Stala jsem služkou Když se Alena rozhodla vdát, její syn Petr a snacha Katka byli v šoku z novinky a nevěděli, jak správně reagovat. — Jste si jistá, že chcete tak zásadně měnit život v tomhle věku? — ptala se Katka, pohledem hledala oporu u manžela. — Mami, proč takové radikální rozhodnutí? — byl nervózní Petr. — Chápu, že jsi už dlouho sama a většinu života jsi věnovala mému výchově, ale teď se vdávat je nesmysl. — Jste mladí, proto tak uvažujete, — odpovídala klidně Alena. — Je mi třiašedesát a nikdo neví, kolik času mi ještě zbývá. Ale mám plné právo strávit zbytek života s člověkem, kterého miluju. — Tak to ale alespoň nespěchej s obřadem, — zkoušel matku přesvědčit Petr. — Toho Jiřího znáš pár měsíců a už jsi připravená vše v životě změnit. — V našem věku není na co čekat, — uvažovala Alena. — A co potřebuju vědět: je o dva roky starší, žije s dcerou a její rodinou v třípokojovém bytě, má dobrou penzi i chatu. — A kde budete žít? — nechápal Petr. — Vždyť žijeme spolu, ale dalšího člověka už sem nenacpeme. — Nemusíte se bát, Jiří si nechce dělat nároky na naše metry, takže k němu přejdu já, — říkala Alena. — Mají velký byt, s jeho dcerou jsme si padly do oka, všichni dospělí, žádné důvody k hádkám. Petr byl ustaraný, Katka ho přesvědčovala, ať rozhodnutí své mámy přijme. — Možná jsme prostě sobci? — přemýšlela. — Jo, je nám pohodlné, že ti pomáhá s domácností a vnoučkem Markem, ale má právo na vlastní život. Když má tu možnost, neměli bychom jí překážet. — Kdyby jen bydlela, proč hned svatba? — nechápal Petr. — Ještě nám chybí nevěsta v bílých šatech, svatba s hrami a soutěžemi. — No, je z té staré školy, třeba se cítí klidněji a jistěji, — hledala vysvětlení Katka. Nakonec se Alena za Jiřího skutečně provdala, seznámili se náhodou na náměstí, a brzy se k němu nastěhovala. Ze začátku bylo všechno v pořádku, rodina ji přijala, manžel se k ní choval slušně a Alena věřila, že konečně našla štěstí na sklonku života a může se radovat z každého dne. Jenže brzy se začaly objevovat první následky společného soužití. — Můžete k večeři udělat guláš? — ptala se Inna. — Sama bych ho uvařila, ale v práci je toho moc, vůbec nic nestíhám a vy máte hodně času. Alena pochopila a převzala vaření, k tomu nakupování, úklid, praní i ježdění na chatu. — Teď jsme manželé, chata je naše společné území, — řekl jednou Jiří. — Dcera s mužem tam nejezdí, vnučka je malá, budeme vše dělat ve dvou. Alena neprotestovala, líbilo se jí být součástí početné rodiny, kde panuje vzájemná pomoc a podpora. U prvního manžela takové štěstí neměla, byl líný a vychytralý a nakonec ji opustil, když bylo Petrovi deset. Od té doby uběhlo dvacet let a o jeho osudu už nic nevěděli. Ale teď jí vše připadalo správné, takže jí práce nevadila a nevyvolávala rozmrzelost. — Mamko, co z tebe bude za pracovnici na chatě? — snažil se Petr říct své. — Po každé cestě ti určitě vylítne tlak, potřebuješ to vůbec? — Samozřejmě potřebuju, a navíc mě to baví, — přemítala důchodkyně. — S Jiřím vypěstujeme úrodu, bude nám všem stačit a rozdělíme se i s vámi. Petr si ale nebyl jistý, protože je za pár měsíců nikdo nepozval ani na návštěvu, ani kvůli seznámení. Petr s Katkou zvali Jiřího k sobě, slíbil přijít, ale nikdy neměl čas, sílu nebo možnost. Přestali se vnucovat a přijali, že nová rodina moc touhu po vztazích nemá. Jediné přání bylo, aby byla máma šťastná. Zpočátku to tak bylo, takže Alenu práce těšila. Jenže jí přibývalo a začínala ji zmáhat. Jiří se při práci na chatě hned chytal za záda nebo si stěžoval na srdce. Pečující žena ho ukládala na gauč, sama tahala větve, hrabala listí, vynášela odpad. — Zase boršč? — ušklíbal se Anton, Jiřího zeť. — Včera jsme ho měli, myslel jsem, že dnes bude něco jiného. — Nestihla jsem nic jiného a na nákup jsem se nedostala, — omlouvala se Alena. — Prala jsem všechny závěsy a věšela je zpátky, unavila jsem se a zamotala hlava, tak jsem si na chvíli lehla. — To chápu, ale boršč vážně nemusím, — dával talíř stranou zeť. — Zítra nám Alenka určitě připraví hostinu pro široké okolí, — vkládal se hned Jiří. A další den opravdu stála Alena celý den u plotny, aby vše večer zmizelo za půl hodinky. Pak uklízela kuchyň — a tak to šlo pořád. Jenže nespokojenost Jiřího dcery i zetě se teď projevovala vším možným, a Jiří se přikláněl na jejich stranu a dělal z Aleny viníka. — Ale já už nejsem žádná holka, taky se unavím a nechápu, proč mám dělat vše sama? — ozvala se po další vlně kritiky. — Jsi moje žena, máš se starat o pořádek v domě, — připomněl Jiří. — Jako tvoje žena bych měla mít nejen povinnosti, ale i práva, — rozplakala se Alena. Pak se zase uklidnila, snažila se všem vyhovět a udržovala pohodu doma. Ale jednou jí došla trpělivost. Ten den se Inna s mužem chystali na návštěvu k přátelům, dceru chtěli nechat u Aleny. — Nechť je malá s dědou, nebo jde s vámi, protože já mám dnes návštěvu u své vnučky, — říkala Alena. — Proč bychom se měli přizpůsobovat zrovna vám? — vyjela na ni Inna. — Nemusíte, ale ani já vám nic nedlužím, — připomněla Alena. — Moje vnučka má narozeniny, říkala jsem vám to už v úterý. Nejen že jste to všichni ignorovali, ještě mě chcete doma držet. — To snad ne, — zrudl Jiří. — Inně teď padá plán, tvoje vnučka je ještě malá, tak ji pozdravíš zítra. — Nic se nestane, když půjdeme teď všichni za mými dětmi, nebo zůstaneš se svou vnučkou, dokud se nevrátím, — byla rozhodná žena. — Věděla jsem, že z téhle svatby nic dobrého nebude, — zle řekla Inna. — Vaří průměrně, uklízí špatně a myslí jen na sebe. — Po všem, co jsem tu za ty měsíce udělala, to opravdu myslíš? — zeptala se Alena manžela. — Hledal jsi ženu nebo hospodyni na všechny rozmary? — To máš teď špatně, činíš mě viníkem, — mrkal Jiří. — Nevyvolávej bouři z ničeho. — Ptám se jednoduše a chci jasnou odpověď, — nedala se žena. — Jestli to máš tak, dělej jak uznáš, ale v mém domě se k povinnostem musí přistupovat vážně, — odpovídal Jiří pyšně. — Tak to se vzdávám, — řekla Alena a začala si balit věci. — Vezmete zpět nezdárnou babičku? — táhla tašku s dárkem pro vnučku. — Byla jsem vdaná, vracím se zpět, nechci nic vysvětlovat, jen řekněte: vezmete či ne? — Jasně že ano, — odpovídali Petr a Katka. — Tvoje pokoj je připravený, jsme rádi, že jsi zpátky. — Jste rádi jen tak? — chtěla slyšet Alena. — A kvůli čemu jinému se radují, když jde o rodinu? — nechápala Katka. V tu chvíli Alena věděla jistě, že není služka. Ano, doma pomáhala, starala se o vnoučka, ale Petr s Katkou nikdy nebyli drzí ani jí nesedali na hlavu. Tady byla opravdu prostě mámou, babičkou, tchyní a členkou rodiny, ne služkou. Alena už se domů nevrátila, podala žádost o rozvod a snažila se na tu zkušenost zapomenout.

Stala se služkou
Když se paní Růžena rozhodla, že se znovu vdá, syn Petr s manželkou Blankou byli z té zprávy doslova v šoku a nevěděli, co na to říct.

Mami, fakt si myslíš, že ti v tomhle věku udělá dobře taková změna? naklonila se Blanka k Petrovi, který nevěřícně kroutil hlavou.
Mami, proč takové skokové rozhodnutí? cukal nervózně Petr. Celý život jsi se starala o mě, byla jsi sama ale teď se vdávat? To mi přijde šílené.
Jste mladí, proto takhle uvažujete, usmála se Růžena. Mám třiašedesát a nikdo neví, kolik času ještě zbývá. Ale ten čas chci strávit s někým, koho mám ráda.
Ale nemusíte se hned brát a podepisovat všechny papíry, snažil se Petr mamku zbrzdit. Toho Jiřího znáš sotva pár měsíců a už kvůli němu obracíš život naruby?
V našem věku je potřeba pospíchat, není čas na prokrastinaci, mávla rukou Růžena. Co potřebuji vědět? Je o dva roky starší, žije s dcerou a jejím klanem v třípokojovém bytě, důchod má slušný, chatu za Prahou taky vlastní!
A kde budete bydlet? nechápal Petr. Náš byt už teď praská ve švech, další člověk už se tam nevleze.
Nebojte, Jiří na naše metry nemá zálusk. Přestěhuju se k němu, mají prostor dost. S jeho dcerou jsme si sedly, jsou to dospělí lidé, žádné drama se konat nebude.

Petr se užíral, Blanka ho přesvědčovala, ať to mamce nekomplikuje.
Možná jsme sobci, víš? uvažovala. Je nám pohodlné, že nám Růžena pomáhá, hlídá naši Karolínku… Ale má nárok žít podle sebe. Pokud jí tohle vylepší život, neměli bychom ji brzdit.
Kdyby jen žili! Ale proč ta svatba? Bílá róba, kytky, tombola To mi opravdu chybělo, funěl Petr.
Prostě stará škola, budou se cítit jistěji, hledala Blanka logiku.

A tak si Růžena vzala Jiřího, kterého původně poznala zcela náhodou na tramvajové zastávce. Přestěhovala se k jeho rodině do velkého bytu na pražském sídlišti. První týdny to vypadalo idylicky všichni ji přijali, manžel ji nezlobil, a Růžena si začala myslet, že na sklonku života získala štěstí, které jí dřív unikalo. Jenže pak se začaly objevovat první trhliny.

Mohla byste nám dneska na večeři udělat svíčkovou? ptala se dcera Jiřího, Libuše. Já nestíhám, v práci je to peklo, ale vy máte času spoustu.
Růžena pochopila narážku začala vařit, nakupovat, uklízet, prát, a ještě navíc se tahala s Jiřím na chatu.

Teď jsme manželé, chata je nás obou! Holka s mužem tam nejezdí, vnučka je ještě malá. Všechno zvládneme ve dvou! prohlásil Jiří.
Růžena neprotestovala. Bavilo ji být součástí početné rodiny, kde si všichni vzájemně pomáhají. S prvním manželem se žádná symbióza nekonala byl líný a vychytralý, a pak Růženu definitivně opustil, když bylo Petrovi deset. Dvacet let o něm neslyšela ani ťuk. Teď se jí život zdál správný, práce nebyla na obtíž a únava jí nelezla na nervy.

Mami, ty jsi na chatu dobrá leda tak na pletí záhonů. Po každém víkendu tam ti určitě vyskočí krevní tlak, potřebuješ tohle? vrtěl hlavou Petr.
No jasně! smála se Růžena. Ale baví mě to, a když s Jiřím vypěstujeme úrodu, bude i pro vás. Podělíme se, neboj.

Petra ale trápilo, že za několik měsíců je nikdy nikdo nepozval na návštěvu ani ze zběžné slušnosti, natož že by je seznámili. Sami pozvali Jiřího několikrát, ten sliboval, že přijde, ale vždy mu něco do toho vlezlo: termíny, únava, tramvaj mu ujela, pes neměl čistý pelíšek Petr a Blanka si nakonec zvykli, že nová rodina nemá zájem budovat vztahy. Jediné, co jim bylo důležité, že je mamka v pohodě.

Zpočátku to tak vypadalo všechny domácí práce byla Růženě radostí. Jenže jejich nálož se neustále zvětšovala a dalo se tušit, že úsměvy nejsou zadarmo. Jiří, jakmile dorazil na chatu, okamžitě kňučel nad bolestí zad nebo si stěžoval na srdce. Pečující žena ho uloží na gauč, a sama tahá větve, hrabe listí, vynáší bordel do jámy.

Zase guláš? nakrčil nos Antonín, zeť Jiřího. Myslel jsem, že dneska bude něco lepšího než vývařovna!
Nestihla jsem koupit nic speciálního, prala jsem záclony, visí zpátky, jsem grogy, tak jsem si musela lehnout, omlouvala se Růžena.
To chápu, ale guláš fakt nemusím, odstrčil Antonín talíř.
Zítra nám Růženka připraví hostinu pro celý barák! vmísil se rychle Jiří.

A skutečně, druhý den strávila Růžena celé dopoledne u plotny, jen aby večer všichni během půl hodiny všechno snědli. Pak uklizená kuchyň, a další dny totéž. Nedostatek špetky vděku od Libuše a Antonína byl cítit při každé příležitosti. A Jiří místo aby se jí zastal, začal nadržovat svým a Růženu stavět jako služku.

Nejsem už žádná holka, taky se unavím. Proč bych měla dělat všechno sama? neudržela se po dalším maléru Růžena.
Jsi moje žena, máš hlídat pořádek v domě! připomněl jí Jiří.
Jako tvoje žena bych měla mít i nějaká práva, nejen povinnosti, rozplakala se.
Pak se zase uklidnila, točila se okolo všech a usilovala o domácí pohodu. Jednoho dne ale bouchly saze. To se Libuše chystala na večírek s manželem a Růženě chtěli odložit vnučku.

Ať je malá s dědou nebo ať jde s vámi, já dneska jdu na návštěvu ke své vnučce, oznámila Růžena.
Proč bychom se měli všichni přizpůsobovat tobě? vyjela Libuše.
Nemusíte. Ale já vám taky nic nedlužím. Karolínka má dnes narozeniny, říkala jsem vám to už v úterý, ale nikdo si to nevšiml. Chcete mě tu zavřít navzdory mé rodině?
To je šílený, fakt, vyprsknul rudý Jiří. Libušiny plány se hroutí, tvoje vnučka je ještě maličká a klidně ji můžeš přijít popřát zítra.
Nic se nestane, když půjdeme teď všichni tři k mým dětem, nebo ty tu zůstaneš s malou, než se vrátím, trvala na svém Růžena.
Už jsem věděla, že z toho nebude nic dobrého, začala syčet Libuše. Vaří průměrně, uklízí bídně, myslí hlavně na sebe.
Po tom všem, co jsem tu za měsíce udělala, si to myslíš? obrátila se Růžena na Jiřího. Upřímně, hledal jsi ženu, nebo jen někoho na dřinu pro všechny rozmazlené?
Tak to není, nepředhazuj mi vinu, nedělej ze mě tyrana, mrkal Jiří.
Ptám se jednoduše, zasloužím si odpověď! stála si za svým.
Když už to bereš takhle, dělej si, co myslíš, ale v mém domě podobné chování k povinnostem neberu! povýšeně odvětil Jiří.

V tom případě dávám výpověď, pronesla Růžena, začala balit tašky a dárek pro vnučku.
Vezmete babičku zpátky? vleče kufr a balíček. Zkusila jsem štěstí, málem to bylo fiasko. Nestarejte se, jen mi řekněte, vezmete mě?
Jasně, že jo! rozeběhli se Petr s Blankou. Vaše pokoj čeká a jsme rádi, že jste zpátky.
Opravdu vás to těší? chtěla slyšet to pravé slovo Růžena.
A proč by se člověk neradoval z návratu svých nejbližších? nechápala Blanka.

Teď Růžena konečně věděla, že není žádná služka. Pomáhala doma, hlídala Karolínku, ale Petr s Blankou nikdy nebyli nevděční a nesnažili se ji vyždímat do poslední kapky. Byla prostě maminkou, babičkou, tchyní rodinnou jistotou, ne žádnou služebnou. Růžena už od bývalého manželství dala ruce pryč, podala rozvod a snažila se na to nevzpomínat. Konec, tečka, hurá domů do svého!