíš! Doktoři zakázali!“ O syna se staral sám, vařil jídlo. Klára mu často vyčítala: – Hanba, že mě neušetříš! Ženské se mi budou smát! Nic doma nedělám, všechno je na chlapa! Ale ženské se nesmály, záviděly jí: – Klárko, půjč nám svého Denisu aspoň na den, rády bychom poznaly tvůj život! Ona se jen usmívala. A tak s úsměvem odešla ze světa. Ráno ji Denisa našel už chladnou. Plakal jako malý, tři dny, pak se začal věnovat synovi. Chlapci právě začala puberta, byl mu 14 let. Po vojně se syn brzy oženil a zůstal žít tam, kde sloužil. Denisa tak zůstal úplně sám. Ale nesmutnil – rád si povídal s mladinou na lavičce. Synovi se narodila dcera, Denisa je zval na návštěvy, ale oni nikdy nepřijeli. Práce, není čas, stále něco… Vnučku viděl jen na fotkách. Najednou si vesničané všimli, že Denisa chodí zadumaný, jako by ho něco tížilo. Neusmívá se, nežertuje jako obvykle, na lavičce doma nesedává. Začali se ho vyptávat, co se stalo, a ukázalo se: Denisa dostal telegram – snacha mu psala, že měli autonehodu. Vnučka ve vážném stavu v nemocnici, syn Denisy zemřel. „To je neštěstí, to je zármutek!“ – soucítila s ním celá vesnice, ale jaká slova by mohla pomoct v takové truchlit?… Denisa přijímal kondolence, ale snadněji mu nebylo. Synovi už nepomůže, ještě víc mu bylo líto vnučky. Ležela v nemocnici, v kómatu, mladá dívka, 15 let. Měla by žít, žít! Denise trýznila duše. A hlavně – od snachy už žádné zprávy. Nepíše, na telegramy neodpovídá, telefon nezvedá. Jak zjistit, jak se vede vnučce? Denisa ji sice nikdy neviděl, ale měl ji rád, jak ukazovaly fotografie, vnučka byla podobná Kláře v mládí. Už se chystal jet do města, kde žil syn, když najednou, těsně před cestou, u domu zastavilo auto. Vynesli nosítka. Do domu vletěla jakási paní – až po chvíli poznal, že je to žena jeho zesnulého syna. Za ní přinesli nosítka s vnučkou. Prakticky ji hodili na gauč a odešli. – Je úplně ochrnutá od hlavy až k patě. Takové dítě nechci. Já ještě stihnu se znovu vdát a porodit si zdravého! – prohlásila snacha. – Ale nejsem lékař! – stačil namítnout Denisa. – A lékař není potřeba, oni jí nepomůžou. Potřebuje ošetřovatelku. Nechcete se s ní trápit – klidně ji pohřběte zaživa, já si život ničit nebudu. Nejsem její ošetřovatelka! – řekla a práskla dveřmi. – Ty jí asi ani nejsi matka! – zavolal za ní Denisa. Teď bylo jasné, proč syn s rodinou nejezdil. S takovou ženou se dá leda hádat na trhu, ne jezdit po návštěvách. A jak se jeho syn stal obětí takové hašteřivé ženské? Na to už nezjistí. Kdyby věděl, že synova žena se své dcery zřekne, snad by se v hrobě obrátil. Tak zůstali Denisa s vnučkou sami. Dívka byla skutečně úplně ochrnutá, ale Denise byl zvyklý na péči i domácnost. Zato měl teď smysl života! Hlavním cílem: uzdravit dívku. Doktoři vnučku odmítli, propustili ji z nemocnice. Vůbec nechápali, jak přežila nehodu. Zbyly jen lidové prostředky a léčitelé. Léčitelka ve vesnici nebyla, nejbližší daleko. Ochrnuté dítě ji nemůže navštívit, ona na návštěvy také nejezdí – už stará. Co dělat… Denisa jezdil téměř každý týden k léčitelce, ta mu dávala bylinky a různé lektvary pro vnučku. Tak ji léčil. Více než rok uplynul, vnučka stále ani rukou, ani nohou nepohnula, pořád ležela jako poleno pod peřinou. Ani pořádně nemohla mluvit, jen nesrozumitelně mumlala. Občas si stařík všiml, jak dívce po tváři teče slza. V takových chvílích mu srdce málem pukalo. Myslel si, že vnučka teskní po matce a otci. Dlouho si s ní povídal, četl jí knížky, ale ona mu nedokázala odpovědět. Oběma bylo těžko. A jednou večer se stalo něco nečekaného. Když děda seděl jako obvykle u postele nemocné, do domu vrazila opilá parta mladých. Denisa omylem nezamkl dveře. Vraceli se z vesnické tancovačky, viděli světlo v okně. Věděli, že doma leží ochrnutá holka. Někdo navrhl vlézt dovnitř a pobavit se – prý když má ochrnutí, bude jedině ráda, a odpor klást stejně nemůže… Vyrazili dveře a ony nebyly zamčené. – Tak dědku! Sundej z vnučky peřinu a roztáhni nohy! Hned rozhodnem, kdo půjde první… – velet nejopilejší. – Prosím vás, jí je teprve 15! – namítal stařík. – Ale počkej, nejdřív si vyčistím zuby! – řekl Denisa a pelášil do kuchyně, otevřel sklep a zavolal: „Pojď!…“ A ze sklepa hned vyskočil obrovský vlčák. Začal rabovat, kousat do kalhot… Tomu nejhoršímu málem ukousl přirození. Ostatním roztrhl zadní části na kalhotách. Tak utekli vesnicí s holými zadky, na smích všem, a vlčák za nimi vyběhl oknem a hnal je až na kraj vsi. Denisa vešel do pokoje, a tam vnučka sedí na posteli a křičí z okna: – Maxík! Maxík! Dědo, drž ho, ať neuteče!… V tu chvíli dedovi tekly slzy. Od té doby se vnučka začala uzdravovat. Brzy dokonce začala chodit. Zda zabraly léčitelčiny byliny, nebo ji nastartoval šok ze psa – těžko říct, každopádně začala povídat ostošest. Namlčela se za tolik času. A kde se vzal ten pes, ptáte se? Je to jednoduché. Vlčák Maxík žil u syna Denisy, a když se stala tragédie a jeho pán zemřel, nesoucitná snacha se zbavila i dcery, i mazlíčka. Psa přivezla s dívkou, ale staříkovi nic neřekla. Když snacha odešla z denisova domu, šel zamknout branku, kouká – u plotu sedí pes. Vyhublý, utrápený, smutné oči jako nemocná kráva, a slzy v nich. Denisa ani nevěděl, že syn měl psa. Nedokázal ho vyhnat – vzal si ho domů. Pes mu byl věrným parťákem, a když přišli ti gauneři, prostě seděl ve sklepě, protože bylo extrémní vedro. Aby se Maxík netrápil, Denisa ho přes den dával do sklepa, večer, když zapadalo slunce, pouštěl ho ven. Ten večer ho ještě nestihl pustit. Kdyby byl Maxík nahoře, ti výtržníci by do domu neprošli. Vnučka později vyprávěla dědovi, že když plakala a slzy jí tekly po tváři, stýskalo se jí po psovi. Děda ho podle zvyku držel na dvoře, do pokojů ho nechával jen málo. Dívce se po něm stýskalo, ale nemohla mu to říct. Maxík zahnal opilce, vrátil se, radostně olízl tvář své malé paničce. I on se po ní moc stýskal. Tak začali žít ve třech: Denisa, vnučka a Maxík. O mamince už nikdy neslyšeli.

Já žádnou ochrnutou nechci… řekla nevěsta a odešla
Nikdy by si nepomyslela, co se může stát dál.

V jedné malé vesnici žil obyčejný děda, o víkendech si dal trochu slivovice. Měl jeden sen: pořídit si psa, ale ne ledajakého, chtěl čistokrevného kavkazského ovčáka. Pro takového psa byl ochoten jet klidně až na Kavkaz, jen aby ho přivezl domů.

Dědu všichni znali jako Vojtěcha Červinku. Jestli to bylo jméno nebo příjmení, málokdo věděl jistě. Prostě Vojta, za celý život nikoho neopravoval. Po práci na zahrádce seděl na lavici pod starou lípou a vzpomínal na minulá léta. Někdy se okolo něj scházela místní mládež, ráda poslouchala, jak vypráví o tom, jaké to bývalo ve vesnici dřív.

Manželku už pohřbil dávno. Anna měla nemocné srdce. Doktoři jí vůbec nedoporučovali otěhotnět, ale ona dítě moc chtěla. Porodila Vojtovi syna, od té doby už byla úplně nemocná. Vojta Annu opravdu miloval. Pro ni by udělal vše: po domácnosti se staral sám, ani taška mléka z obchodu jí nenosil: Nesmíš! Lékaři ti to zakázali! říkal.

O dítě pečoval sám, denně vařil. Anna si někdy zoufala:
Jen mě neshazuj, Vojto! Kráva jsem, nic nedělám! Jen se podívej, ženské tě budou zesměšňovat
Jenže ostatní ženy nezáviděly, spíš říkaly:
Hergot, Aničko, půjč nám svého Vojtu aspoň na den, rády bychom zažily život jako ty!
Anna se jen usmívala. Tak se s úsměvem na rtech i rozloučila se životem. Jedno ráno ji Vojta našel už chladnou. Plakal jako malý, tři dny, a pak se začal naplno starat o syna.

Syna chytl zrovna těžký věk, čtrnáct let. Později šel na vojnu, pak se brzy oženil a zůstal bydlet ve městě, kde sloužil. Takhle zůstal Vojta v chalupě úplně sám, ale nesmutnil, rád se povídal s mladými na lavičce.

Synovi se narodila dcera, Vojta je všechny zval na návštěvu, ale oni nikdy nepřijeli. Práce, málo času, pořád něco. Vnučku viděl jen na fotografiích.

A najednou si lidé ve vsi všimli, že Vojta chodí smutný jako černý mrak, nesměje se, nedělá si švandu, na lavičce u domu nesedává. Počali se ptát, co se stalo. Ukázalo se, že přišla Vojtovi telegram: nevěsta psala, že měli autonehodu. Vnučka je těžce zraněná v nemocnici, syn Vojty zemřel.

Takové neštěstí, taková rána! soucítili všichni ve vsi, ale co říct, aby pomohli v takové bídě?

Vojta přijímal kondolence, ale necítil se lépe. Syn byl pryč, ale ještě více mu bylo líto vnučky. Ležela v nemocnici v kómatu, mladá dívka, patnáct let. Měla žít, ne trpět. Vojtovi bolelo celé srdce.

Hlavně však, nevěsta už ani nepsala, na telegramy neodpovídala, telefon nezvedala. Jak zjistit, jak se má vnučka? Nikdy ji neviděl, ale podle fotografií byla celá Anna v mládí. Vojta ji miloval stejně, jako kdyby spolu vyrůstali.

Už se chystal jet do města, kde syn bydlel, když tu zničehonic večer přijede k domu auto. Vynosí nosítka. Do chalupy se bez zaklepání přiřítí paní chvíli Vojta nemohl pochopit, že je to vdova po jeho synovi. Po ní vnesli na nosítkách vnučku. Odhodili ji na gauč a odchází.

Je ochrnutá od hlavy k patě. Takovou dceru nechci. Já si ještě můžu vzít jiného a porodit zdravé dítě! řekla a bouchla dveřmi.
Ale já nejsem doktor! stačil jen zavolat Vojta.
Ani nemusíš být. Lékaři jí pomoci neumějí. Potřebuje ošetřovatelku. Pokud se o ni starat nechcete, klidně ji pohřběte zaživa, já svou budoucnost ničit nebudu. dodala žena a odešla.
Ty snad nejsi ani její matka! zakřičel za ní Vojta.

Teď už bylo jasné, proč syn nikdy nepřijel s rodinou na návštěvu. S takovou ženou jen na trh se hádat, ne chodit po návštěvách! Jak se syn do takové vypočítavé ženské namočil? Jenže teď už se ho nezeptá. Kdyby tušil, že se jeho manželka své dcery vzdá, otočil by se v hrobě. Takže zůstali sami Vojta a vnučka.

Vnučka byla opravdu úplně ochrnutá, ale Vojta si z péče hlavu nedělal, vždyť už tolikrát všechno zvládl sám. A teď měl nový smysl života! Hlavní cíl: vyléčit děvče.

Lékaři se vnučky vzdali. Nechápali, jak tu havárii vůbec přežila, prý měla zranění téměř neslučitelná se životem. Zbývaly babské rady a bylinky. Místní léčitelka bydlela až na druhém konci kraje, tam ochrnutou holku nedostane, a ona k němu na chalupu nejezdila, byla už moc stará. Co dělat, nevěděl

Téměř každý týden jezdil Vojta za léčitelkou, nabíral byliny, zavařeniny, tinktury, tím vnučku léčil. Rok plynul a ona stále ležela jako poleno pod dekou, nehýbala se ani rukou, ani nohou, sotva poznala, že vůbec vnímá. Dokonce ani mluvit nedovedla, jen občas zakňourala beze smyslu.

Někdy Vojta viděl, jak jí po tváři stéká slza. V tu chvíli ho srdce bolelo, že by mu prasklo. Myslel si, že vnučka smutní po matce a otci. Hodně si s ní povídal, četl jí knihy, ale ona nemohla odpovědět. Oběma bylo těžko.

A jednoho večera se stalo nečekané. Když děda seděl u postele nemocné, do chalupy vpadla parta opilých mladých. Vojta v nepozornosti nezavřel dveře. Vraceli se z vesnického bálu, viděli, že v domě svítí. Věděli, že tu žije ochrnutá holka. Někdo nadhodil, že si ji můžou užít, stejně se bránit nebude Strčili do dveří, otevřely se.

Tak dědku, sundej z vnučky deku a roztáhni jí nohy! Hoďme si losy, kdo bude první poručil nejopilejší.
Proboha, jí je jen patnáct! protestoval Vojta.
Jen počkej, až si vyčistím zuby! řekl Vojta, ale rychle běžel na kuchyň, otevřel sklep a vykřikl: Kočiče!
A ze sklepa vyrazil obrovský kavkazský ovčák. Kousal do kalhot zprava i zleva! Tomu nejhoršímu málem ukousl chloubu, ostatním roztrhal gatě na zadku. Tak běželi vesnicí s holými pozadími, lidé se smáli, a ovčák za nimi až za vesnici.

Když se Vojta vrátil do pokoje, vnučka na posteli sedí a křičí směrem k oknu:
Hugo! Hugo! Dědo, chyť ho, ať se nám neztratí!…
V tu chvíli děda uronil slzy štěstí. Od té doby se vnučka začala uzdravovat. Brzy se už mohla procházet. Jestli pomohly zázračné byliny, nebo ten šok, není jasné, ale začala mluvit a povídala bez ustání. Byla umlčena dlouhou dobu. A kde se vzal pes, ptáte se?… Jednoduché. Hugo žil u syna Vojty, a když přišla tragédie, nevděčná nevěsta se zbavila jak dcery, tak jeho psa.

Psa přivezla s dcerou, ale dědovi nic neřekla. Když žena opouštěla dům, šel Vojta zavřít vrata, vidí, u vrat sedí pes. Hubený, utrápený, smutné oči jako nemocná kráva, a v nich skutečné slzy. Vojta ani netušil, že měl syn psa. Nemohl ho vyhnat ven vzal ho domů.

Pes mu sloužil věrně, a když přišli ti vagabundi, byl zrovna ve sklepě léto bylo extra horké. Aby se pes netrápil, dával ho děda přes den do sklepa, večer, když slunce zapadalo, pustil ho ven. Ten večer nestihl pustit. Kdyby byl Hugo nahoře, ti lumpové by se do domu ani nedostali.

Vnučka pak dědovi pověděla, že když plakala, slzy jí stékaly po tvářích, smutnila po psovi. Děda měl psa na dvoře, do domu ho pouštět nechtěl. Dívce se stýskalo, ale říct to nemohla.

Hugo vyhnal opilce, vrátil se domů a s radostí olízal tvář své malé paničce. I on se jí hodně stýskal. Tak začali žít ve třech: Vojta, vnučka a Hugo. O její matce už nikdy neslyšeli.

Tehdy jsem pochopil, že skutečná rodina není vždy o krvi, ale o lásce, kterou máme odvahu dát do světa. A někdy život dá smysl až tehdy, když zůstaneš odpovědný za někoho, kdo tě potřebuje víc než cokoliv jiného.

Rate article
DoN
„Já nechci ochrnutou…“ – řekla snacha a odešla… Ale netušila, co se může stát dál… V jedné české vesnici žil obyčejný stařík, o víkendech si občas dal trochu domácí slivovice. Měl svůj sen: pořídit si psa, ale ne ledajakého – chtěl čistokrevného českého vlčáka. Byl kvůli tomu ochoten dojet třeba na Moravu, jen aby si tam koupil psa a přivezl ho domů. Staříkovi říkali Denisa, možná to bylo jméno, možná příjmení – pořádně nikdo neznal. Denisa nebo Deniska, tak na něj každý volal, a on nikoho neopravoval. Sedával po práci na zahradě na lavičce a vzpomínal na staré časy. Někdy se u něj scházela mladina poslouchat, jak se žilo dřív na vesnici. Manželku Denise pohřbil už dávno, srdce ji trápilo. Doktoři jí nedoporučovali rodit, ale ona chtěla dítě. Porodila mu synka, a už byla slabá. Denisa ji miloval, vše by pro ni doma udělal, ani pytlík mléka z obchodu jí nenechal nést. „Nesmíš! Doktoři zakázali!“ O syna se staral sám, vařil jídlo. Klára mu často vyčítala: – Hanba, že mě neušetříš! Ženské se mi budou smát! Nic doma nedělám, všechno je na chlapa! Ale ženské se nesmály, záviděly jí: – Klárko, půjč nám svého Denisu aspoň na den, rády bychom poznaly tvůj život! Ona se jen usmívala. A tak s úsměvem odešla ze světa. Ráno ji Denisa našel už chladnou. Plakal jako malý, tři dny, pak se začal věnovat synovi. Chlapci právě začala puberta, byl mu 14 let. Po vojně se syn brzy oženil a zůstal žít tam, kde sloužil. Denisa tak zůstal úplně sám. Ale nesmutnil – rád si povídal s mladinou na lavičce. Synovi se narodila dcera, Denisa je zval na návštěvy, ale oni nikdy nepřijeli. Práce, není čas, stále něco… Vnučku viděl jen na fotkách. Najednou si vesničané všimli, že Denisa chodí zadumaný, jako by ho něco tížilo. Neusmívá se, nežertuje jako obvykle, na lavičce doma nesedává. Začali se ho vyptávat, co se stalo, a ukázalo se: Denisa dostal telegram – snacha mu psala, že měli autonehodu. Vnučka ve vážném stavu v nemocnici, syn Denisy zemřel. „To je neštěstí, to je zármutek!“ – soucítila s ním celá vesnice, ale jaká slova by mohla pomoct v takové truchlit?… Denisa přijímal kondolence, ale snadněji mu nebylo. Synovi už nepomůže, ještě víc mu bylo líto vnučky. Ležela v nemocnici, v kómatu, mladá dívka, 15 let. Měla by žít, žít! Denise trýznila duše. A hlavně – od snachy už žádné zprávy. Nepíše, na telegramy neodpovídá, telefon nezvedá. Jak zjistit, jak se vede vnučce? Denisa ji sice nikdy neviděl, ale měl ji rád, jak ukazovaly fotografie, vnučka byla podobná Kláře v mládí. Už se chystal jet do města, kde žil syn, když najednou, těsně před cestou, u domu zastavilo auto. Vynesli nosítka. Do domu vletěla jakási paní – až po chvíli poznal, že je to žena jeho zesnulého syna. Za ní přinesli nosítka s vnučkou. Prakticky ji hodili na gauč a odešli. – Je úplně ochrnutá od hlavy až k patě. Takové dítě nechci. Já ještě stihnu se znovu vdát a porodit si zdravého! – prohlásila snacha. – Ale nejsem lékař! – stačil namítnout Denisa. – A lékař není potřeba, oni jí nepomůžou. Potřebuje ošetřovatelku. Nechcete se s ní trápit – klidně ji pohřběte zaživa, já si život ničit nebudu. Nejsem její ošetřovatelka! – řekla a práskla dveřmi. – Ty jí asi ani nejsi matka! – zavolal za ní Denisa. Teď bylo jasné, proč syn s rodinou nejezdil. S takovou ženou se dá leda hádat na trhu, ne jezdit po návštěvách. A jak se jeho syn stal obětí takové hašteřivé ženské? Na to už nezjistí. Kdyby věděl, že synova žena se své dcery zřekne, snad by se v hrobě obrátil. Tak zůstali Denisa s vnučkou sami. Dívka byla skutečně úplně ochrnutá, ale Denise byl zvyklý na péči i domácnost. Zato měl teď smysl života! Hlavním cílem: uzdravit dívku. Doktoři vnučku odmítli, propustili ji z nemocnice. Vůbec nechápali, jak přežila nehodu. Zbyly jen lidové prostředky a léčitelé. Léčitelka ve vesnici nebyla, nejbližší daleko. Ochrnuté dítě ji nemůže navštívit, ona na návštěvy také nejezdí – už stará. Co dělat… Denisa jezdil téměř každý týden k léčitelce, ta mu dávala bylinky a různé lektvary pro vnučku. Tak ji léčil. Více než rok uplynul, vnučka stále ani rukou, ani nohou nepohnula, pořád ležela jako poleno pod peřinou. Ani pořádně nemohla mluvit, jen nesrozumitelně mumlala. Občas si stařík všiml, jak dívce po tváři teče slza. V takových chvílích mu srdce málem pukalo. Myslel si, že vnučka teskní po matce a otci. Dlouho si s ní povídal, četl jí knížky, ale ona mu nedokázala odpovědět. Oběma bylo těžko. A jednou večer se stalo něco nečekaného. Když děda seděl jako obvykle u postele nemocné, do domu vrazila opilá parta mladých. Denisa omylem nezamkl dveře. Vraceli se z vesnické tancovačky, viděli světlo v okně. Věděli, že doma leží ochrnutá holka. Někdo navrhl vlézt dovnitř a pobavit se – prý když má ochrnutí, bude jedině ráda, a odpor klást stejně nemůže… Vyrazili dveře a ony nebyly zamčené. – Tak dědku! Sundej z vnučky peřinu a roztáhni nohy! Hned rozhodnem, kdo půjde první… – velet nejopilejší. – Prosím vás, jí je teprve 15! – namítal stařík. – Ale počkej, nejdřív si vyčistím zuby! – řekl Denisa a pelášil do kuchyně, otevřel sklep a zavolal: „Pojď!…“ A ze sklepa hned vyskočil obrovský vlčák. Začal rabovat, kousat do kalhot… Tomu nejhoršímu málem ukousl přirození. Ostatním roztrhl zadní části na kalhotách. Tak utekli vesnicí s holými zadky, na smích všem, a vlčák za nimi vyběhl oknem a hnal je až na kraj vsi. Denisa vešel do pokoje, a tam vnučka sedí na posteli a křičí z okna: – Maxík! Maxík! Dědo, drž ho, ať neuteče!… V tu chvíli dedovi tekly slzy. Od té doby se vnučka začala uzdravovat. Brzy dokonce začala chodit. Zda zabraly léčitelčiny byliny, nebo ji nastartoval šok ze psa – těžko říct, každopádně začala povídat ostošest. Namlčela se za tolik času. A kde se vzal ten pes, ptáte se? Je to jednoduché. Vlčák Maxík žil u syna Denisy, a když se stala tragédie a jeho pán zemřel, nesoucitná snacha se zbavila i dcery, i mazlíčka. Psa přivezla s dívkou, ale staříkovi nic neřekla. Když snacha odešla z denisova domu, šel zamknout branku, kouká – u plotu sedí pes. Vyhublý, utrápený, smutné oči jako nemocná kráva, a slzy v nich. Denisa ani nevěděl, že syn měl psa. Nedokázal ho vyhnat – vzal si ho domů. Pes mu byl věrným parťákem, a když přišli ti gauneři, prostě seděl ve sklepě, protože bylo extrémní vedro. Aby se Maxík netrápil, Denisa ho přes den dával do sklepa, večer, když zapadalo slunce, pouštěl ho ven. Ten večer ho ještě nestihl pustit. Kdyby byl Maxík nahoře, ti výtržníci by do domu neprošli. Vnučka později vyprávěla dědovi, že když plakala a slzy jí tekly po tváři, stýskalo se jí po psovi. Děda ho podle zvyku držel na dvoře, do pokojů ho nechával jen málo. Dívce se po něm stýskalo, ale nemohla mu to říct. Maxík zahnal opilce, vrátil se, radostně olízl tvář své malé paničce. I on se po ní moc stýskal. Tak začali žít ve třech: Denisa, vnučka a Maxík. O mamince už nikdy neslyšeli.