„Budeme dneska jíst?“ – vrazil otec do kuchyně a svalil se na židli u stolu. Nohy nepříjemně škrábly o linoleum. Matka mlčela a Tereza se v pokoji napřímila.
„S kým to mluvím? Podívej se na mě!“ – okřikl ji otec a praštil pěstí do stolu.
Tereza věděla, že se matka otočila, z jejích očí čišel strach.
„Na co koukáš? Dej žrát! Chlap přišel z roboty. Znám vás, ženské, vám stačí jenom klábosit a vrtět se,“ zamumlal už tišeji.
Matka zarachotila nádobím, nervózně sundávala talíř ze sušáku nad dřezem.
„Zase těstoviny? Už mi lezou krkem,“ zavrčel otec. Tereza se v pokoji schoulila a čekala, že uslyší řinčení rozbitého talíře. Ne, obešlo se… Chvíli z kuchyně nebylo slyšet ani hlásku. Tereza vyšla ze svého pokoje a nakoukla do kuchyně. Otec seděl zády k ní. Máma na ni mávla rukou, ať zmizí. Tereza se okamžitě ztratila z otvoru dveří, jako by tam nebyla. Zamkla se v pokoji a zabořila se do učebnice, ale po každé větě se zastavila a poslouchala. Zdálo se, že je klid. Dnes se otec choval relativně slušně. Pak slyšela, jak prošel kolem jejích dveří do jejich ložnice, cosi si brumlal, a pak tam utichl.
Slyšela to skoro každý den. Podle zvuků poznala, co se v kuchyni děje. Otec nikde nepracoval natrvalo. Nevydržel dlouho na jednom místě kvůli chlastu, protloukal se příležitostnými pracemi. Když máma nebyla doma, Tereza se snažila s ním v bytě nezůstávat, šla po škole ke kamarádkám nebo seděla na schodech a čekala na mámu.
„Ahoj. Co tu sedíš na schodech? Zapomněla jsi klíče?“ – Lukáš se zastavil před Terezou. Bydlel v pátém patře.
„Jo, něco takového,“ odsekla. Styděla se, že ji přistihl na schodech.
Lukáš prošel kolem, vyběhl o dva schody výš a zastavil se.
„Zebneš tady, na betonových schodech se nesmí sedět. Pojď ke mně.“
Tereza neodpověděla.
„Pojď,“ řekl Lukáš přísně a ona poslechla. Byl starší, chodil do vyšší třídy, a ona byla zvyklá poslouchat starší.
Lukáš otevřel dveře svého bytu a pustil Terezu napřed.
„Mami, jsem doma. A nejsem sám!“ – zakřičel a zabouchl vchodové dveře.
„A s kým?“ – do předsíně vyšla Marie, Lukášova máma.
„Dobrý den,“ pozdravila Tereza tiše.
„Dobrý den. Terezo, že?“
„Představ si, jdu po schodech a ona sedí na stupínku,“ oznámil Lukáš, zatímco se svlékal.
„Zapomněla jsi klíče?“ zeptala se Marie. „Svlékněte se a umyjte si ruce, já mezitím ohřeju oběd.“
Tereza vešla do pokoje a rozhlédla se. Byt byl stejný jako jejich, ale útulnější a kouzelnější. Oběd jí přišel moc dobrý, i když jedli jen obyčejnou kuřecí polévku a těstoviny s párky.
„Děkuju, bylo to fakt výborné,“ poděkovala.
„Příště neseď na schodech, pojď rovnou k nám,“ řekla Marie. „Domluveno?“
Tereza kývla.
„Díky, mami. Půjdeme ke mně do pokoje. Pojď,“ vstal Lukáš a udělal rukou Tereze gesto. Zvedla oči k Marii. Ta souhlasně přikývla.
Když vstoupila do Lukášova pokoje, Tereza se podivila, že je uklizeno, věci nebyly rozházené, čisto, na zdi visely plakáty známých kapel a barevných motorek.
„Máš rád závody?“ zeptala se.
„Zrovna moc ne, ty plakáty jsou jen pěkný.“
„Já nemám počítač. Teda jo, ale monitor táta rozbil. Nejsou peníze na novej.“
„Já mám tablet, chceš, půjčím ti ho?“ hned nabídl Lukáš.
„Ne, táta by ho viděl a prodal by ho.“
„Tak chod´ ke mně a dělej si úkoly, když budeš potřebovat.“
„Už víš, kam půjdeš po škole? – Tereza se dotkla modelu letadla. „Sám jsi dělal?“
„Jo. Chci jít na leteckou univerzitu.“
„Budeš pilot?“
„Ne, navrhovat letadla,“ usmál se Lukáš shovívavě.
Líbil se všem jejím spolužačkám. Krasavec. Zítra ve škole holkám řekne, že byla u Lukáše doma, budou závidět.
Čas u řeči utekl jako voda. Tereza se podívala na hodinky a vyskočila.
„Už musím, máma už je asi doma.“
Hrozně se jí nechtělo odcházet, ale nechtěla zneužívat pohostinnost. Lukáš ji šel vyprovodit do předsíně.
„Přijď, neseď na schodech,“ řekl na rozloučenou.
Tereza vešla do svého bytu a uviděla na věšáku maminčin kabát. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí – máma chystala večeři.
„Kde jsi byla tak pozdě?“ vykoukla z kuchyně.
„Byla jsem v pátém patře, v patnáctce.“
„Netoulej se po cizích bytech. Co si o nás lidi pomyslí? Budeš večeřet?“
„Ne, tetička Marie mě nakrmila. Jdu dělat úkoly. Je doma?“
„Copak to neslyšíš? Chrápe jak lokomotiva. A kde jen na to vzal? Zase se zlopil,“ povzdechla matka.
Od té doby byla Tereza u Lukáše často. Když ho potkala o přestávce, kývla mu a rozpačitě zčervenala. On ji pozdravil a šel dál.
Někdy Lukáše nezastihla doma, večer chodil na sportovní kroužek. Tehdy jí tetička Marie vyprávěla o synovi, o manželovi, který před pár lety zemřel.
Zima vystřídala jaro, přišly prázdniny. Tereza k Lukášovi už nechodila, chodila ven s kamarádkami nebo sedávala na lavičce před domem.
„Proč nechodíš?“ zeptal se jí jednou Lukáš, když ji potkal na ulici. Tereza pokrčila rameny.
„Už máš složené přijímačky? Kdy odjíždíš studovat?“
„Nikam nepojedu. Budu studovat tady na technice. Nechci nechat mámu samotnou.“
„To je super!“ zaradovala se Tereza.
Na podzim za ním jednou zašla, že neumí vypočítat příklad. Ale nějak už to nebylo jako dřív. Tereza se před Lukášem styděla, cítila se svázaně a trapně. On se změnil, dospěl a byl ještě hezčí.
Tu zimu otec zemřel, otrávil se pančovaným alkoholem. Máma neplakala ani na pohřbu a Tereze ho bylo nějak líto. Teď už nebylo nutné čekat na mámu z práce, nebyl důvod chodit k Lukášovi.
Máma ještě dlouho cukala při každém zazvonění a v očích jí naskočil strach.
„Mami, co blbneš? Vždyť už není,“ říkala Tereza.
„Zvyk,“ odpovídala máma.
Tereza už chodila do maturitního ročníku. Jednou večer stála u okna a čekala na Lukáše.
„Co tady děláš potmě? Vyhlížíš Lukáše?“ vešla do pokoje máma a cvakla vypínačem.
„Jenom koukám z okna,“ uraženě odpověděla Tereza, přistižena při činu.
„Je dospělej, má holku. Hezkou. Radši by ses učila,“ povzdechla máma.
Lukáš má holku! Srdce se jí trhalo žalem a žárlivostí. Tereza Lukášovu holku neviděla, ale už ji nenáviděla. Jednou do ní na dvoře vrazila.
„Terezo? Ahoj, proč nechodíš?“ zeptal se Lukáš přátelsky. Jeho holka stála vedle něj a ledovým pohledem měřila Terezu. Kvůli své výšce se dívala svrchu, skoro pohrdavě, jako na myš. Lukáš byl taky vysokej, ale na Terezu se díval jinak.
„Do který už třídy chodíš?“
„Do maturitního.“
„Jak to letí. Podívám se na tebe, hezčíš, dospíváš, hned bych tě nepoznal. Kam to budeš podávat?“
„Lukáši, pojď.“ – Holka ho nespokojeně škubla za ruku.
„Ahoj, měj se!“ řekl Lukáš a odešli ruku v ruce.
Tereza se za nimi dlouho dívala. „Studená jak ryba a místo očí ledový krystalky,“ pomyslela si zlostně. „Jasně, spíš by se k ní hodilo jméno Sněhová královna, ale to by byla přehnaná čest.“ A Tereza si pro ni v duchu říkala Rybka.
Čas plynul, Tereza dodělala školu a dostala se na medicínu. Lukáš dostal diplom a nastoupil do práce, brzy si koupil auto. Tereza se naučila poznávat ho podle zvuku motoru, vrhala se k oknu, když přijížděl k domu.
Jednou šla Tereza z fakulty a potkala na dvoře Marii. Ta pomalu někam šla s hůlkou, znatelně kulhala.
„Dobrý den, tetičko Marie,“ pozdravila Tereza. „Co je vám, proč kulháte?“
„Noha mě bolí, k nevydržení. Sotva chodím. Doktor říkal, že potřebuju operaci, dát tam umělej kloub, ale já se bojím,“ postěžovala si Marie.
„Tak řekněte, co koupit, já skočím do obchodu, to mi není těžký,“ hned nabídla Tereza.
„Skoč, stejně Lukáš není skoro nikdy doma…“
Tereza tak začala znovu chodit k Lukášovi, ale s ním se setkávala jen zřídka. Chodila nakupovat, pomáhala s úklidem jeho mámě.
Jednou sebrala odvahu a zeptala se na Lukášovu holku.
„Lera je sice hezká, ale moc afektovaná. Pořád mlčí, nevíš, jak se k ní chovat. Je nějaká cizí. Ty jsi jako naše. Takovou nevěstu bych pro svýho syna nechtěla,“ povzdechla si Marie. „A proč se ptáš? Copak ses do něj nezamilovala?“
Tereza sklopila oči.
„Netrap se. Kdybys byla starší, lepší ženu by si Lukáš nenašel. Ještě potkáš svou lásku.“
„Já žádnou jinou lásku nechci,“ řekla tiše Tereza a utekla.
Jednou zašla za Marií, aby se zeptala, co má koupit. Dveře otevřela Rybka.
„Co chceš?“ zeptala se nepřívětivě.
„Jdu za tetičkou Marií…“
„Není tady. Lukáš ji odvezl autem do nemocnice.“
Zdálo se, že Rybka schválně zvedla bradu co nejvýš, aby na Terezu shlížela seshora.
„Proč sem pořád lezeš?“ zasvítila Rybka očima jako ledem.
„Nelezu, pomáhám tetě Marii, chodím nakupovat.“
„To jo, pomocnice. Už sem nechoď. Kdyby bylo třeba, pomůžu sama. Brzy se s Lukášem vezmeme a budeme tu bydlet. Jdi, nebo tady po tobě budou chybět věci,“ řekla Rybka hrubě.
„Jaký věci?“ vzplanula Tereza.
„Prsten. Nechala jsem ho na umyvadle v koupelně. Pak jsem přišla, a byl fuč. Vzala jsi ho ty, nikdo jinej.“
„Vždyť já ani do koupelny nechodím,“ vykřikla Tereza vztekle.
„To já nevím, možná jsi chodila, když jsem nebyla doma. Radši ho vrať po dobrým, nebo zavolám policajty.“ – Rybka se naklonila dopředu a sklonila hlavu. Zlé ledové oči byly najednou úplně blízko. Tereza ucukla.
„Nevzala jsem žádnej prsten!“
„Tak to dokaž.“ – Rybka k ní udělala krok, oči jako ledovce byly těsně u ní. Tereza to nevydržela, otočila se, trhla dveřmi a vrazila do Lukáše.
„Co tu tak křičíte? Je to slyšet až na schodech.“ – Lukáš přelétl očima z Terezy na Rybku. Tereza se taky ohlédla.
Rybka se napřímila a sladce se na Lukáše usmála.
„Už jsi zpátky?“ zeptala se, jako by se nic nestalo.
Tereza chtěla utéct, ale Lukáš ji chytil za ruku.
„Co se stalo?“
„Ona… Ona mě obvinila, že jsem jí vzala prsten. Nic jsem nevzala, já jsem ani nebyla v koupelně.“
„Jakej prsten?“ – Lukáš držel Terezu pevně za ruku a díval se na Rybku.
„S růžovým kamínkem. Asi jsem ho ztratila, nevím, kde jsem ho nechala. Ptala jsem se jí, jestli ho neviděla,“ vysvětlovala Rybka medovým hlasem.
„Lže! Řekla, že jsem ho ukradla, chtěla volat policajty!“ – Tereza vytrhla ruku a vběhla dolů po schodech. Dusily ji slzy.
„Jděte k čertu oba!“ zoufale řekla Tereza, vletěla do bytu a práskla dveřmi.
„Co blbneš?“ vykoukla do předsíně máma.
„Mami!“ – Tereza se k ní vrhla a všechno jí vyprávěla.
„Prsten se najde, nebreč. Lukáš to vyřeší,“ konejšila plačící dceru máma.
Druhý den přišel Lukáš sám. Máma nebyla doma.
„Musíme si promluvit,“ řekl.
Tereza ho zavedla do svého pokoje. Když uviděl na poličce sekretáře svou fotku, Lukáš se ušklíbl. Tereza na ni úplně zapomněla. Zrudla a sklopila oči.
„Ukradla jsi mi ji? A říkáš, že nekradeš.“ Tereza se zarazila a zčervenala ještě víc.
„Ale ne, já se ti neposmívám. Přišel jsem se omluvit. Prsten se našel.“
„Kde?“
„To je jedno,“ teď uhnul Lukáš očima.
„Není to jedno. Ona mě obvinila z krádeže. Myslíš, že je to příjemný?“ třásl se Tereze hlas křivdou.
Lukáš ji chytil za ramena.
„Terezo, promiň. Ani na vteřinu jsem nevěřil, že jsi ho vzala. Fakt. Proste se Lerce nelíbilo, že k nám často chodíš, a tak tě chtěla pomluvit, abys už nechodila. A prsten… Vypadl jí z kapsy, když upustila bundu.“
„A ty jí odpustíš? A co když obviní z krádeže tvoji mámu? Od ní se dá čekat všechno. Rybka je studená!”
„Nech toho! Prostě na mě žárlí.“ – Lukáš se na Terezu přísně podíval a sundal jí ruce z ramen.
„Lukáši! Copak nic nevidíš?“
„Co nevidím?“ – Lukáš se na ni díval s lítostí. Bylo vidět, že ho ten rozhovor už unavuje.
„Miluju tě!“ vyhrkla Tereza a sama se lekla vlastní odvahy. „Miluju tě od páté třídy. Lukáši, nežeň se s ní, prosím.“ – V očích se jí třásly slzy, tvář Lukáše se jí rozmazávala.
„Terezo, co to brečíš? Žádná svatba nebude. Rozešli jsme se.“
„Fakt?“ – Tereza mrkla a slzy jí stekly po tvářích.
„Ty jsi ale hloupá.“ – Lukáš si Terezu přitiskl k sobě. „Mámu za tejden pustí z nemocnice. Chod’ k ní, pomoz jí, když bude třeba.“
„Jasně! To nemusíš ani říkat.“
Lukáš odešel smutný a zamyšlený, ale Tereza málem skákala radostí. Žádná svatba nebude!
Tereza každý den běhala k tetičce Marii, chodila nakupovat, vytírala podlahy, dokonce pomáhala vařit. Lukáše nevídala, chodil pozdě. Všechny večery trávila v pátém patře. Máma jen kroutila hlavou.
Jednou se Tereza srazila s Lukášem na schodech. Zřetelně z něj táhl alkohol.
„Lukáši, tys pil?“ – Tereza na něj zděšeně hleděla, vzpomínala na otce, na strach v maminčiných očích…
„No a co?“ – zakymácel se k ní. Tereza couvla a nespouštěla z něj vyděšený pohled. „Terezo, proč se tak díváš? Neboj se, nebudu jako tvůj táta…“ – řekl najednou úplně střízlivým hlasem.
A v sobotu přišel k Tereze s kyticí a pozval ji do kina. Jak byla šťastná!
Teď už Lukáš po večerech nikde nelítal, spěchal domů, kde s mámou čekala Tereza. Už nepil. Chodili často do kina, jen tak se procházeli a sedávali v jeho pokoji a líbali se…
Nakonec Terezina láska roztála Lukášovo srdce.
„Mějte se rádi, děti. Neubližuj jí, Lukáši,“ poprosila máma, když jí Terezu požádal o ruku.
„Slibuju, že jí nikdy neublížím…“ Tereza se k němu přitiskla jako tenký stromek k vysokému dubu. A pochopila, že to nejcennější, co v životě je, není minulost, ale odvaha milovat navzdory všemu.
