NEZMĚNILA JSEM SE V ZAMILOVANOU
Tak se přiznejte, holky, která z vás je Lída? slečna si nás s kámoškou prohlížela takovým nenápadně mazaným pohledem.
Já jsem Lída. Nějaký problém? vyhrkla jsem, trochu překvapeně.
Tady máš dopis, Lído. Je od Vládi, neznámá vytáhla z kapsy svého pracovní pláště pomačkanou obálku a šoupla ji ke mně.
Od Vládi? A kde je Vláďa osobně? zamžourala jsem údivem.
Přestěhovali ho do zařízení pro dospělé. Čekal na tebe, Lído, jak na déšť v suchu. Měl už oči jen pro tebe. Ten dopis mi dal přečíst, ať mu opravím chyby. Nechtěl se ti znemožnit. No nic, musím maknout, za chvíli je oběd. Dělám tu vychovatelku, povzdychla si a s pokáráním v očích odcupitala.
Jednou jsme se se Šárkou zatoulaly na zahradu neznámého ústavu nám bylo šestnáct, prázdniny teprve nabíraly na obrátkách a touha po dobrodružství nás vyhnala z domova.
Já a Šárka jsme si sedly na lavičku. Klábosily jsme, smály se, vůbec jsme nepostřehly, že se k nám blíží dva kluci.
Nazdar, holky! Nudíte se? Seznámíme se? natáhl ke mně ruku, sebejistě představil: Vláďa.
Lída. A moje kamarádka je Šárka. A ten tichý, to je kdo?
Leoš, špitl druhý kluk.
No, kluci nám připadali trochu retro a takoví zvlášť slušní. Vláďa hned prohodil káravě:
Holky, proč nosíte tak krátké sukně? A Šárka, s tím výstřihem to je příliš.
Kluci, nekoukejte, kam nemáte! Jinak vám oči utečou každé do jiné strany, bránily jsme se a šklebily samy nad sebou.
Nedá se nekoukat. Jsme přece kluci! Ještě mi řekněte, že i kouříte? hrál si na milého ochránce Vláďa.
Jasně, kouříme. Ale jen neprofesionálně, smály jsme se.
Teprve teď jsme si se Šárkou všimly, že s nohama kluků je něco v nepořádku.
Vláďa se sotva šoural a Leoš znatelně kulhal na jednu nohu.
Léčíte se tu? nadhodila jsem rozpačitě.
Jo, já měl bouračku na motorce. Leoš špatně skákal do rybníka z útesu, celkem suše vysvětlil Vláďa. Za pár týdnů jdeme domů.
My i Šárka jsme jim tu historku bez problémů spolykaly. Vůbec nám nedocházelo, že Vláďa a Leoš jsou od dětství postižení a trvale žijí v domově. Našich pár letních návštěv pro ně znamenalo kousek svobody.
V zařízení byli děti s různými hendikepy. Každý měl vlastně svou legendu: bouračka, pád, bitka ve skutečnosti nedostatek zdravých končetin řešili jedině diplomkou.
Vláďa a Leoš byli oba překvapivě chytří, vzdělaní nad svůj věk.
Začali jsme chodit do domova pravidelně. Jednak nám jich bylo líto a chtěly jsme je rozveselit, jednak nás fascinovala jejich moudrost.
Z našich krátkých návštěv se stala tradice.
Vláďa mi vozil květiny, vždy ukradené z blízkého záhonu, Leoš pokaždé přinesl vlastnoručně poskládané origami a studem je předával Šárce.
Pak jsme čtyři seděli pohromadě na lavičce: Vláďa po mém boku, Leoš vždy otočený zády a cele upřený na Šárku. Kamarádka se vždycky začervenala, ale bylo znát, že ji Leošovo jemné zbožňování těší. Povídali jsme si o všem a o ničem.
Laskavé, teplé léto uteklo.
Přišla deštivá podzimní sezóna, prázdniny byly pryč. Nás se Šárkou čekal maturitní ročník. Naše setkání s kluky jsme tak nějak vypustily z hlavy zafoukaly je školou, povinnostmi, vlastním životem.
Uplynuly maturitní zkoušky, poslední zvonek, ples. Léto opět stálo za dveřmi, čas nadějí.
S Šárkou jsme se zase ocitly u domova. Rozhodly jsme se kluky navštívit. Usadily jsme se na lavičku a čekaly, že se potichu objeví Vláďa a Leoš: s kytičkou, s novým origami naděje marná. Dvě hodiny a nikde nikdo.
Najednou z budovy vyběhla vychovatelka, zamířila rovnou k nám a předala mi dopis od Vládi. Hned jsem otevřela obálku:
Milovaná Lído! Jsi můj voňavý květ! Moje nedostižná hvězda! Asi jsi nepochopila, že jsem se do tebe zamiloval hned napoprvé. Naše setkání pro mě byla vzduchem, životem. Půl roku zbytečně koukám z okna, čekám na tebe a tys na mě zapomněla. Škoda! Naše cesty jsou jiné. Ale děkuji ti, že jsem poznal co je to láska. Pamatuji si tvůj sametový hlas, lákavý úsměv, jemné ruce. Je mi bez tebe špatně, Lído! Kéž bych tě ještě jednou viděl Nemůžu se ani nadechnout.
Mně i Leošovi bylo letos osmnáct. Na jaře nás přeloží do druhého domova. Asi už se neuvidíme. Moje duše je v troskách! Doufám, že se tvou láskou vyléčím
Sbohem, nenahraditelná!
Podepsán navěky tvůj Vladimír.
V obálce byl přiložený usušený květ.
Zalila mě vlna studu. Srdce se sevřelo, nemožnost něco změnit bolela. V hlavě mi okamžitě vyskočila věta: Neseme odpovědnost za ty, které jsme si ochočili.
Netušila jsem, jaký oheň v sobě Vláďa nosil. Ale nebyla bych mu schopná jeho city opětovat. Žádné vznešené pocity k Vláďovi jsem neměla. Jen kamarádský vztah, zvědavost na jeho pohledy a znalosti. Ano, občas jsem koketovala, škádlila ho, jak se říká přivála jsem vítr do jeho plamínků. Netušila jsem, že z mého letmého flirtu vznikne Vláďův požár lásky.
Od té doby uběhla spousta let. Dopis je už zažloutlý, květ se rozpadl na prach. Ale vzpomínám na naše nevinná setkání, bezstarostné rozhovory, nekonečný smích nad Vláďovými žertíky.
Příběh má pokračování. Šárka se nakonec nechala oslovit Leošovou nelehkou životní situací. Jeho vlastní rodiče se ho vzdali kvůli jeho nestandardnosti. Leoš se narodil s jednou nohou výrazně kratší. Šárka dokončila pedagogickou fakultu, pracuje jako vychovatelka v domově pro handicapované. Leoš je jejím oblíbeným manželem. Mají dva dospělé syny.
Vláďa, podle vyprávění Leoše, žil v osamění. Když bylo Vláďovi asi čtyřicet, přijela za ním jeho matka do domova, uviděla svého ztraceného syna, rozplakala se, opětovala dávno ztracenou mateřskou lásku, odvezla Vláďu na venkov. Tam se jeho stopa ztratila…
Konec příběhu stejně jako špetka instantní dojetí patří českému létu, které umí zakouzlit i tehdy, když člověk možná neumí milovat.
