**Dnes večer se zase ozvalo: “Budeme dnes jíst?” Táta vpadl do kuchyně a svalil se na židli. Nohy nepříjemně škrábaly po podlaze. Máma mlčela, já jsem v pokoji ztuhla.**
**”S kým to mluvím? Koukej na mě!” zakřičel a praštil pěstí do stolu. Vím, že se máma otočila, z očí jí kapal strach. “Na co koukáš? Dej žrát! Chlap přišel z práce. Znám vás, ženské, jen byste tlachaly a vrtěly zadkem,” mumlal už tišeji. Máma zachrastila nádobím, nervózně sundala talíř ze sušáku nad dřezem. “Zase těstoviny? Už mě nebaví,” vyštěkl táta. Scvrkla jsem se v pokoji, čekala jsem, že uslyším řinčení rozbitého talíře. Ne, obešlo se… Chvíli z kuchyně nebylo slyšet ani hlásku. Vyšla jsem a nakoukla. Táta seděl zády k nám. Máma na mě mávla, prý ať zmizím. A já hned zmizela ze dveří, jako bych tam nikdy nebyla. Zavřela jsem se v pokoji a zabořila nos do učebnice, ale po každé větě jsem se zastavila a poslouchala. Zdálo se ticho. Dnes se táta choval docela klidně. Pak jsem slyšela, jak prošel kolem mých dveří do jejich ložnice, něco si mumlal pod nos, a tam ztichl.**
**Slyšela jsem to skoro každý den. Podle zvuků jsem poznala, co se v kuchyni děje. Táta nikde dlouho nepracoval. Nevydržel na jednom místě kvůli chlastu, živil se jen příležitostnými pracemi. Když máma nebyla doma, snažila jsem se s ním nezůstávat, chodila jsem ke kamarádkám po škole nebo seděla na schodech a čekala na mámu.**
**”Ahoj. Co tu sedíš na schodech? Zapomněla jsi klíče?” Milan se zastavil přede mnou. Bydlel v pátém patře. “Asi jo,” odsekla jsem. Bylo mi trapně, že mě tu nachytal. Prošel kolem, stoupl o dva schody výš a zastavil se. “Zebe tu, nesmíš sedět na cementu. Pojď ke mně.” Neodpověděla jsem. “Pojď,” řekl přísně a já poslechla. Byl starší, já byla zvyklá poslouchat starší. Otevřel dveře a pustil mě napřed. “Mami, jsem doma! A nejsem sám!” zavolal a zabouchl vchod. “S kým?” Do předsíně vyšla paní Marie, Milanova máma. “Dobrý den,” pozdravila jsem tiše. “Dobrý den. Ty jsi Libuše, že?” “Představ si, jdu po schodech a ona sedí na stupních,” hlásil Milan, zatímco se svlékal. “Zapomněla jsi klíče?” zeptala se paní Marie. “Svlékněte se a umyjte si ruce, já mezitím ohřeju oběd.”**
**Vešla jsem do pokoje a rozhlédla se. Byt byl stejný jako náš, ale útulnější a hezčí. Oběd byl velmi chutný, i když jsme jedli obyčejnou kuřecí polévku a těstoviny s párky. “Děkuji, bylo výborné,” poděkovala jsem. “Příště neseď na schodech, rovnou pojď k nám,” řekla paní Marie. “Dohodnuto?” Přikývla jsem. “Děkuji, mami. Půjdeme do mého pokoje. Pojď,” vstal Milan a pokynul mi rukou. Vzhlédla jsem k paní Marii. Souhlasně kývla.**
**Když jsem vstoupila do Milanova pokoje, překvapilo mě, že je uklizeno, věci nebyly rozházené, čisto, na zdi plakáty známých kapel a barevných motorek. “Máš rád závody?” zeptala jsem se. “Ne moc, jen hezké plakáty.” “Já nemám počítač. Teda mám, ale táta rozbil monitor. Nejsou peníze na nový.” “Já mám tablet, chceš půjčit?” nabídl hned Milan. “Ne, táta by uviděl a prodal by ho.” “Tak chod’ ke mně a dělej, co potřebuješ.” “Už víš, kam půjdeš po škole?” sáhla jsem na model letadla. “Sám jsi to dělal?” “Jasně. Chci na letecký institut.” “Budeš pilot?” “Ne, konstruovat letadla,” usmál se shovívavě. Líbil se všem holkám ve třídě. Krasavec. Zítra jim řeknu, že jsem byla u Milana, budou závidět.**
**Čas utekl jako voda. Podívala jsem se na hodiny a vyskočila. “Musím jít, máma už je asi doma.” Hrozně se mi nechtělo, ale nechtěla jsem zneužívat pohostinnost. Vyšel mě doprovodit do předsíně. “Přijď, neseď na schodech,” řekl na rozloučenou. Vešla jsem k nám a viděla mámino sako na věšáku. Z kuchyně zvonilo nádobí – máma vařila večeři. “Kde jsi tak dlouho?” vykoukla. “Byla jsem v pátém patře, v patnáctém bytě.” “Nechodila bys po bytech. Co si o nás lidi pomyslí? Budeš večeřet?” “Ne, paní Marie mě nakrmila. Jdu dělat úkoly. Je doma?” “Neslyšíš? Chrápe jak lokomotiva. Kde jen vzal peníze? Zase se zlacejl,” povzdechla máma.**
**Od té doby jsem u Milana bývala často. Když jsem ho potkala o přestávce, kývla jsem a zahanbeně zčervenala. On pozdravil a šel dál. Někdy jsem ho nezastihla doma, večer chodil do sportovního klubu. Tehdy mi paní Marie vyprávěla o synovi, o manželovi, který před lety zemřel.**
**Zima vystřídala jaro, přišlo léto. Už jsem k Milanovi nechodila, chodila jsem ven s kamarádkami nebo seděla na lavičce před domem. “Proč nechodíš?” zeptal se mě jednou, když mě potkal venku. Pokrčila jsem rameny. “Už máš zkoušky? Kdy odjedeš na školu?” “Neodjedu. Budu studovat tady na polytechnice. Nechci nechat mámu samotnou.” “Super!” zaradovala jsem se. Na podzim jsem k němu jednou zašla, prý že neumím vyřešit příklad. Ale nějak to už nebylo jako dřív. Styděla jsem se, cítila se svázaně a trapně. Změnil se, dospěl a byl ještě hezčí.**
**Tu zimu táta zemřel, otrávil se pančovanou vodkou. Máma neplakala ani na pohřbu, mně ho bylo nějak líto. Teď už nebylo nutné čekat na mámou z práce, nebyl důvod chodit k Milanovi. Máma se ještě dlouho lekala každého zvonění, v očích jí naskočil strach. “Mami, co je? Vždyť už není,” říkala jsem. “Zvyk,” odpovídala.**
**Už jsem chodila do jedenácté třídy. Jednou večer jsem stála u okna a vyhlížela Milana. “Co tu sedíš bez světla? Zase vyhlížíš Milana?” vešla máma a cvakla vypínačem. “Jen se dívám z okna,” naštvaně jsem odpověděla, překvapená. “Je dospělý, má přítelkyni. Hezkou. Radši by ses učila,” povzdechla máma. Milan má holku! Srdce mi pukalo žalem a žárlivostí. Neviděla jsem ji, ale už jsem ji nenáviděla. A jednou jsem do nich vrazila na dvoře. “Libuše? Ahoj, proč nechodíš?” zeptal se mile. Jeho holka stála vedle a ledovým pohledem mě sledovala. Kvůli výšce se dívala svrchu, skoro opovržlivě, jako na myš. Milan byl také vysoký, ale na mě se díval jinak. “Do který už chodíš třídy?” “Do maturitní.” “Jak čas letí. Koukej, ty hezčíš, dospíváš, hned bych tě nepoznal. Kam budeš chodit?” “Milane, pojď,” zatáhla ho nespokojeně. “Měj se, štěstí!” řekl a odešli ruku v ruce.**
**Dlouho jsem za nimi hleděla. “Studená jako ryba, místo očí ledové krystalky,” pomyslela jsem si zlostně. “Jistě, víc by se k ní hodilo jméno Sněhová královna, ale to by bylo moc velká čest.” A začala jsem jí v duchu říkat Ryba.**
**Čas plynul, odmaturovala jsem a dostala se na medicínu. Milan dostal diplom a našel práci, brzy si koupil auto. Naučila jsem se poznávat jeho motor, lítala k oknu, když přijížděl k domu. Jednou jsem šla z fakulty a potkala na dvoře paní Marii. Pomalu někde šla s holí, znatelně kulhala. “Dobrý den, paní Marie,” pozdravila jsem. “Co je s vámi, proč kulháte?” “Bolí mě noha, k nevydržení. Sotva chodím. Doktor říkal, že potřebuju operaci, umělý kloub, ale bojím se,” postěžovala si. “Tak řekněte, co koupit, já skočím do obchodu, není to problém,” nabídla jsem hned. “Jdi, stejně Milan nikdy není doma…”**
**Tak jsem začala znovu chodit k Milanovi, ale potkávala jsem ho jen výjimečně. Chodila jsem nakupovat, pomáhala s úklidem jeho mámě. Jednou jsem se odvážila zeptat na jeho holku. “Valérie je sice hezká holka, ale moc afektovaná. Pořád mlčí, nevíš, jak k ní přistoupit. Je nějaká cizí. Ty jsi jako domácí. Takhle nevěstu pro mého syna nechci,” povzdechla paní Marie. “A proč se ptáš? Nezamilovala ses do něj?” Sklopila jsem oči. “Nebuď smutná. Kdybys byla starší, lepší manželku by Milan nenašel. Ještě potkáš svou lásku.” “Já nechci jinou lásku,” řekla jsem tiše a utekla.**
**Jednou jsem zašla k paní Marii zeptat se, co koupit. Dveře otevřela Ryba. “Co chceš?” zeptala se nepřívětivě. “Jdu k paní Marii…” “Není tady. Milan ji odvezl autem do nemocnice.” Zdálo se, že Ryba schválně zvedla bradu, aby se na mě dívala svrchu. “Proč sem pořád lezeš?” blýskla ledovýma očima. “Já nelezu, pomáhám paní Marii, chodím nakupovat.” “To je mi pomocnice. Už sem nechoď. Když bude potřeba, pomůžu já. Brzy se s Milanem vezmeme a budeme tu bydlet. Jdi, stejně po tobě mizí věci,” řekla hrubě. “Jaké věci?” vzplanula jsem. “Prsten. Nechala jsem ho na umyvadle v koupelně. Pak jsem vešla a prsten tu nebyl. Vzala jsi ho, nikdo jiný.” “Vždyť já nechodím dál než do předsíně,” vykřikla jsem rozhořčeně. “Já nevím, možná jsi chodila, když jsem nebyla. Radši ho v dobrém vrať, jinak zavolám policii.” Naklonila se dopředu, zlé ledové oči byly blízko. Ucouvla jsem. “Nevzala jsem tvůj prsten!” “Tak to dokaž.” Udělala krok ke mně, oči-ledy úplně blízko. Nevydržela jsem, otočila se, trhla dveřmi a narazila do Milana. “Co to tak nahlas řešíte? Je to slyšet na schodech.” Přejel očima ze mě na Rybu. Ohlédla jsem se. Ryba se vzpřímila a mile se usmála na Milana. “Už jsi zpátky?” zeptala se, jako by se nic nestalo. Chtěla jsem utéct, ale Milan mě chytil za ruku. “Co se stalo?” “Ona… obvinila mě, že jsem vzala její prsten. Nic jsem nevzala, ani do koupelny jsem nešla.” “Jaký prsten?” Držel mě pevně za ruku a díval se na Rybu. “S růžovým kamínkem. Myslím, že jsem ho ztratila, nevím, kde jsem ho nechala. Zeptala jsem se, jestli ho neviděla,” vysvětlovala medovým hlasem. “Lže! Řekla, že jsem ho vzala, chtěla volat policii.” Vytrhla jsem ruku a vrhla se dolů po schodech. Dusily mě slzy. “Jděte k čertu oba!” vykřikla jsem v zoufalství, vletěla do bytu a práskla dveřmi. “Co je?” vykoukla máma do předsíně. “Mami!” vrhla jsem se k ní a všechno jí řekla. “Prsten se najde, neplač. Milan to vyřeší,” uklidňovala mě.**
**Druhý den přišel Milan sám. Máma nebyla doma. “Musíme si promluvit,” řekl. Zavedla jsem ho do svého pokoje. Uviděl na poličce sekretáře moji fotku a ušklíbl se. Zapomněla jsem na ni. Zčervenala jsem a sklopila oči. “Ukradla jsi mi ji? A říkáš, že nekradeš.” Zmateně jsem zrudla ještě víc. “No jo, nevadí mi to. Přišel jsem se omluvit. Prsten se našel.” “Kde?” “To je jedno,” teď on odvrátil oči. “Není jedno. Obvinila mě z krádeže. Myslíš, že je to příjemné?” chvěl se mi hlas křivdou. Vzal mě za ramena. “Libuš, promiň. Ani vteřinu jsem nevěřil, že jsi ho vzala. Upřímně. Zkrátka Valérii vadilo, že k nám často chodíš, tak tě chtěla pomluvit, abys přestala. A prsten… vypadl jí z kapsy, když upustila bundu.” “A ty jí odpustíš? Co když obviní tvoji mámu z krádeže? Od ní se dá čekat cokoli. Ryba studená!” “Přestaň! Jenom žárlí.” Přísně se na mě podíval a sundal ruce z mých ramen. “Milane! Copak nic nevidíš?” “Co mám vidět?” Díval se na mě s lítostí. Bylo vidět, že ho ten rozhovor unavuje. “Miluju tě!” vyhrkla jsem a sama se lekla své odvahy. “Miluju tě od páté třídy. Milane, neženi se s ní, prosím.” Slzy se mi třpytily v očích, jeho tvář se rozmazávala. “Libuš, co pláčeš? Žádná svatba nebude. Rozešli jsme se.” “Opravdu?” Mrkla jsem a slzy mi stekly po tvářích. “Ty jsi hloupá.” Přitáhl si mě k sobě. “Mámu za týden propustí z nemocnice. Choď k ní, pomoz, když bude potřeba.” “Samozřejmě! Nemusíš prosit.” Odešel smutný a zamyšlený, já skoro poskakovala radostí. Svatba nebude!**
**Každý den jsem běhala k paní Marii, nakupovala, myla podlahy, dokonce pomáhala vařit. Milana jsem nevídala, chodil pozdě. Všechny večery jsem trávila v pátém patře. Máma jen kroutila hlavou. Jednou jsem narazila na Milana na schodech. Zřetelně z něj cítit alkohol. “Milane, tys pil?” Dívala jsem se na něj s hrůzou, vzpomínala na tátu, na strach v maminčiných očích… “No a co?” zakymácel se ke mně. Ustoupila jsem, nespouštějíc z něj vyděšené oči. “Libuš, co tak koukáš? Neboj se, nebudu jako tvůj táta…” řekl najednou úplně střízlivým hlasem. V sobotu přišel s kyticí květin a pozval mě do kina. Byla jsem tak šťastná!**
**Teď se Milan večer neflákal, spěchal domů, kde na něj s mámou čekala já. Už nepil. Chodili jsme často do kina, jen tak se procházeli, seděli v jeho pokoji a líbali se… Konečně moje láska rozehřála Milanovo srdce.**
**”Hodně štěstí, děti. Neubližuj jí, Milane,” poprosila máma, když mě požádal o ruku. “Slibuju, že nikdy neublížím…” Přitiskla jsem se k němu jako tenká mladá bříza k vysokému dubu.**Pod otevřeným oknem voněl čerstvě posečený trávník. Seděla jsem na parapetu, nohy volně visely do prázdna, a Milan stál za mnou, ruce mi položil na ramena. „Už se nebojíš?“ zeptal se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Odkdy ses naučila nelhat?“ usmál se a políbil mě do vlasů. Hned pod námi, na dvoře, kvetly poslední astry a máma otevřela dveře, aby vyvětrala byt. Už se nekrčila, už nebyla tichá. Vytáhla si na balkon židli a pila kávu, zvedla ruku a zamávala nám. Zamávala jsem jí zpátky. Milan mě objal pevněji. „Slibuju, že tvůj strach nikdy nevyhraje.“ Otočila jsem se k němu, podívala se mu do očí – neviděla jsem v nich alkohol ani vztek, jen světlo, které svítilo dál než všechny noční můry. „Vím,“ řekla jsem a usmála se. A poprvé za celý život jsem věřila, že zítřek bude hezčí než včerejšek.
