BEZ DUŠE
Květoslava Váchová se vrátila domů do svého panelákového bytu v Praze. Byla právě u kadeřnice navzdory věku, který už přesáhl šedesát osm let, si dopřávala takové drobné radosti života pravidelně. Květuška, jak ji doma nazývali, si nechala upravit vlasy, nehty, a drobné kosmetické zákroky ji udržovaly v dobré náladě, takové zvláštní svěžesti.
Květuško, byla tu nějaká tvoje příbuzná, prohodil manžel Jiří, když vešla do předsíně.
Jaká příbuzná? Mám pocit, že už jsou všichni dávno po smrti. Bůhvíjaká prabrácha z druhého kolene Zas bude něco chtít. Měl jsi jí říct, že jsem odjela někam na Šumavu, daleko od lidí, zamračila se Květoslava.
Ale proč hned lhát? Podle mě je to někdo z tvé rodiny vysoká, elegantní, trochu připomíná tvoji maminku, jak ji pamatuju. Vypadala moc slušně, pěkně oblečená, pokusil se Jiří ženě vysvětlit.
Za čtyřicet minut se ozval zvonek. Květoslava šla otevřít. Skutečně žena byla příbuzná, pohledná, oblečená v krásném kabátě, kožených kozačkách, s perlovými náušnicemi, hned Květoslava poznala, že to nebude žádné sockování.
Pozvala ji ke stolu, byl už prostřený, na stole voňel domácí štrůdl, z vázy trčely jiřiny.
Tak se seznamme, když jsme rodina. Já jsem Květoslava, klidně bez příjmení. Moc se nelišíme věkem. Tohle je můj muž Jiří. Ty jsi mi příbuzná odkud, prosím? zeptala se Květoslava.
Žena se trochu začervenala, nervózně popotahovala prstýnky. Jsem Galina teda, po česku Galina Vladimírová. Před pár dny mi bylo padesát 12. června. Ten den ti něco neříká?
Květoslava zbledla.
Vidím, že už ti to došlo. Jsem tvoje dcera. Nechci od tebe nic, jen jsem tě chtěla spatřit naživo. Celý život jsem nevěděla, co mi máma vyčítá, proč mě nemá ráda. Už je osm let po smrti. Táta mě miloval, ale zemřel před dvěma měsíci. Před smrtí mi o tobě pověděl chtěl, abys mu odpustila, jestli můžeš, řekla roztřeseně Galina.
Co je to za nesmysl? Máš dceru? skočil Jiří udiveně do hovoru.
Asi mám. Vysvětlím ti to později, odvětila Květoslava suše.
Tak dcera? Dobře. Viděla jsi mě? Jestli čekáš nějakou lítost nebo omluvu, nedočkáš se. Nemám v tomhle vinu. Doufám, že ti táta vše řekl. Pokud se snažíš ve mně vzbudit mateřské pocity, ani na okamžik není tam co probouzet. Promiň, prohlásila nekompromisně Květoslava.
Mohla bych přijít ještě jednou? Bydlím tady hned v Roztokách, máme velký domek, přijeďte s mužem za námi. Přivezla jsem fotky vnoučete, pravnučky, možná byste se chtěla podívat? zkusila Galina odevzdaně.
Nechci. Nepřijížděj. Zapomeň na mě. Sbohem, odsekla Květoslava ostře.
Jiří zavolal Galině taxi, šel ji vyprovodit. Když se vrátil, Květoslava už myla nádobí a sledovala v televizi nějaký podivný pořad.
Tobě chybí duše, Květušo! Vždyť máš srdce jako ze železa. Myslel jsem, že jsi bezcitná, ale tohle řekl zklamaně Jiří.
Seznámili jsme se, když mi bylo osmadvacet, že? Ale duši mi vytrhli dávno předtím.
Byla jsem vesnická holka, celý život toužila do Prahy, proto jsem se učila, dostala na vysokou jako jediná ze třídy.
V sedmnácti jsem potkala Vlastimila. Milovala jsem ho jak divá. Byl o dvanáct let starší; po mém chudém dětství byl městský život pohádka. Stipendium nestačilo, byla jsem pořád hladová, tak jsem nadšeně přijímala jeho pozvání do kavárny nebo na zmrzlinu.
Nic slibováno nebylo, ale v té době jsem věřila v sílu lásky, že si mě třeba opravdu vezme.
Jednou mě pozval na chatu za Prahou, bylo mi osmnáct a bez váhání jsem jela. Myslela jsem, že teď se navždy spojíme. Staly se pravidelné návštěvy, až jsem zjistila, že pod srdcem nosím dítě.
Řekla jsem mu to. Radoval se. Když jsem se zeptala na svatbu, odkázal mě do patřičných mezí: Snad jsem ti nesliboval, že si tě vezmu? Už jsem ženatý.
Ale co dítě?
Jsi mladá, zdravá z tebe by mohl být model na sochu s veslem! Vezmi si na fakultě akademické volno. Zatím studuj, pak pojedeš na chatu k nám. Moje žena je primářka v nemocnici. Rodiče děti nemáme, až porodíš, dítě si vezmeme. Příspěvek ti dáme, o papíry se nestarej. Ve firmě mám známosti, postaráme se.
O náhradním mateřství tehdy v tisku nepsali. Byla jsem snad jediná živá matka na objednávku. Co jsem měla dělat? Domů na vesnici? Hanba na celou obec.
Do porodu jsem žila v jejich vile za Prahou. Vlastova žena za mnou nechodila, asi žárlila. Dcera se narodila doma, s porodní asistentkou, hned ji odnesli. Nikdy jsem ji už neviděla. Po týdnu mě decentně propustili a dali mi peníze.
Vrátila jsem se na fakultu, později do fabriky. Dřela na třísměnný provoz, v podniku mi dali maličkou místnost v ubytovně. Práce, šéfování na OTK, rychlý postup. Kamarádů dost, ale na svatbu mě nikdy nikdo nepozval, až jsi přišel ty. V osmadvaceti už se to zdálo nutné.
Dál už znáš. Postavili jsme dům, koupili tři auta, každé léto dovolená u moře v Chorvatsku. Naše fabrika přežila devadesátá léta držíme se proto, že díly pro traktory dělá jen ten náš provoz, co dělají ostatní nikdo neví. Stále nás hlídají vrátní a je tam ostnatý drát.
Předčasná penze, máme vše. Děti ne, a nestojím o ně. Jak koukám na dnešní mládež, ukončila Květoslava své vyprávění.
Nebylo nám dobře. Miloval jsem tě. Chtěl jsem celé roky najít klíč k tvému srdci a nepovedlo se. Nevadí, že děti nebyly, ale ty ses slitování nikdy nedočkala ani pro kotě, ani pro psa. Sestřenice tě žádala, abys její holčičce pomohla, nikdy jsi ji k nám nepustila.
Dnes přijela tvoje dcera vlastní krev a jak jsi se k ní zachovala? Kdybychom byli mladší, podal bych žádost o rozvod. Teď už je pozdě. Vedle tebe je zima, zima, dodal rozhořčený Jiří.
Květoslava se polekala. Jiří nikdy předtím takhle nemluvil.
Celou její tichou existenci porušila tahle dcera.
Jiří se odstěhoval na chalupu u Sázavy. Poslední roky je tam má tam tři psy, které našel jako opuštěné štěně, a koty nepočítá.
Květoslava ví, že jezdí za její dcerou Galinou, se všemi se tam sblížil, pravnučku má nejraději.
Vždycky byl trochu mimo, tak ať si žije po svém, myslí si Květoslava.
Touhu setkat se s dcerou, vnukem ani pravnučkou nikdy nezískala.
Jezdí sama k moři do Chorvatska, užívá si klidu, nabírá síly a cítí se zcela spokojeně.
