– Ženská, vemte si svůj ručník z lehátka, když už odcházíte, my tady nemáme zvyk od rána obsazovat místa, – tlustší dáma v květovaném pareu zatarasila Jarmile cestu z pláže. – Lidi přicházejí, nemají si kam lehnout, a u vás tři hodiny leží jenom žabky.
Jarmila mlčky vytáhla zpod matrace vybledlou látku a svinula ji do pevného válečku. Mezi prsty se jí sypal jemný písek a na kůži zanechával šedé prašné šmouhy. Nábřeží malého rekreačního střediska, sevřeného mezi kopci a vodou, bublalo poledním shonem.
Z amplionu na plavecké věži chraplavě zvali na večerní vyjížďku po jezeře a u fontánky s pitnou vodou se tvořila fronta řvoucích dětí a unavených matek.
Jarmila šla k penzionu po úzké asfaltce, kolem nekonečných stánků s nafukovacími kruhy a mušlemi. V kapse kraťasů zazvonil telefon – paní domácí, Zdeňka, připomínala, že si má vyzvednout z prádelny čisté povlečení.
Tahle dovolená, koupená za peníze našetřené přes rok a půl, měla být časem klidu, ale zatím přinášela jen shon a únavu z cizích lidí.
Koupila si zájezd k vodě, a potkala starou hanbu.
U vrat penzionu, pod rozložitým starým akátem, stál muž ve světlých lněných kalhotách a volné košili. Kouřil a oklepával popel do keře hortenzie, přitom si prohlížel kolemjdoucí. Vlasy na spáncích mu bělaly, na čele se rýsovaly hluboké vrásky, ale ty správné rysy, způsob, jak držel bradu, a zvyk točit stříbrným prstenem – Jarmila poznala hned.
Před osmnácti lety tenhle člověk nechal na kuchyňské lince vzkaz na rubu složenky za elektřinu a prostě zmizel z města dva dny před jejich svatbou.
V malém pokoji v prvním patře, který si Jarmila pronajala na čtrnáct dní, páchlo po sušených bylinkách a levném plastovém nábytku. Starý ventilátor na nízkém stolku hučel a hnal po místnosti horký vzduch. Věci ležely na svých místech: složené letní šaty na opěradle židle, řada krémů na zrcadle, otevřená detektivka na posteli. Tahle předvídatelnost běžného dne jí vždycky dávala pocit kontroly nad životem, který kdysi musela poskládat znovu, jako rozbitou polévkovou mísu.
Večer, když vedro ustoupilo chladnému jezernímu větru, na společné dřevěné dveře verandy tiše zaklepali. Jarmila, která si nalévala vodu do sklenice, strnula. Položila ruku na stůl.
– Jarmilo, to jsem já, otevři, – ozvalo se za dveřmi známé barytonové zabarvení, teď o něco chraplavější a hlubší. – Dozvěděl jsem se od paní domácí, v kterém pokoji bydlíš. Dal jsem jí malej pozor, a ona mi to řekla.
Přišla ke dveřím, odsunula chatrný závor. Václav stál na prahu, v ruce držel proutěný košík se zralými jahodami a láhev vína. Sousedka z vedlejšího pokoje, mladá odbarvená blondýna, vycházela kouřit na společnou terasu a zpomalila krok, prohlížejíc si hosta.
– Tak ahoj, – Václav překročil práh, postavil košík na kraj stolu a klesl na plastovou židli. – Tolik let. A ty jsi se skoro nezměnila, jen pohled máš přísnější, čert by do tebe řekl.
– Proč jsi přišel? – ustoupila k oknu a přitiskla se zády k parapetu. Pohled jí sklouzl po jeho tváři a všímal si drobných známek věku: lehké plnosti, která se objevila v ramenou, prořídlé vlasy na temeni, váčky pod očima.
– Musíme si promluvit, Jarmilo. Tolik let uteklo, byli jsme hloupí, hrdí, – naklonil se dopředu a položil dlaně na kolena. – Já na tebe celou dobu myslel. Hledal jsem tě, čestný slovo. Jenže známí říkali, že jsi odjela na sever, a ty tu odpočíváš na jihu. Já sám jsem v lázních o tři domy dál, náhodou jsem tě v davu na pláži zahlíd.
– Hledal? – ušklíbla se, tvář zůstala klidná. – Osmnáct let jsi hledal, Václave? V sousedním kraji? Nebo tři hodiny autobusem?
– Měl jsem tehdy problémy, chápeš? – povzdechl a roztáhl ruce. – Firma teprve začínala, dluhy, obchody s pánama. Moc mě tlačili, Jarmilo. Chtěli mi vzít firmu, vyhrožovali. Kam bych tě bral? Pro tebe jsem odešel, abych tě do toho netahal. Byl jsem mladej, blbej, myslel jsem, že tak to bude lepší. Chtěl jsem tě zachránit před tou noční můrou.
Z otevřeného okna se ozval hlasitý dětský pláč – na hřišti někdo spadl z koloběžky. V kuchyni v přízemí zarachotily hrnce, ozval se ťuk nože o prkénko – paní domácí připravovala večeři. Obyčejný, uspěchaný život penzionu plynul dál a měnil mužova slova v prázdný hluk.
Ranní slunce se prodíralo tenkými záclonami a kreslilo na linoleu dlouhé žluté pruhy. Jarmila seděla ve společné kuchyni a čekala, až se začne vařit smaltovaná konvice. Sousedky z patra, dvě starší dámy z Brna, šuškaly u dřezu a myly plastovou krabičku.
– Poslyš, Jarmilo, a tvůj nápadník se včera u Zdenky vyptával, na jak dlouho jsi přijela, a jestli jsi sama, – ta mladší, s výraznou pedikúrou, se otočila k ní. – Vážnej chlap, to je hned vidět. Auto u branky – drahý, černý. Pořád zdvořilej, Zdeně přines krabičku bonbonů. Nepropásni štěstí, v našem věku takový chlapi nerostou na stromech.
– Nerostou, – tiše opakovala Jarmila a dívala se na vařící vodu.
Václav ji zachytil k poledni u mola, když začal mrholit a okamžitě rozehnal lidi pod přístřešky a do kaváren. Vyrostl vedle ní, držel nad ní velký černý deštník a vzal ji pod paží. Voněl tabákem a kolínskou.
– Pojedeme dnes na večeři do slušnýho podniku, Jarmilo? Tady pět kilometrů je výbornej restaurant přímo na skále. Sedneme si, zavzpomínáme na mládí. Já jsem teď volnej, s manželkou jsme se rozešli před třema rokama, děti nemáme. Všechno mám: firmu v Praze, dům na Šumavě, velkej byt. Ale duše z toho všeho není. Chybíš mi ty, ta naše opravdovost.
Jarmila se zastavila, vyprostila ruku. Otočila se k němu. Dlouze se dívala do jeho očí, snažila se v nich najít aspoň stín toho devatenáctiletého kluka, kterého kdysi milovala, kvůli kterému byla ochotná nechat školy a odjet. Jenže před ní stál cizí, přehnaně sebevědomý čtyřicetiletý muž, který se jí snažil koupit přízeň za večeři v restauraci.
– Mám na večer jiné plány, Václave.
– Ale nech toho, jaké plány tady v tý díře? – ušklíbl se a mávl rukou směrem k šedým panelákům osady. – Kolik jsi dala za ten zájezd? Pár korun. Já ti dám za jeden den víc, jen se přestěhuj ke mně do lázní, tam je volnej luxus. Tohle není tvoje úroveň – mačkat se v soukromí, s rachotem hrnců na společný kuchyni. Ty u mě budeš bydlet jak královna. Co mlčíš? Copak z tebe už vůbec nic nezbylo?
Kolem nich prošla místní prodavačka ryb, nesouc těžkou chladicí tašku. Vrhla na Jarmilu rychlý pohled, ve kterém se četla všední zvědavost: no ne, taková fiflena, od takovýho chlapa nos ohrnuje.
Ze silnice se ozvalo prudké skřípění brzd – řidič autobusu málem srazil psa. Na vteřinu zavládlo ticho, rušené jen kapkami deště bubnujícími do napnuté látky deštníku.
– Víš co, Václave, – Jarmila udělala krok zpět a vyšla pod drobné kapky. – Moje máma po tvým útěku ležela dva měsíce v nemocnici. S tlakem. A svatební šaty mi visely ve skříni tři roky, nemohla jsem je ani vyhodit, pohled na ně byl k zblbnutí. Myslela jsem, že se ti něco stalo, hledala jsem přes známý. A ty jsi mě zachraňoval. Před dluhy. V tichým Táboře, kde tě znal každej pes.
– Ale proč vrtáš v minulosti? – uhnul pohledem a točil prstenem na prstě. – Kdo z nás v devatenácti neblbnul? Byly věci, točil jsem se jak moh, chtěl jsem přežít. Zato teď můžu všechno napravit. Cokoliv si budeš přát, rozumíš? Chceš – zítra jedem do města, do klenotnictví?
Déšť k večeru zesílil, změnil se v liják s bouřkou. Voda bičovala do oken penzionu, zalévala úzký dvůr a měnila hliněné cestičky v proudy bláta. Rekreanti seděli po pokojích, z oken se ozývaly zvuky puštěných televizí a ťukání domino.
Jarmila seděla na posteli s nohama pod sebou. Uvnitř byl klid, jako by se staré zranění konečně zahojilo. Nebyl v ní vztek, ani touha vykřičet křivdy, ani stará bolest, která jí bránila v nových vztazích. Zůstalo jen lehké udivení nad tím, jak moc tenhle člověk se svými sliby krásného života přišel pozdě.
Kolem desáté večer telefon zazvonil znovu. Na displeji se objevilo neznámé číslo, ale Jarmila věděla, kdo to je.
– Promysli si to pořádně, Jarmilo, – mluvil Václav hlasitě, překřikujíce šum deště. – Jsem tu do konce týdne. Číslo tři sta dva, hlavní budova. Přijď, posedíme bez týhle silniční špíny. Hele, dost bylo ukazování charakteru, jsme přece blízký lidi. Tolik let ztraceno kvůli hloupostem, proč teď ztrácet čas na křivdy?
– Dobrou noc, Václave, – řekla klidným hlasem a stiskla červené tlačítko.
Vstala, přistoupila k oknu a pevně zatáhla závěsy, čímž oddělila pokoj od zuřící bouře venku. Život už dávno plynul po jiné koleji a v té nové koleji pro Václava prostě nebylo místo.
V pátek se počasí zase obrátilo k lepšímu. Obloha se vyjasnila, byla modrá, slunce pálilo od rána a způsobilo, že asfalt vydával těžký zápach. Nábřeží se znovu zaplnilo lidmi v pestrých šortkách a s nafukovacími matracemi.
Václav se už u vrat penzionu neukazoval. Zdeňka ráno mimochodem poznamenala, že viděla černé auto odjíždět směrem k hlavní silnici – zřejmě se host odhlásil dřív.
– Tak odjel tvůj obchodník, Jarmilo, – vytřásala paní domácí na šňůře kobereček z předsíně. – A ty jsi hloupá, holka, promiň starý. Takhle pěknej chlap, s penězma. Mohla jsi teď bydlet v Praze, a ne sedět ve svý kanceláři za pár korun. Copak ti chybělo? No utek tenkrát, bál se zodpovědnosti. Teď chtěl vše vynahradit.
Jarmila nic neodpověděla, jen se usmála. Vzala ručník, tašku s knihou a vyrazila k jezeru, snažíc se držet stinné strany ulice.
Večer, když slunce začalo zapadat za obzor a barvilo vodu do růžova, seděla na kraji mola, daleko od hlučných kaváren a dětských hřišť. Vonělo to slanou vodou, jódem a řasami, které bouře vyvrhla na břeh. Jarmila vytáhla z tašky fíky koupené na trhu, opatrně rozlomila plod napůl.
Dole u vody trpělivě navlékal na háček červa starší muž v vybledlé kšiltovce, a jeho vnuk asi sedmiletý sledoval splávek. Obyčejný, jednoduchý život plynul dál.
Jarmila se napila vlažné minerálky a podívala se na dohasínající západ slunce. Před ní zbýval ještě celý týden dovolené.
